„Pane Kousal, zdravím. Jste to vy?“ oslovil mě křehký dívčí hlas. Ale známý…
Zvedl jsem hlavu a podíval se nad sebe. Ano, byla to Magda, stážistka.
„Dobrý den, Magdo! To je náhoda, co tu děláte?“
„Ha, to se ptám já, co tu děláte, a co je to za náhodu. Já jsem tady doma, bydlím támhle,“ – a ukázala na domy stojící na druhém konci letenské pláně.
„No jo. Tak to jo. Já jsem se sem jen tak šel projít, protože nám, teda vlastně mě, nějak vybylo nedělní odpoledne. Spíš vlastně takové pozdní odpoledne.“
Najednou mě začal olizovat bílý pes. Labrador. Hezky mu smrdělo z huby a doufal jsem, že si tlamu i čenich nevymáchal v něčem výživným.
„Vinnetou, nech toho. Já se omlouvám,“ řekla Magda a odtáhla si psa za obojek opodál.
„Vinnetoue, to se nedělá. Vinny, ty pacholku jeden. Kolikrát ti to mám říkat, že se na cizí a neznámí lidi nemáš sápat. Sedni, sedni Vinny. Ták je hodný Vinnetoe.“
Labrador si sednul a tlemil se, jako by slyšel několik strašně výživných vtipů.
„Ten pes se jmenuje Vinnetoe?“ zeptal jsem se Magdy nevěřícně.
„Jo, že jo Vinny. On je mámy, je támhle, pojďte, alespoň se seznámíte.“
Když jsem se ohlédl, na lavičce jsem uviděl dvojče Magdy, jen o pár let starší. Jinak ale vypadaly skoro stejně. Řekl bych, že mají i stejný šatník, tak se to jevilo. Nedalo se nic dělat, musel jsem vstát a jít se seznámit. Napadla mě taková pitomá hláška: „Nových známých není nikdy dost.“ Pojišťovák, co byl posledně u nás doma, říkal, „pojištění není nikdy dost“. To byla ale blbost a pitomost.
Vinnetou dostal od Magdy povel volno a od své pravé paničky zase povel ke mně. Zdánlivě hbitě, trochu jako indián při těle, se rozeběhl za svou paničkou.
Došli jsme k paní Spurné, tak se myslím Magda jmenovala příjmením.
„Dobrý den, Kousal, Michal Kousal. Pracuji s vaší dcerou v naší redakci.“
„Košťálková. Naděžda. Říkejte mi raději Naděždo. Košťálkovou necháme na úřadě,“ zasmála se Naděžda. Měla také světlé dlouhé vlasy jako Magda, byla ale trochu vyšší, než její mladší kopie. Jinak stejně roztomilý obličej, měkké rty malý nosík a modré kulaté oči. Trochu jsem hledal, vzhledem k Vinnetouovi, nějaké indiánské symboly, ale pokud jimi nebyly různé krajky a výšivky na sukni a halence, tak se zřejmě Naděžda Košťálková narodila v Evropě, a bílým lovcům.
„Vinny, to je pan Michal Kousal. Ale nepokouše tě, neboj. Já mu to zakážu.“ Vinnetou se tlemil vtipu své paničky a já pro jistotu taky.
„Není to divné jméno pro psa, Naděždo?“ zeptal jsem se s úsměvem.
„Tak Alík taky není bůhvíco. Nebo Rex, Max, Britt… To jsou jména tak, mi to přijde jako trápení zvířat. Dát jim tak blbý jména. A to musej celej život poslouchat.“
„Tak, jim je to asi jedno, ne?“ řekl jsem a pohladil Vinnetoua.
„To není. Podle jména se taky chovaj. To byste koukal, když na Vinnetoua zavolám plným jménem a pořádně, před jinejma psama, jak se pak nese. Maxíčkové a Rexíčkové jenom blednou závistí.“
„Asi jo. My psa nemáme, tak nemůžu soudit. Ale psy mám rád. A když se jmenuje Vinnetou, tak to musí být pořádně chytrý pes. Jako jeho jmenovec.“
„To jednoznačně. Tak vy šéfujete tady Magdě?“
„To je silný slovo. Dělá grafiku, toho, co napíšeme. Docela jí to jde.“
Magdu jsem pochválil, aniž bych vlastně kdy viděl něco, co udělala. Ale vždycky je dobré pochválit dítě před jeho rodiči. Ale co když rodiče svým dětem moc nevěří?
„No, tak aby jí to vydrželo. Viď Magdi.“
„Neboj, neboj, Natašo.“
„Já se nebojím, jenom tě znám.“
„Neznáš, jenom si to myslíš.“
„Nebudeme se hádat, tady před panem Michalem, kočičko,“ chtěla ukončit nepříznivý směr konverzace matka. Ale Magda jí neříkala mami, ale jménem. Zajímavé, občas se to asi děje.
„To nevíš, Natašo, třeba by to Michala zajímalo. Taková pěkná výměna názorů, která nikam nevede, a navíc se zakládá na domněnkách.“
„Třeba, na to se ho zeptáme. Ale ty domněnky jsou oboustranné. Michale, poslechl byste si rád naší nekonečnou výměnu pohledů na svět a názorů na všelico? Nejde o hádku. Jde o nekonečný hovor, který nemá konce.“
„No díky. Asi ne. Možná jindy,“ odpověděl jsem se smíchem.
„Tak se budeme bavit o normálních věcech. To jde taky,“ Magda se pohrdlivě usmála a nastala pauza. Obě křehká stvoření zmlkla. Asi po indiánsku. Tak další konverzace bude na mně.
„Takže Vinnetou. To se vlastně hodí. Bude výborný stopař. A pokud vím, Vinnetou, nebo indiáni vůbec, toho moc nenamluvili. Domluvili se pohledem, řečí těla. Alespoň tak si to pamatuji, když jsem Vinnetoua četl jako kluk. Němá tvář přeci. Ne, ne. To byla bledá tvář. To bych popletl.“
„Může být,“ odpověděla Naděžda a hodila Vinnetouovi míček. Ten se valivým během vydal za svou kořistí.
„Procházíte se tady často, Michale? Já tu chodím jednou dopoledne a jednou odpoledne každý den.“
„No jsem tu náhodou, bydlíme v Podolí.“
„Aha, já myslela, že bychom se tady mohli občas potkat.“
Sakra, že bych byl novej páníček pro Vinnetoua?
„Tak já vás tady nechám. Už musím. My se uvidíme zítra,“ pokývla na mě Magda.
„A my možná večer,“ pokývla Magda zase na mámu a zmizela. Zůstali jsme sami, což jsem neměl v plánu. A už vůbec ne procházet se po Letné s nějakou ženštinou a jejím psem.
„To se nedá nic dělat. Půjdete s námi ještě kus?“ zeptala se Naděžda a hodila znovu Vinnetouovi míček.
„No, kousek.“
Bylo blbý vymýšlet, že ještě něco naléhavého mám, když jsem předtím ležel na trávě a nicnedělal. A navíc byla neděle.
„Tak dojdeme tam nakonec. Je tam stánek, můžeme si dát něco k pití.“
No jo, nových známých není nikdy dost, pomyslel jsem si a nápad jsem Nataše odsouhlasil.
Nakonec jme si s Natašou příjemně popovídali. S tím, že Nataša je trochu trhlá, jak se to jevilo hned od začátku. Ale mě se to v tu chvíli líbilo, nebo hodilo. Starostí dost a vyšponovaných rozhovorů a vět jsem si užil přes víkend až, až.
Vzal jsem si na Natašu telefon, ona na mě, a slíbili jsme si, že se někdy sejdeme. Prej si mě Vinnetou oblíbil. Tak to jsem Nataše zase nesežral. Myslím, že si z Vinnetoua udělala takovýho náhradního partnera. Samozřejmě, Nataša byla sama. S tak trhlou ženskou asi nejde vydržet. Ale kamarádit, to asi jde. A co mladá, napadlo mě, bude po mamince? Nebo po tatínkovi. Ach jó, jak je ten svět zamotanej…
