To bylo radosti a nadějí z nového světa, který se kdysi jevil trochu neznámý, trochu nadějný, jako budoucnost a něco co nás zřejmě bude tak nějak provázet světem. Internet – paralelní svět k tomu skutečnému.
A vida, podařilo se. Virtuální kopie vytvořena.
Snadno se dá používat, trávit u ní čas, čerpat informace běžné i záludné, nicotně do ní zasahovat, nebo přímo hlásat (ne)pravdy a přesvědčení.
Snad nás mine ten meteorit co se blíží. Měl by. Snad někdo nevypne servery. Mohl by.
Uvidíme.
A je to zase tady! Máme tady další pokračování té naši nekonečné soutěže, toho nekonečného klání, těch soubojů, vysvětlování, argumentování, prokazování, dokazování. Taky ochutnávání, posuzování, měření, hlasování, přesvědčování, naléhání a občas i lhaní a chlubení. Tak to chodí. Tedy další kolo nekonečné soutěže, nebo chcete-li klání: CO JE LEPŠÍ?
Kolik těch klání už proběhlo nikdo nespočítá. A kolik jich ještě proběhne! Ano, je to pravda, zdaleka ne všechny klání a soutěže jsou zaznamenané. Poučení z minulosti, historie ať už dávné nebo nedávné, je vždy poučné. Kolik bylo již hodnoceno témat, oborů, skutečností, teorií, skutků, názorů a postojů? Kolik hodnot, výrobků, útvarů bylo hodnoceno?
Každý z nás to vlastně tak trochu ví, protože po celém světě, dalo by se říct, probíhá stálá takováto soutěž, ovšem na amatérské úrovni. Bohužel bez pravidel a bez příslušné poroty. A mnohdy pod vlivem alkoholu, drog nebo vybuzených emocí. Což je nepřijatelné. My oficiální organizátoři klání CO JE LEPŠÍ jakýkoliv doping odmítáme.
Nuže, v čem budeme soutěžit nyní? Co bude předmětem našeho posuzování, porovnávání, testování, chutnání, ohmatávání? Co budeme analyzovat? Co se nám líbí a co nás přitahuje, co je to „naše“? Co je nejlepší svými parametry? Nebo s čím souzníme a ladíme a vlastně ani tak moc nevíme proč?
Uff, je to těžké. Zažili jsme zajímavé i drsné duely. Mnoho těžkých rozhodování, obratů a argumentačních maratonů. Ale i slepých cest kolem přeplněných žump, dalo by se říci. Jistě si vzpomeneme.
CO JE LEPŠÍ!? Slunce, stín nebo polojasno? Hory, moře nebo poušť? Zelenina, ovoce nebo okrasné rostliny? Kino, kniha nebo komunita? Hmyz, hlodavec nebo predátor? Pestrý, černobílý nebo neviditelný? Na elektřinu, ruční nebo gravitační? Vařený, pečený nebo jako hranolek? Knedlík, rohlík nebo nok?
Nuže. O co se bude soutěžit v příštím kole CO JE LEPŠÍ? Ano, už byla vylosována kategorie NÁPOJE a z ní v dalším losování káva, čaj a pivo. Co chutná lépe, co je větší zážitek, co je zajímavější? Jak se co pěstuje, připravuje, konzumuje? Jak to všechno je a jak to vypadá? Lze pít všechno najednou, nebo pouze jednotlivě? Kolik lidí si pochutná více než ostatní? Kdo co nesnáší a po požití toho, či onoho by se osypal? To se dozvíme v našem příštím klání CO JE LEPŠÍ?
A kdo se zúčastní našeho příštího kola? Kdo prošel přísným a náročným několikakolovým konkurzem?
ČAJ: Či-li Ping Dong-Sun. Čajový mág známý po celém světě. Autor několika publikací o čaji přeložených do všech světových jazyků. Majitel té nejlepší a nejcennější čajové plantáže v Himalájích.
KÁVA: Pietro Giovanni Giacca Nero. Nejuznávanější Italský barista, spíše však muž, který v kávě nalezl naplnění a smysl života. Není ani jedné chvilky, jeho bdělé přítomnosti, aby nehovořil, nepřipravoval, nekonzumoval, neservíroval kávu.
PIVO: Pepa Pijavka – Žluťák Bublina Lahváč. Proslulý Český pivní skaut, pionýr, matador v jedné osobě. Degustuje prakticky 24/7/365. Není zapálenějšího borce, nezastavitelnějšího degustátora, neúnavnějšího propagátora zlatavého moku.
Pokračování příště!
„To jsou teda věci, já ti povím. Tak se to přeci stalo. Opravdu. Asi jo, je to všude v televizi, i v internetech, těžko sice uvěřit, ale taky těžko se dá věřit tomu, že si to někdo vymyslel. Ti, co u toho jsou a co to vidí na vlastní oči, jsou dost věrohodní a jsou vlastně z celýho světa.“
„Ale nikdo to nechápe. Tak jak to možný? Spíš to bude nějaká blbost.“
„Prostě se to stalo. Bez ohlášení, bez nějakých výzev, signálů a podobně. Je to teda zvláštní, to jo. Šok. Asi to tak chtěli.“
„A ty tomu jako věříš?“
„No, nevím, asi jo. Každopádně to beru v potaz.“
„Jako, že bereš v potaz co? Mediální bublinu? Nějakou hovadinu, co si vymysleli Američani?
„Tak to není z Ameriky. Přistáli v Austrálii. Někde uprostřed pouště. Tady se podívej na ty fotky a přečti si, co poslali do veškerého éteru a internetu.“
„To jsou blbosti, prosím tě. Jak by to mohli asi tak udělat. Copak můžou umět nějakej pozemskej jazyk a navíc, jako že si přivezli tím raketoplánem taky internetovej modem a televizní anténu. Nebo to šel tejden před tím koupit nějakej zelenej mužik někam do prodejny. Nemůžeš věřit všemu, co dnešní spolčení mediálních a nadnárodních korporací vymyslí, aby nás mohli ovládat. Tohle je krásnej příklad toho, jak ty seš blbej a všemu věříš a jak toho ONI umí krásně využít.“
„Tady je kus toho jejich prohlášení. Nejdříve pozdravy ve všech našich jazycích, je tam i Ahoj, a pak je tam text španělsky, čínsky, anglicky, německy, rusky, a asi nějakou indštinou, nebo tak něco. Tady je to v češtině. To přeložili zřejmě tady u nás.“
Přiletěli jsme v míru a pokoji. Jistě je to pro vás velké překvapení na hranici uvěřitelnosti. Ale je to tak. Přistáli jsme na místě, kterému říkáte Austrálie, co nejvíce uprostřed. Přiletěli jsme k vám ze středně vzdálené sluneční soustavy. Zatím neprozradíme z jaké. Musíme dodržovat bezpečnostní protokoly. Vidíte nás, slyšíte nás, poslali jsme vám zprávu. Zatím jde o první kontakt, budeme se sbližovat, přátelit, vyměňovat zkušenosti a bádat společně po dalších formách života. A taky po veškerém smyslu existence a konečnosti, či nekonečnosti prostoru, kterému vy říkáte Vesmír. My mu říkáme Tepich. Nejsme a nejste ve Vesmíru, nebo na Tepichu jediní. Je nás více a už existují nějaká propojení a poznání…
Dobře chápeme, že k nám můžete být nedůvěřiví, proto volíme velmi pomalou a pozvolnou formu setkání. Rozumíme vám, brzy poznáte, že i vy porozumíte nám. Není se čeho obávat.
Pošlete nám jakékoliv množství zpráv na níže uvedené kontakty, adresy a kanály. O čemkoliv od kohokoliv. Rádi si je přečteme a vyhodnotíme. Pak budeme vědět jací jste. Zřídili jsme i jak tomu říkáte sociální síť, kterou jsme pojmenovali Galaxie. Pište a sdílejte. Budeme potěšeni…“
„To je ale blbost, ty vole.“
„No pak tam ještě stojí, že tady budou v tom jejich raketoplánu stát asi týden, posbírají si nějaké vzorky a ty informace a pak zase dají vědět. Něco tam naznačují, že jsou jako že technicky a civilizačně vyspělejší a asi moc nemá cenu je zatím nějak konfrontovat. Že je samozřejmě taky můžeme sledovat z nějaké jimi určené dálky, z různých bezpečnostních důvodů, prý oboustranných, a že nám budou taky posílat nějaké zprávy a tak.“
„Úplně blbý, vymaštěný Američani, ty krávo, vole. To sem nežral, takovoudle hovadinu. To už fakt nevěděj, co v tom Hollywoodu točit za sračky. Nebo kdo, třeba klidně nějaká banka, nebo pojišťovna. Píšou tam, že chtěj drobný finanční příspěvky? To by sedělo.“
„To ne.“
„Jasně že ne, to si jako myslíš, že to tam jako napíšou? To by byli úplně blbý.“
„No já myslím, že to bude skutečný.“
„Ty vole, tys byl vždycky takovej ten pomalejší, takovej ten, co potřeboval všechno dovysvětlit. Ale nic, naivita není nic neobvyklýho. Ukaž, dej sem ty adresy, kam se jim má psát, já si hned vyndám mobil.“
„No…“
„Dej to sem, ty pitomče, ať se nestane něco katastrofálního.“
Milí mimozemšťani. Myslíte si, že jsme všichni blbci a že nevíme nic. To se hezky pletete. Za prvé nejste žádní mimozemšťani, ale banda chamtivých a vymaštěných kreténů a snažíte se nás oblbnout, ožebračit, uvrhnout do nevědomosti. A hned za druhé, pokud nejste to první, tak jste šašci, smutní klauni a herci bez publika a vlastní kariéry. Ztroskotanci, jak se běžně říká, a u vás to bude platit nadvakrát. To mi dáte určitě za pravdu ☹. Každopádně v obouch případech jste ubožáci a nás tady, na naší milované Zemi, nebude nějak otravovat. Máme dost svých problémů s migranty a koneckonců i pandemií, kterou jste sem určitě zavlekli Vy, předem, abyste nás oslabili a připravili si půdu pro svůj přílet a plán nás kolonizovat.
Mějte se, Jarda Hevrdle, ten, jenž neví všechno, ale VÍ dost 😊
„Tak sem jim to poslal, vole. Mrkni co…“
„No já nevím???“
„Jo, jo. A hele, už jedou i příspěvky v azbuce. Cha, ty se z toho poserou, to ti povídám.“
Růst houby, třeba někde poblíž borovice, jejíž větev s šiškami právě vrhá ten správný stín na jedinečné, a to pravé místo, prospívá určitě houbařům, jenž na tento okamžik čekají tři roční období. Zaručeně ovšem prospívá i broukům, červům, všemožným mravencům a podobné havěti.
Ti pozorují, jak se houba dme výš a výš. Jak bobtná ten ušlechtilý mech, jemný molitan, hebký semiš, nebo nepříjemně-příjemný sliz. A užívají si zápachu tlejícího dřeva, pradávných kořenů, snad jediné možné vůně minerální a zapomenutých ponožek nošených v houbařských holínkách. Taky s úžasem pozorují výstřely výtrusu, ten úžasný mykologický ohňostroj.
Nuže, co si takový brouk může myslet o tom, že se v jeho přítomnosti vztyčí za den a noc statný hřib, mochomůrka, kozák, klouzek, babka, modrák, bedla nebo smrž?
Jednoznačně – ZÁZRAK. Před očima, či tykadly brouka, nebo jakéhokoliv lesní havěti se za pár hodin z ničeho nic zjeví pevnými klobouky zastřešené katedrály všech velikostí barev, tvarů, druhů a zajisté i víry.
I zkušený houbař je stále ohromen a omámen tou rozmanitostí, zázrakem a příležitostí ke sběru. Mílovými kroky, bádavým plížením, opatrným šmejděním, ledabylým procházením se zpřítomňuje k houbovitým. Samozřejmě jako predátor, živočišný druh, chce mít svou kořist, pravdu, krmi, zavařenou sklenici ve špajzu.
I brouk nebo červ se s chutí zakousne do této neobvykle voňavé a chutné měchuřiny, nedbaje jedu nebo hořkosti. Mnohdy je ovšem – musím to zde také zmínit – uloven společně s houbou. Potom bývá vařen, smažen, pečen, sežrán vlastně za živa.
Kdo uloví, odchytne, nebo zhryzne houbaře, když se také s chutí zakousne do svého úlovku? Nikdo! Snad jenom lesní stráž, pokud je přítomna.
Jak známo, kdysi se na našem území usídlil jakýsi Sámo. Nejsou o tom žádné písemné záznamy, snad jen jeden někde, vlastně je to taková pravděpodobnost, snad… Nicméně, po tak dlouhé době a po neustálém opakování, že to tak velmi pravděpodobně bylo, nedá se tento historický fakt zpochybnit.
Já tomu takto věřím. Sámo kupec, údajně franský, určitě zdejší kotlinu nedobyl, nepřepadl ani nevyválčil, ale spíše za něco vyměnil, nebo si ji nějak koupil, zdejším něco slíbil.
Například i v dnešní době nám jistý slovenský kupec s hnojivy a potravinami slibuje blahobyt, rozdává státní majetek a finance, přičemž si sám taky zdatně ulamuje. Dokonce chtěl být i naším prezidentem… Kdoví, jak tato doba a činění tohoto nájezdníka bude hodnocena za takových 1400 let. Do hrobu si nikdo nic nevezme a já doufám, že se na něj rychle zapomene.
Takže co nám vlastně zbylo po Sámovi? Kromě legendy a jednoho historického záznamu asi nic. Žádná socha, hrad, opevnění, královská nebo knížecí koruna či vladařské kameny, symboly, šperky, nebo dokonce meč.
Já si myslím, že nám po něm zbylo to jméno. Sámo. Možná, že když byl Sámo stár a jeho moc slábla, přišel zase někdo jiný a vyhnal ho. Nebo prostě jako všichni lidi, co kdy žili, i Sámo vydechl naposledy. A Sámův lid, jeho stoupenci, museli prchnout někam do hor, nebo hlubokých lesů. Takže se z nich stali Samo-táři. Žili v Samo-tách roztroušeni někde v těžko dostupných pralesech a pustinách. Stále čerpali z odkazu velkého Sáma, takže měli všechno Samo-zřejmé. Velký Sámo byl stále s nimi, v jejich srdcích, byl to jejich bůh, a tak každý z nich žil Samo-sebou. Byli Samo-statní. A věděli, že když budou dále pokračovat v odkazu svého oblíbeného vůdce, vše půjde Samo-spádem, Samo-volně, Samo-hybem… Začalo se jím říkat Samo-zvanci. Možná byli pronásledováni, tak líčili pasti a zkonstruovali Samo-stříl…
Takto se dá nejlépe dokázat existence knížete Sáma. Velký Sámo v nás, obyvatelích zdejší kotliny stále žije! Proč sbíráme Samo-rosty, proč máme Samo-hlásky, Samo-sběr, Samo-obsluhy, Samo-hyby a moderní Samo-ručo, Samo-domo.
Důkazů víc než dost! Samo-zřejmě, netřeba psát nic víc.
Tak Sámo kámo, ne?
<a href="https://www.toplist.cz"><script language="JavaScript" type="text/javascript" charset="utf-8">
<!--
document.write('<img src="https://toplist.cz/count.asp?id=1785642&http='+
encodeURIComponent(document.referrer)+'&t='+encodeURIComponent(document.title)+'&l='+encodeURIComponent(document.URL)+
'&wi='+encodeURIComponent(window.screen.width)+'&he='+encodeURIComponent(window.screen.height)+'&cd='+
encodeURIComponent(window.screen.colorDepth)+'" width="88" height="31" border=0 alt="TOPlist" />');
//--></script><noscript><img src="https://toplist.cz/count.asp?id=1785642&njs=1" border="0"
alt="TOPlist" width="88" height="31" /></noscript></a>
Kdysi jsem četl, nebo někde slyšel, takovou „zajímavou zajímavost“ ze světa vědy. A to, že když není pozorovatel, není událost. Pravděpodobně šlo a jde o to, že když se třeba ve vesmíru někde srazí dvě kosmická tělesa a nikdo z nás pozemšťanů to neviděl (takže vůbec nikdo nemá ani tušení, že se něco někde přihodilo), tak o tom tedy nic nevíme a nemůžeme vědět, jestli se to stalo. Někde se srazily dvě planetky a tím nárazem se rozžhavily na miliardu stupňů celsia a my o tom nemáme ani ponětí. Ale třeba tu srážku někdo spočítal a tvrdí, že se stala. Třeba to někdo viděl ve snu, a tak tvrdí, že se to stalo.
Nevím, co mě tu „zajímavou zajímavost“, co jsem kdysi četl připomnělo, nějak jsem na ni nějakou dobu samovolně myslel, a nakonec mi to nedalo a rozhodl jsem se si tuto vědomost osvěžit, a to kde jinde než na internetu. Samozřejmě, internet nabídl okamžité množství informací. Až moc. Téma je to zajímavé, zabývají se ním samozřejmě všichni, od fyziků až po filozofy. Prostě to naše bytí a nebytí.
Tak jsem si řekl, že se moc nemá cenu tímto tématem zabývat, protože je to vlastně strašně složité, zda se na to dívat pouze fakticky, nebo teoreticky, vztahovat to úplně ke všemu, nebo jenom k tomu, co dáme do pohybu, atd… Prostě jsou povolanější než já, a navíc už k tomu bylo řečeno mnoho, ne-li vše. Tak co bych nosil dříví do lesa, navíc když už ho tam nosí ostatní.
I tak jsem si ale musel trochu pobádat. Asi tak jako páni Bouvard a Pécuchet za slavného románu Gustava Flauberta, u nás známého jako Byli jednou dva písaři.
Pozorujeme a jsme pozorováni celý život. Už když, jako nemluvně, někde křičíme v postýlce, buď si nás nikdo nevšimne (nejsme pozorováni), nebo nás politují, nebo označí za zlobidlo a křiklouna. To bude, až todleto vyroste!
Tedy jest pozorovatel, jsou události! Pozoruje se všechno. I úroda švestek, třeba. I když tato peckovina, tak jako všechny podobné plodiny, neroste a neplodí kvůli výrobě slivovice a povidel. Myslím, že někdo umí věštit z lógru od turka, neboli z toho obrazce lógrové sedliny. Čtyři roční období nám dávají tu nejlepší záminku k pozorování svého okolí. Někomu postačí pozorovat, jak klesá pěna v půllitru s pivem. Klidně desetkrát za večer. Zas a znova, každý den. A nezapomínejme na pozorovatele uvnitř sebe sama, převážně kritického a zpochybňujícího. Svět je prostě pozoru-hodný!
Na téma pozorovatel/událost nás může napadnout nekonečné množství příkladů. Ale jeden z nich je příklad poslední. Člověk totiž jako „nejrozumnější“ tvor na planetě Zemi a vůbec ve vesmíru objevil a vynalezl tak účinné síly a energie, že je jimi schopen zničit nejen sám sebe, ale i všechno živé na ní.
Ten, kdo věří, že někde ve vesmíru je stejná nebo podobná forma života jako na Zemi, má solidní naději, že si případně jednou nějaký mimozemský pozorovatel řekne: „Sakra, co to tam ti idioti vyváděli“?
…
„Jirko, zkontroluj tu hvězdu SLU – C2, v galaxii Ropucha. Na jedné z těch planet, co tu hvězdu obíhají je jistě život. Je označena jako ZME-365.“
„Jasně, hned se na to podívám. To je ta planeta, co tam chystáme vyslat uvítací koráb?“
„Jo, ještě jsou pochybnosti s výpočtem červí díry, která zkrátí cestu na 0 času. Je tam jiný čas a rozpínání než u nás. Hoši na gravitačním a relativním si s tím pořád lámou hlavu. Ale myslím, že se tam poletí.“
„Tak jo, Mirku. Hned na to mrknu.“
Mirek odešel zkontrolovat další pracoviště. Za chvilku se vrátil, usedl k malému stolku a listoval v deskách se složkami, co musel stále nosit s sebou. Když našel složku SLU – C2, chvilku v ní zalistoval a pak se zeptal Jirky: „Tak jak to vypadá?“
Jirka se trochu lekl, protože stále hleděl do dalekohledu a nevěděl, že se Mirek vrátil.
„No, nejdřív jsem si myslel, že jsem se spletl, pak jsem si myslel, že kluci ze souřadnicového si ze mě dělaj srandu. Že je apríla, nebo tak něco. Ale ne. Něco se tam stalo.“
Jirka gestem ruky rozsvítil velký informační panel. Oba pak se zaujetím pročítali data a hodnoty, které jim předal analytický výstup z dalekohledu. Když dočetli poslední řádek, chvilku ještě civěli na prázdný panel.
„Škoda,“ pronesl Mirek.
„Nejdříve to vypadalo na nějakou srážku s jiným kosmickým tělesem, ale je to jasné. Byly to nukleární reakce. Mnoho malých, dá-li se to tak říct.“
„Ale dost na to, aby se tam zničilo všechno živé,“ dodal Jirka.
Chvilku oba mlčeli. Dobře si pamatovali, že planetka ZME 365, měla dost velké šance na podobnost s tou jejich. Velkou Kachnou, v galaxii Nosorožce.
„No nic, kdo ví, co se tam stalo. Třeba byli dost zaostalí. Možná byli ještě v období válek. To bychom si s nimi asi stejnak moc neporozuměli,“ přerušil krátké mlčení Jirka.
„Jo, asi tak nějak. Pošli celou zprávu na referenční a do kopie dej všechny vedoucí oddělení. Pak se uvidí, co dál.“
„Jasně.“
„Zítra tam máš paprskovou analýzu černých děr v XX20YY. Tak si to pak na zítra připrav.“
„Rozumím Mirku. Čau.“
„Nazdar zítra.“
…
No a my ostatní se budeme muset smířit s tím známým – není pozorovatele, není události. Takže ticho po pěšině. Nic.
…
…
Jednou jsem měl někde něco do činění, je to tak asi osm let. Nebylo to nic důležitého, nic zajímavého, taková sice ne všední věc, ale zase nic moc, o čem by mohl člověk po letech něco zajímavého napsat. Prostě taková činnost. I když, jako „mladý nadějný“ spisovatel, musím tvrdit, že samozřejmě existuje milion nezajímavých věcí a událostí, ovšem záleží na tom, jak se na ně podíváme, a jak je dokážeme popsat. Není tedy nezajímavých odpolední a nezajímavých činností.
I tak tu moji činnost necháme stranou, o ni nejde. Šel jsem tehdy krajinou, parkem, jakousi malou aglomerací, a potkal tři postarší ženy, nebo dámy. Neznal jsem je a ani potom jsem je již nikdy neviděl. Nějakou náhodou jsem se s nimi v ten čas a na tom místě potkal a vyslechl jsem jejich rozhovor.
Bylo to v létě, a tenkrát panovaly v Česku tropy. Naše vlídná, útulná a dužinatá kotlina se proměnila na několik dní na sluncem rozpálenou zemi. Teploty atakovaly i 38 stupňů Celsiovy stupnice, jak situaci akčně popisovala média. Vyhledat kousek stínu nebylo nějakou zvláštností, protože luhů, a hlavně hájů, máme dost, spíš to byla taková dobrá volba.
„Uff, já vám povím holky. Takový pařák jsem snad ještě ani nezažila,“ pronesla jedna z dam k ostatním. Všechny tři odpočívaly ve stínu a zřejmě se chystaly k nějaké další činnosti.
„Jo, Věro, to si taky nepamatuji, takovoudle výheň. Podívejte na tu uschlou spálenou trávu. Je to už jako na Sahaře. Sucho je. A pršet vůbec nemá, říkali.“ Dámy se všelijak ovívaly nějakými kapesníky, klobouky, či šátky, upíjely vodu z lahví a, jako všichni, funěly.
„To se nedá vydržet, tohleto. Je to všechno rozpálený tak strašně, že to ani v noci nevychladne.“ Pokračoval oprávněný výčet zásadních nepříjemností.
„Já nic takovýho nepamatuju. Za nás bylo vždycky tak akorát. Hezký, mírný léta a zimy se sněhem. Žádný takovýhle výkyvy, jako se dějou teď pořád. Já už ani nespím,“ pronesla zřejmě nejstarší z nich. Ostatní přitakaly a tvářily se zůčastněně. Prožitá léta a moudrost stáří jsou nezpochybnitelné hodnoty. Chvilku bylo ticho. Dámy občas pohlédly směrem ke mně. Já jsem se tvářil neutrálně a do jejich konverzace jsem se nezapojoval, i když bylo jasné, že jsem jí slyšel. Možná jsem se měl přidat, to ale běžně nedělám.
„Hele, já vám holky řeknu, že už je tak nesnesitelný a strašný vedro,“ pronesla celkem vážně a razantně zřejmě taková vedoucí této party, „že já už ani nemám chuť na kafe! A to už je teda co říct, když už ani JÁ, nemám chuť na kafe!“ Ostatní dvě dámy uznale pokývaly hlavami a hned pochopily vážnost situace. A je to tu. Když už Majda nemá chuť na kafe, nebo si ho nemůže dát, tak už to není žádná legrace. To se ještě nikdy nestalo!
I kdybych tenkrát chtěl s dámami pokonverzovat, o čem by po tomto zjištění ta konverzace byla? O bláznivém světě, který se splašil a jednu polovinu zeměkoule zalévá nekončícími dešti a povodněmi, blátem a mokřady, a tu druhou zužuje suchem, žárem, prachem a troudem? O tom, že nás naše solidní jistoty z ničeho nic opouští? S trochou potutelnosti jsem si uvědomil, že mě osobně nějak nic moc chutnat nepřestalo, rozhodně jsem se ani v těchto dnech nevzdal kávy ani jiných dobrot. Možná jsem mohl přidat pár poznatků a domněnek o rozmanitosti přírody a o tom, že zřejmě nemůžeme všechno někde nastavit, objednat, zamluvit dopředu. Že na něco nemáme a nemůžeme mít vliv.
Jenže, co by obstálo před tím, že paní Majda v těchto těžkých chvílích nejeví žádný zájem o pořádný šálek poctivého českého turka? Že se jí ze světa násilně vytratila jedna celkem důležitá jistota? Že život přestává dávat smysl? To bych vypadal jako lhář, hrající si na nějakého samozvaného foukače ran, toho, jenž jenom chlácholí druhé a sám ničemu nerozumí.
Nenápadně jsem vstal a vzdaloval se od té trojice trpících dam. Zajímavé, pomýšlel jsem po vzoru těch dam. Jak nás dokáže „ta příroda“ ničit až tak důkladně, vrstvu po vrstvě, případ od případu. Má příležitost se chovat tak, aby to bylo vyhovující a předvídatelné. A hlavně oboustranně výhodné. Tak proč to tak není, když by to tak být mělo?
Patřím k těm, kdo si myslí, že ano. Ale nedokážu to samozřejmě tvrdit nějak odborně, tak věřím odborníkům. I s tím, že tak jako v každém oboru tak i ve vědě, a ve vědě zejména, se občas vydáváme slepými cestami. Není dostatek poznání, zkušeností a měřících přístrojů. Takže mi přijde úplně v pořádku, že Země byla dlouho placatá. Než všechno začal kazit Mikoláš Koperník, Galileo Galilei, Giordano Bruno. Pak to úplně pokazil Albert Einstein a Arthur Eddington, který Einsteinovu teorii obecné relativity proměřil. Ale už i Hérakleitos nebo Pythagoras měli pár století před naším letopočtem Zemi jako kouli. Zeměkouli. Takže to muselo být docela kouzelné, když se třeba před osmi sty lety někde v šenku dva hádali, jestli je možné, aby Země byla kulatá, když je evidentně placatá. Osvícenec tvrdil, že je kulatá, ale nemohl to dokázat. „Jak by se na tom spodku nebo boku tý koule kdo nohama udržel, ty pitomče. Jak by se udržela voda v rybníku?“ úspěšně ten druhý argumentoval podle selského rozumu. Prostě placka, hotovo. Tady je zajímavé si představit, že opravdu neměl ani jeden z nich to potřebné poznání. Jenom se domnívali, oba.
I tak ani dnes, kdy lidi létají raketami kolem Země, natáčí videa, umisťují satelity opírající se o gravitaci, tak v tom nemají všichni úplně jasno.
Je složité něco změřit, dokázat, když jde o tak velkou věc,
jako je Země, vesmír, naše minulost, minulost Země. Ne že bych vědcům nevěřil,
to ne. Spíš chápu, jak je obtížné to nějak vysvětlit
a zařídit, aby to co nejvíce lidí pojmulo.
Ještě mě napadl jeden takový objev, co změnil svět, a to ten s krevními skupinami. Kdo by to byl řekl, že máme čtyři skupiny a nedají se mezi sebou míchat. Přišel na to až! v roce 1901 vídeňský vědec Karl Landsteiner. Objevil ale jenom tři. Zbývající čtvrtou o pár let později objevil český vědec Jan Jánský. A Nobelovu cenu dostal kdo? Nemusíme hádat, vše bylo předem zjednané. Ten rakušák, samozřejmě. Křivda!!! 😊 Tady bych dodal, že ten vědecký objev, platnost a existenci těch krevních skupin nikdo nezpochybňuje. Ono by to bylo dost složitý, to by musel být někdo v tomto oboru dost vzdělán. A tvrdit někde v nemocnici, že je to jedno, že to je blud a jenom něco, co slouží k buzeraci lidstva a maštění kapes nadnárodních korporátů, nejde. Si teda myslím, ale někdy se člověk nestačí divit.
Vzhledem k tomu, že teda neumím a ani nevím jak změřit klimatické změny, zaměřím se na ten faktor, který je způsobuje. Nebo přesněji, klimatické změny se dějí tak či tak, jenom poslední dobou je ovlivňuje také člověk. Tedy údajně. Tak když se na to podíváme tak, že v současnosti je na planetě osm miliard lidí, asi nejpočetnější živočišný druh, který chodí po dvou končetinách a vzpřímeně, vážící v průměru tak 70–80 kg. Všežravec s poměrně dost vyvinutým myšlením a s velkým potenciálem pro nějaké činnosti. Dokonce dost svého bdělého času tráví tím, že pracuje. Nebudu se zabývat důvody proč. To je jiná věc.
Tak co tak vlastně těch osm miliard lidí celý dny dělá?
Většinu dní většina z těch osmi miliard tráví v práci, kam i cestují. Každé ráno se přibližně na půl hodiny zahřeje na 90 °C řekněme tak tři miliardy motorů. Nevím, jak si to zkusit představit. Představme si, že motor je taková krychle o hraně 60 x 60 cm. Tak, když je dáme do té řady… a hurá je tady ten příměr… tak se nám utvoří řada dlouhá 1 800 000 km, z níž bychom vytvořili pět vedle sebe jdoucích řad nastartovaných motorů až na měsíc!
Co kdo těch osm hodin v té práci dělá je samozřejmě nemožné popsat. Všichni ale s něčím hýbou, něco přetvářej, někam něco posouvají, zavařují, svařují, ředí, kopou, kácí, zhušťují, vymýšlí, obsluhují, přemýšlí, lžou, rýsují, kupčí, těží, montují, předstírají, vrtají, pojišťují, dolují, učí, kážou, sází, míchají, bádají, motají, programují, informují, válcují, operují, přikazují, ulejvají se, zabezpečují, zraňují se, lisují, kroutí volantem, vaří, zachraňují se, všelijak si radí, léčí duše, poučují sebe i druhé, namlouvají si různé důvody a důležitosti. Tak by se dalo pokračovat. Pak zase nastartují ty motory a odvezou se domů. Doma pak vlastně dělají skoro to samé, jenom už míň a pro sebe.
Občas každý slaví svoje narozeniny. Někdo i 100 x za život! Výhodou je, že to není najednou, protože všichni lidi se nerodí v jeden den. Takže denně slaví podle mého výpočtu: 8 000 000 000 : 365 = 21 917 808,2 kolem dvaceti milionů lidí. Hodně se slaví i narozeniny Ježíše Krista. Pod záminkou náboženského svátku má většina populace tyto svátky spíš jako záminku pro nadměrnou konzumaci čehokoliv, než nějaké uvědomění, proč vlastně slaví, než nějaký čas pro modlitbu, čas pro sebe, nebo rozjímání s blízkými. Například u nás v Čechách se v jeden den, v rozmezí asi třech hodin zkonzumuje odhadem 2 500 000 ks kaprů a několik tun brambor a majonézy najednou. (Ani nechci pomyslet na množství zkonzumovaných krocanů v USA). Říká se, že každý během svátků přibere. Tak třeba dvě kila. Asi ne všichni na světě se cpou, ale když třeba tak třetina, stejnak to bude třeba dohromady i takových 5-6 miliard kg (5 milionů tun) zadržených v lidských tělech. Možná by mohla být MHD ve městech v lednu o něco dražší? Taková Queen Mary 2, která pojme s posádkou asi 3700 cestujících je v lednu těžší i o 7-8 tun. To nic není při tonáži kolem 150 000 tun. Tam už na to mysleli.
Všichni na světě ale společně slaví konec starého roku a začátek nového. Jako jeden muž/žena. Postupně, podle časových pásem, takže je to taková vlna. V poslední vteřině toho starého roku, nebo v první toho nového se bouchá sekt. Kolik se jich za ten 24hodinový cyklus bouchne? Čtyři miliardy lahví? To je podle mých výpočtů 2 800 000 m3 tekutiny. No, to zase není tak strašný, je to asi jenom 10% Slapský nádrže. Stejnak ale někde zůstane čtyři miliardy špuntů a prázdných lahví. Ale většinou se popíjí už celý večer, takže klidně x 3… Takže možná lidi v jeden den přes svoje tělo přefiltrují nápoje s obsahem alkoholu v objemu jedné třetiny slapské nádrže – a to už stojí za pozornost. Jiné už je to právě toho prvního ledna. To jsou všichni hodní, někteří spí, skoro nikdo nepracuje. Tak to je určitě nejekologičtější den v roce. Následky užívání alkoholu ochromily lidské činnosti. Možná jenom větší množství ohřevu vody v rychlovarných konvicí na léčivé a bylinné čaje.
Vyhlídky na nový rok vypadají vždy dobře. Většina se obrací ke střídmosti, disciplíně, pokoře a k takovému něčemu lepšímu. Jenže ani se nenadějeme, přečkáme únorové mrazy, užijeme pár krásných jarních dní, léta a dovolených, a už je zase na dohled konec roku.
Je patrné, že planetě uškodíme nejméně, buď když v některé dny neděláme nic, nebo když spíme. Jenomže to nejde, protože někdo vymyslel, nebo zařídil, že budeme chodit po dvou, budeme mít šikovné prstíky a hlavu co myslí. A jeden chytrák jednoho dne vymyslel parní stroj. Byl to James Watt v roce 1765. Náhoda? Nemyslím 😊.
Celkem dobře si pamatuji dobu zejména po roce 1970 až samozřejmě do současnosti. V roce 1971 jsem začal chodit do základní školy a dobře si pamatuji na výuku, která byla upravena tak, aby vyhovovala ruské, tenkrát sovětské propagandě a cílům – našim okupantům, těm, co nás pomocí tanků a vojenské převahy napadli (také s pomocí českých a slovenských kolaborantů, nutno připomenout).
Šlo o zabrání území cizím státem a dosazení jeho protektorů, v našem případě z proruské politické strany, která si uzákonila vedoucí úlohu ve společnosti. Jmenovala se Komunistická strana Československa. Ten větší a mocnější stát, který zabere ten menší, to samozřejmě nedělá pro nic za nic. Jednak se stane větším, a přiblíží se někam dál, třeba na západ, a jednak si pomáhá ekonomicky. Drancuje nerostné bohatství, přikloní si průmysl, vědu, podle svých potřeb. Ovládá společnost represemi a vyvoláváním strachu. Společné budování komunismu, spolu se Sovětským svazem a ostatními státy, byla samozřejmě jen záminka. Našlo se i pár jedinců, co idey komunismu věřili, dnes však i na příkladu Ukrajiny (Gruzie, Čečenska…) vidíme, že to byl jenom ten boj o nadvládu, území a vliv.
Když si člověk vzpomene na celou tu propagandu a učení, vědění, a světonázor, který nám byl od sedmdesátých let předkládán všude, od školní výuky až po různé oblasti společenského života, bylo to úplně to samé, co dneska tvrdí Putin a ruská oficiální media ve své zemi. Jenom je vynecháno to „budování komunismu“. Devastace společnosti, soukromého vlastnictví, svobody vyznání, vyjadřování, svobody pohybu, podnikání, právního státu… Tak tomu bylo od roku 1948 (1945) přes léta padesátá, sedmdesátá až po rok osmdesát devět i u nás!!! Samozřejmě, že tak podle mě 85% obyvatel Československa se v žádném případě s touto ideologii, politikou, tímto zřízení, vnitřně neztotožnilo.
Ten zlý, fašistický, prohnilý, kapitalistický svět, co byl tenkrát před rokem ´89 od nás na západ, za ostnatým drátem, který se táhl od Bratislavy, přes Mikulov, Šumavu až k hranicím s NDR, ten je teď všude za hranicemi Ruské federace. Rusko se nezměnilo.
Naštěstí my máme jiné dějiny, jsme jiná společnost, vidíme a potřebujeme svoje svobody, práva…
Jenom jsem chtěl tímto připomenout, že jsme v takovém podobném, uměle vytvořeném RuSSku, které dnes útočí na ten druhý, „zlý a nespravedlivý svět“ (je jedno jak ho nazývá), žili. Přesně je to datované: 25 únor 1948 až 17 listopad 1989. Ukrajina musí zvítězit a RuSSko prohrát.
Poznámka na konec: Na té základce, nejvíce na prvním stupni, jsme museli kromě jiného, kreslit loď Auroru, portrét Lenina a hlavně sovětské tanky s tou rudou hvězdou (jak „výchovné a inspirativní“ ve výtvarné výchově kreslit tanky…). Rudou hvězdu vystřídal poloviční hákový kříž, Z. Naštěstí mají dneska děti ve škole jinou zábavu než nechtěné parodování symbolů komunismu, německého nebo ruského fašismu.
(Mapka: Velký atlas světových dějin – The Times History of the World – Times Books, Harpers Collins Publishers, London1999. Z verze: Reader s Digest Výběr, ´2002)
Jak přerušit, vychýlit, změnit ty pravděpodobnosti, návaznosti a znovu se opakující okolnosti? Jak se vymanit z dobře známých podobností, kterými proplouváme, které jsou všude kolem nás, a s kterými tvoříme pevnou součást? Jak do tohoto „tuhého materiálu“, abych tak řekl, pozvat Náhodu? Jak se může taková nepolapitelná a nevysvětlitelná událost nějak vměstnat do té jednotvárné, husté a tuhé hmoty jednotvárnosti a každodennosti a nějak jí narušit, vychýlit, odklonit. Trochu jí splácnout, nebo nechat nabobtnat, zabarvit, provrtat. Vybočit, zakroutit, pomotat? Pohrát si s ní jako s pepřem v hmoždíři, nebo jí nakopnout jak zauzlovaný hadr? Jak na něco, co zpřehází ty opakující se okolnosti a děje?
Něčeho takového nedosáhneme tím, že bychom například místo abychom vypili sklenici vody si jí vylili přímo na hlavu. Ani tak, že si budeme myslet, že nám při hodu kostkami budou padat čísla která si přejeme. Někdo zkouší si přát, doufat nebo myslet si, činit, a to poněkud posvátněji, tajnosnubně snad i nedbale předstírat jistou nenápadnost a diskrétnost v těchto zdůrazněných činech. Samozřejmě zištně. Ale nenápadnost je nenápadnost a slovo mluví samo za sebe.
Náhoda je celkem chytrá a vzácná. Nedá se jen tak snadno povolat, přitom je všude kolem nás. Tak jako mnoho podobných jevů, nikdo, nikdy náhodu neviděl, nemluvil s ní, určitě s ní nekamarádil ani nekamarádí, a ani v dnešní moderní době na ní nikdo nemá mobil a není k ní vyvinuta příslušná aplikace.
Musíme něco udělat nějak jinak, ale možná taky ne. Nic moc si nepřát, ale zase vědět, co by bylo dobré. Třeba hodit těma kostkama, ale nevěnovat tomu pozornost. Rozhodně si náhodu nepřát, protože bychom jí zcela přímo vyzývali činnosti, a to ona nesnáší. Cítila by se zneužita. Dokonce by se od nás mohla odvrátit navěky a ještě k tomu na nás povolat Jednotvárnost nebo dokonce i Nudu, tyto dvě ospalé, tlusté vypelichané, smradlavé šelmy, které usilují jenom o to, aby je někdo obdivoval a hladil jejich smradlavý kožich, nebo sdílel jejich zatuchlý pelech. Chytrá a krásná Náhoda sama určuje, co spojí, komu co hodí do cesty, koho ke komu nasměřuje, co propojí a co zařídí tak, aby se nikdy nepotkalo, co se nemá potkat a nevidělo, co se nemá vidět. Ona to nejraději dělá tak, že do nás trochu vrazí, nebo asi nějak posune čas, nebo pozastaví, či urychlí události. A to my v ten okamžik nevíme.
Musíme se ale nechat vychýlit, nestát tak pevně, aby, až do nás vrazí, se její vliv odrazil zpět. Nebo k někomu jinému. Zkusit trochu plynout, chvilku vlát, zapomenout, tvářit se nějak. Taky něco udělat, něco si představit, pomyslet na něco nepravděpodobného, neužitečného, zapomenutého, neobjeveného. Povšimnout si, co udělali jiní. Vážit si dobrého. Moc si nemyslet, že výsledek je vrchol, může jít o mezisoučet. A hlavně věřit, že na nás Náhoda někde něco určitě nastražila, protože je všude kolem nás. Něco opravdu náhodnýho. Jinak to asi nejde.