Růst houby, třeba někde poblíž borovice, jejíž větev s šiškami právě vrhá ten správný stín na jedinečné, a to pravé místo, prospívá určitě houbařům, jenž na tento okamžik čekají tři roční období. Zaručeně ovšem prospívá i broukům, červům, všemožným mravencům a podobné havěti.
Ti pozorují, jak se houba dme výš a výš. Jak bobtná ten ušlechtilý mech, jemný molitan, hebký semiš, nebo nepříjemně-příjemný sliz. A užívají si zápachu tlejícího dřeva, pradávných kořenů, snad jediné možné vůně minerální a zapomenutých ponožek nošených v houbařských holínkách. Taky s úžasem pozorují výstřely výtrusu, ten úžasný mykologický ohňostroj.
Nuže, co si takový brouk může myslet o tom, že se v jeho přítomnosti vztyčí za den a noc statný hřib, mochomůrka, kozák, klouzek, babka, modrák, bedla nebo smrž?
Jednoznačně – ZÁZRAK. Před očima, či tykadly brouka, nebo jakéhokoliv lesní havěti se za pár hodin z ničeho nic zjeví pevnými klobouky zastřešené katedrály všech velikostí barev, tvarů, druhů a zajisté i víry.
I zkušený houbař je stále ohromen a omámen tou rozmanitostí, zázrakem a příležitostí ke sběru. Mílovými kroky, bádavým plížením, opatrným šmejděním, ledabylým procházením se zpřítomňuje k houbovitým. Samozřejmě jako predátor, živočišný druh, chce mít svou kořist, pravdu, krmi, zavařenou sklenici ve špajzu.
I brouk nebo červ se s chutí zakousne do této neobvykle voňavé a chutné měchuřiny, nedbaje jedu nebo hořkosti. Mnohdy je ovšem – musím to zde také zmínit – uloven společně s houbou. Potom bývá vařen, smažen, pečen, sežrán vlastně za živa.
Kdo uloví, odchytne, nebo zhryzne houbaře, když se také s chutí zakousne do svého úlovku? Nikdo! Snad jenom lesní stráž, pokud je přítomna.
