Žádný běžný smrtelník nemá mnoho času. Čas nějak nereaguje na naše potřeby, prostě si pořád běží dál po svém. Ani lidský vynález, měření času, nic nezmůže. Můžeme měřit, jak chceme, a čas se vleče, nebo naopak utíká zase moc rychle. Přitom ručičky na hodinách běží stále stejně. Někdy zase jedna stránka měsíčního nástěnného kalendáře setrvává na očích déle než ostatní. Třeba obraz padajícího listí s potemnělou krajinou. Na rozdíl od prosluněné pláže u moře. Přitom mají oba měsíce stejný počet dnů.
Jenom mě napadlo, že teď, v době pandemie, je zřejmě více času pověnovat se činnostem, na které jindy nebyl čas, když jsme byli v tom přirozeném zápřahu, v tom každodenním shonu, v tom mravenčení, v té nekonečné obstarávací dřině, jednoduše v tom našem věčném nemámčasování. Mám na mysli zejména domácí práce, prostou údržbu příbytku, nějaké vylepšení, staré resty…
Není to ale snadná věc. Nejedná se o snadná řešení, prvoplánovité rozhodování. Vše je dobré řádně promyslet. Pozor na déle odložené věci, lopota je na nich o mnoho náročnější! Takzvaná přímá úměra – abych se na to taky podíval trochu vědecky. Čas nám zde nejde naproti. Vzniká efekt zvaný zubčasu, a často může vzniknout i známý dominový efekt. U dlaždiček, například. Jedna uvolněná spustí další. Pozvolný proces zkázy. Odchlíplé těsnění, prohnilý okenní rám! Uvolněná hmoždinka, zkáza pro celou polici! Nedotažená klika u dveří, věčně odřené kotníky na prstech!
Možná, i přes určitý a snadno dokazatelný nepřátelský vztah času k člověku, se dá vypozorovat i občasná snaha času o přátelštější přístup. Jde o Velké zapomnění. Když se zavírají dveře od sklepa, prostě se do nich musí kopnout, aby zámek zapadl. Ten kopanec už má svojí danou sílu a vypracovanou techniku. Okno v chodbě nejde otevřít, nikdy nešlo. Bojler vyhazuje pojistky. Vždycky je vyhazoval. Lino u dveří, které je odnepaměti odchlíplé a každý o něj zakopává, vyloudí, když se střetne s podrážkou boty, nenapodobitelné plesknutí. Ten zvuk, to opatrné našlápnutí, by nám už vlastně scházel. Nějak se to všechno sžilo.
Jak známo, člověk se také učí tím, jak se pohybuje v prostoru, a vůbec, jak celkově svými smysly vnímá své blízké okolí. Zvuky, pachy, doteky, paměť, všechno hraje roli. Dokázal by doma poslepu projít celý byt. Jsme zvyklí na svůj životní prostor a nechce se nám mnoho měnit. Ovšem, není to tak se vším, to by byl alibismus. Určitě výměna nesvítících žárovek je věc, která nesnese odkladu. Najít ty správné nové. Nejdříve zjistit ty prasklé, opsat si jejich typ a watty. Pak na to pamatovat, někde je koupit. Pak uložit na poličku a čekat na vhodný okamžik, kdy se vymění. Šup, raz dva, lenochu! Stará závitem doleva, nová závitem doprava. A je to. Jak hezky ty NOVÉ svítí. Jako den! A kdo si toho všimne, že světlo zase svítí? Nikdo! Samozřejmost. Co takhle nabrousit nože. Už nemáme nože ale pižlátka. Nůž místo čistého řezu chléb spíš splaskává a odroluje. Takže takhle by to dál taky nešlo. Brousek, a jedem. Za hodinku hotovo. Jen upozornit okolí, aby se ostrými noži nepořezalo. A tím taky nenápadně nastínit svou prospěšnou činnost a um brusiče nožů… Co úhledně schovat dráty od hifi za skříň? A co ta směs a všehochuť předmětů a věcí v zásuvkách. Opravdu potřebujeme vše? Ha, návody k použití leží bez ladu a skladu na dně skříňky v krabici od lyžáků. Co je utřídit a cvičně trochu pročíst? A šanon s účtenkami. Je jimi doslova přeplněn. Co vytřídit ty, které slouží zároveň jako záruční list a od doby koupě utekly více než dva roky. Určitě jich bude většina!
Mám souseda, jmenuje se Vladimír. Mohl by být vzorem, motivací a oporou pro všechny, co si chtějí udržovat a zdokonalovat svůj příbytek. Záměrně neříkám slovo kutit. To bych Vladimíra urazil. Vladimír tvrdí, že nejlepší čas na domácí práce je, když nikdo není doma. Čeká tedy, až ostatní z rodiny zmizí a pak se pustí do díla. A v tom bude asi u mě potíž. Taky rád zmizím. Projedu se na kole, jdu na houby, zahradničím, někam se jdu podívat, někoho navštívit. Možná pro to mám doma tak mnoho věcí v nepořádku, nebo nedokončených. Kdyby byli všichni jako Vladimír a já jedinej takovej jakej jsem, tak bych musel začít sám se sebou něco dělat. Jinak bych nepřežil. Naštěstí, takových, jako jsem já je naprostá většina a Vladimíra jako je tento, znám pouze jednoho. Dokonalý, výkonný konstruktér. Milimetr vedle milimetru, a to celý v rovný řadě. Kam se podíváš, tam to zařezává a střílí. Není ohnutého hřebíku v jeho svatyni, není zkřivené, odlupující se lišty, není vrzajícího prkna v podlaze. Není prahu u dveří, pod kterým se skrývá prach, chlupy, drobky, brouci, mravenci, neřád zvaný nečistota. Není zbytečného, špatně izolovaného drátu. Není slabých pojistek v krabici s jističi, není okapu se špatným sklonem, či okapu s prorezavělou dírou, nebo dokonce okapu zanešeného listím a mechem. A co vodní kámen v rychlovarné konvici? Nemá šanci pokrýt topnou spirálu ani minimálně. Není odchlíplé barvy, neúčelně postaveného nábytku, tupých nožů, nůžek, břitev. Není kapajícího bojleru, není špatně fungující kolejničky na konzoli závěsu. Není posunuté antény na střeše a není špatného příjmu signálu. Není nesplněných úkolů, ba dokonce úkoly jsou s předstihem projektovány a realizovány. Vladimír má své prostředí plně pod kontrolou. Není náhod, není nedorozumění. O vše je postaráno, vše je v náhradním módu. Žárovky, pojistky, dráty, trubky, těsnění, redukce, panty, kliky, wifi… Přehledně, v zásuvkách v garáži na svých místech. Popsáno, aktualizováno. Zárukou všeho je vhodné kvalitní nářadí, které je vždy po ruce.
Podle toho vypadá Vladimírův příbytek. Nedostižná dokonalost. Je radost vědět, že někdo něco takového dokáže. A navíc, je to náš soused. Jak to říct nebo popsat ještě jinak? Snad se u Vladimíra zastavil čas, možná taky ne. Snad je pro Vladimíra nepatrný detail velkým malířským plátnem, snad pro něho není rozdíl mezi malým a velkým problémem, snadným a obtížným řešením. Jsou to jenom řešení, nic víc, nic míň. Snad.
Teď, v době pandemie a domácího vězení je snad ta nejlepší příležitost Vladimíra napodobit. Nebo se o to alespoň pokusit! Teď, nebo nikdy! Čas se zpomalil a dokonalost je na dosah!
