Kdysi jsem četl, nebo někde slyšel, takovou „zajímavou zajímavost“ ze světa vědy. A to, že když není pozorovatel, není událost. Pravděpodobně šlo a jde o to, že když se třeba ve vesmíru někde srazí dvě kosmická tělesa a nikdo z nás pozemšťanů to neviděl (takže vůbec nikdo nemá ani tušení, že se něco někde přihodilo), tak o tom tedy nic nevíme a nemůžeme vědět, jestli se to stalo. Někde se srazily dvě planetky a tím nárazem se rozžhavily na miliardu stupňů celsia a my o tom nemáme ani ponětí. Ale třeba tu srážku někdo spočítal a tvrdí, že se stala. Třeba to někdo viděl ve snu, a tak tvrdí, že se to stalo.
Nevím, co mě tu „zajímavou zajímavost“, co jsem kdysi četl připomnělo, nějak jsem na ni nějakou dobu samovolně myslel, a nakonec mi to nedalo a rozhodl jsem se si tuto vědomost osvěžit, a to kde jinde než na internetu. Samozřejmě, internet nabídl okamžité množství informací. Až moc. Téma je to zajímavé, zabývají se ním samozřejmě všichni, od fyziků až po filozofy. Prostě to naše bytí a nebytí.
Tak jsem si řekl, že se moc nemá cenu tímto tématem zabývat, protože je to vlastně strašně složité, zda se na to dívat pouze fakticky, nebo teoreticky, vztahovat to úplně ke všemu, nebo jenom k tomu, co dáme do pohybu, atd… Prostě jsou povolanější než já, a navíc už k tomu bylo řečeno mnoho, ne-li vše. Tak co bych nosil dříví do lesa, navíc když už ho tam nosí ostatní.
I tak jsem si ale musel trochu pobádat. Asi tak jako páni Bouvard a Pécuchet za slavného románu Gustava Flauberta, u nás známého jako Byli jednou dva písaři.
Pozorujeme a jsme pozorováni celý život. Už když, jako nemluvně, někde křičíme v postýlce, buď si nás nikdo nevšimne (nejsme pozorováni), nebo nás politují, nebo označí za zlobidlo a křiklouna. To bude, až todleto vyroste!
Tedy jest pozorovatel, jsou události! Pozoruje se všechno. I úroda švestek, třeba. I když tato peckovina, tak jako všechny podobné plodiny, neroste a neplodí kvůli výrobě slivovice a povidel. Myslím, že někdo umí věštit z lógru od turka, neboli z toho obrazce lógrové sedliny. Čtyři roční období nám dávají tu nejlepší záminku k pozorování svého okolí. Někomu postačí pozorovat, jak klesá pěna v půllitru s pivem. Klidně desetkrát za večer. Zas a znova, každý den. A nezapomínejme na pozorovatele uvnitř sebe sama, převážně kritického a zpochybňujícího. Svět je prostě pozoru-hodný!
Na téma pozorovatel/událost nás může napadnout nekonečné množství příkladů. Ale jeden z nich je příklad poslední. Člověk totiž jako „nejrozumnější“ tvor na planetě Zemi a vůbec ve vesmíru objevil a vynalezl tak účinné síly a energie, že je jimi schopen zničit nejen sám sebe, ale i všechno živé na ní.
Ten, kdo věří, že někde ve vesmíru je stejná nebo podobná forma života jako na Zemi, má solidní naději, že si případně jednou nějaký mimozemský pozorovatel řekne: „Sakra, co to tam ti idioti vyváděli“?
…
„Jirko, zkontroluj tu hvězdu SLU – C2, v galaxii Ropucha. Na jedné z těch planet, co tu hvězdu obíhají je jistě život. Je označena jako ZME-365.“
„Jasně, hned se na to podívám. To je ta planeta, co tam chystáme vyslat uvítací koráb?“
„Jo, ještě jsou pochybnosti s výpočtem červí díry, která zkrátí cestu na 0 času. Je tam jiný čas a rozpínání než u nás. Hoši na gravitačním a relativním si s tím pořád lámou hlavu. Ale myslím, že se tam poletí.“
„Tak jo, Mirku. Hned na to mrknu.“
Mirek odešel zkontrolovat další pracoviště. Za chvilku se vrátil, usedl k malému stolku a listoval v deskách se složkami, co musel stále nosit s sebou. Když našel složku SLU – C2, chvilku v ní zalistoval a pak se zeptal Jirky: „Tak jak to vypadá?“
Jirka se trochu lekl, protože stále hleděl do dalekohledu a nevěděl, že se Mirek vrátil.
„No, nejdřív jsem si myslel, že jsem se spletl, pak jsem si myslel, že kluci ze souřadnicového si ze mě dělaj srandu. Že je apríla, nebo tak něco. Ale ne. Něco se tam stalo.“
Jirka gestem ruky rozsvítil velký informační panel. Oba pak se zaujetím pročítali data a hodnoty, které jim předal analytický výstup z dalekohledu. Když dočetli poslední řádek, chvilku ještě civěli na prázdný panel.
„Škoda,“ pronesl Mirek.
„Nejdříve to vypadalo na nějakou srážku s jiným kosmickým tělesem, ale je to jasné. Byly to nukleární reakce. Mnoho malých, dá-li se to tak říct.“
„Ale dost na to, aby se tam zničilo všechno živé,“ dodal Jirka.
Chvilku oba mlčeli. Dobře si pamatovali, že planetka ZME 365, měla dost velké šance na podobnost s tou jejich. Velkou Kachnou, v galaxii Nosorožce.
„No nic, kdo ví, co se tam stalo. Třeba byli dost zaostalí. Možná byli ještě v období válek. To bychom si s nimi asi stejnak moc neporozuměli,“ přerušil krátké mlčení Jirka.
„Jo, asi tak nějak. Pošli celou zprávu na referenční a do kopie dej všechny vedoucí oddělení. Pak se uvidí, co dál.“
„Jasně.“
„Zítra tam máš paprskovou analýzu černých děr v XX20YY. Tak si to pak na zítra připrav.“
„Rozumím Mirku. Čau.“
„Nazdar zítra.“
…
No a my ostatní se budeme muset smířit s tím známým – není pozorovatele, není události. Takže ticho po pěšině. Nic.
…
…
