Auto(šach)mat

Jednou jsem měl někde něco do činění, je to tak asi osm let. Nebylo to nic důležitého, nic zajímavého, taková sice ne všední věc, ale zase nic moc, o čem by mohl člověk po letech něco zajímavého napsat. Prostě taková činnost. I když, jako „mladý nadějný“ spisovatel, musím tvrdit, že samozřejmě existuje milion nezajímavých věcí a událostí, ovšem záleží na tom, jak se na ně podíváme, a jak je dokážeme popsat. Není tedy nezajímavých odpolední a nezajímavých činností.

I tak tu moji činnost necháme stranou, o ni nejde. Šel jsem tehdy krajinou, parkem, jakousi malou aglomerací, a potkal tři postarší ženy, nebo dámy. Neznal jsem je a ani potom jsem je již nikdy neviděl. Nějakou náhodou jsem se s nimi v ten čas a na tom místě potkal a vyslechl jsem jejich rozhovor.

Bylo to v létě, a tenkrát panovaly v Česku tropy. Naše vlídná, útulná a dužinatá kotlina se proměnila na několik dní na sluncem rozpálenou zemi. Teploty atakovaly i 38 stupňů Celsiovy stupnice, jak situaci akčně popisovala média. Vyhledat kousek stínu nebylo nějakou zvláštností, protože luhů, a hlavně hájů, máme dost, spíš to byla taková dobrá volba.

„Uff, já vám povím holky. Takový pařák jsem snad ještě ani nezažila,“ pronesla jedna z dam k ostatním. Všechny tři odpočívaly ve stínu a zřejmě se chystaly k nějaké další činnosti.

„Jo, Věro, to si taky nepamatuji, takovoudle výheň. Podívejte na tu uschlou spálenou trávu. Je to už jako na Sahaře. Sucho je. A pršet vůbec nemá, říkali.“ Dámy se všelijak ovívaly nějakými kapesníky, klobouky, či šátky, upíjely vodu z lahví a, jako všichni, funěly.

„To se nedá vydržet, tohleto. Je to všechno rozpálený tak strašně, že to ani v noci nevychladne.“ Pokračoval oprávněný výčet zásadních nepříjemností.

„Já nic takovýho nepamatuju. Za nás bylo vždycky tak akorát. Hezký, mírný léta a zimy se sněhem. Žádný takovýhle výkyvy, jako se dějou teď pořád. Já už ani nespím,“ pronesla zřejmě nejstarší z nich. Ostatní přitakaly a tvářily se zůčastněně. Prožitá léta a moudrost stáří jsou nezpochybnitelné hodnoty. Chvilku bylo ticho. Dámy občas pohlédly směrem ke mně. Já jsem se tvářil neutrálně a do jejich konverzace jsem se nezapojoval, i když bylo jasné, že jsem jí slyšel. Možná jsem se měl přidat, to ale běžně nedělám.

„Hele, já vám holky řeknu, že už je tak nesnesitelný a strašný vedro,“ pronesla celkem vážně a razantně zřejmě taková vedoucí této party, „že já už ani nemám chuť na kafe! A to už je teda co říct, když už ani JÁ, nemám chuť na kafe!“ Ostatní dvě dámy uznale pokývaly hlavami a hned pochopily vážnost situace. A je to tu. Když už Majda nemá chuť na kafe, nebo si ho nemůže dát, tak už to není žádná legrace. To se ještě nikdy nestalo!

I kdybych tenkrát chtěl s dámami pokonverzovat, o čem by po tomto zjištění ta konverzace byla? O bláznivém světě, který se splašil a jednu polovinu zeměkoule zalévá nekončícími dešti a povodněmi, blátem a mokřady, a tu druhou zužuje suchem, žárem, prachem a troudem? O tom, že nás naše solidní jistoty z ničeho nic opouští? S trochou potutelnosti jsem si uvědomil, že mě osobně nějak nic moc chutnat nepřestalo, rozhodně jsem se ani v těchto dnech nevzdal kávy ani jiných dobrot. Možná jsem mohl přidat pár poznatků a domněnek o rozmanitosti přírody a o tom, že zřejmě nemůžeme všechno někde nastavit, objednat, zamluvit dopředu. Že na něco nemáme a nemůžeme mít vliv.  

Jenže, co by obstálo před tím, že paní Majda v těchto těžkých chvílích nejeví žádný zájem o pořádný šálek poctivého českého turka? Že se jí ze světa násilně vytratila jedna celkem důležitá jistota? Že život přestává dávat smysl? To bych vypadal jako lhář, hrající si na nějakého samozvaného foukače ran, toho, jenž jenom chlácholí druhé a sám ničemu nerozumí.

Nenápadně jsem vstal a vzdaloval se od té trojice trpících dam. Zajímavé, pomýšlel jsem po vzoru těch dam. Jak nás dokáže „ta příroda“ ničit až tak důkladně, vrstvu po vrstvě, případ od případu. Má příležitost se chovat tak, aby to bylo vyhovující a předvídatelné. A hlavně oboustranně výhodné. Tak proč to tak není, když by to tak být mělo?