Přesto se vydal krajinou. Sám, bos, jenom v prostém hávu, co zbylo, co našlo se.
Kráčel a zvažoval, jaká cesta může provázet takto oděného.
Listí, jehličí, tráva, bujný porost a mezi tím pěšina vyšlapaná chodidly tisíců před ním.
Kolik větví překročili, když spadly po mocném vichru? Kolik jich zbloudilo, když cestu zavál sníh, když zarostla kapradím, vřesem, vysokou trávou? Kolik času věnovali bloudění a upínání mysli na návrat? Na správnou cestu, na tu, po které vyšli, nebo alespoň na tu, po které mohou pokračovat? Kolik z nich potkalo rovného? Kdo šel celou cestu sám, kdo se zastavil a skrýval u cesty a bál se jít dál? Kdo z těch, co otiskovali svoje šlépěje v hlíně, písku, blátě i vysušené ornici chodili v kruhu? Kdo poznal, že je na začátku a zároveň na konci kruhu? Kdo četl stopy těch před a věděl, že někdo bude číst ty jeho? Kdo počítal s tím, že stopy smyje déšť, velká voda, vítr, mráz? Kdo viděl blesk, jak udeřil do stromu, který stál poblíž cesty a zíral na jeho zář ohromen, omráčen, oněmělý, i když se jednalo o sotva postřehnutelný okamžik?
Všichni z nás kráčeli, kráčí a půjdou.
Až konce dojdou vykročí znova.
Obrousí paty pemzou, promnou chodidla, zahledí se do dálky.
