Na začátku roku 2016 mě oslovil technický administrátor z Římskokatolické akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze s nabídkou zajímavé práce. Vyrobit novou výplň schodu pod oltář kostela Nejsvětějšího Salvátora.
Nějakou chvilku trvalo, než jsme se sešli. Při první obhlídce bylo jasné, že stávající výplň je v žalostném stavu. Jednak dřevo bylo napadeno červotočem natolik, že se místama začalo drolit. Mechanicky se dřevěná výplň rozpadala. Vlastně, výplň držela pohromadě masivní mramorová schodová obruba. Nutno podotknout, že se nejednalo o výplň původní ale již dodělávanou. Výplň byla vyrobena z celkem běžných dubových parket.
I když byly parkety zasazeny do rámu, který kopíroval barokní oblouk mramorového schodu, tak vzhledem k tomu že se jednalo o hlavní oltář Proměnění na hoře Tábor, bylo toto řešení nevhodné.
Inspiaci jak vzhledově nahradit stávající výplň jsem našel v pravé části kostela Nejsvětějšího Salvátora u oltáře sv. Františka Xaverského. Tam je podle mě výplň posledního schodu pod oltářem původní. Jasná práce z období baroka. Jak vzhledově, tak zpracováním.
Svatý František Xaverský mi tedy usnadnil první krok mé práce. Zhotovit návrh. Podle mě bylo možné jediné řešení. Přenést jednoduchý barokní motiv z postraního oltáře k oltáři hlavnímu. Bylo nutno ovšem přihlédnout k velikosti výplně a baroknímu oblouku. Tři metry na délku a více než metr na šířku. Při velikosti celého prostoru chrámu se schod s výplní jeví daleko menší. Výplně jsem rozdělil na tři části, dvě krajní a jednu středovou. A samozřejmě zapracovat křivku oblouku, kterou určuje vnitřní okraj mramorového schodu.
Můj návrh uspěl, mohl jsem přejít ke kroku dvě. Vyrobit si šablonu. Mnohoúhelník s křivkou bez pravých úhlů. Tak by se dala nazvat plocha do které se musí vyrobit nová výplň.
Začal jsem s výběrem dřeva, na rámy a výplně dub, na intarzii javor. Řezání, lepení, hoblování, příprava k sesazování.
Pokud má člověk možnost pracovat na zakázce, která má historický přesah, tak samozřejmě přemýšlí kdo asi vyráběl tu původní intarzii, jakým způsobem, jak dlouho to trvalo. Tuším že dubové prkna pokáceli v lese, třeba v Krčském lese, kde dříve, tak jako všude byly dubové a bukové porosty nebo smíšené. Pak kmeny odtáhli koňským povozem na pilu někam k řece. Tvrdé dřevo tedy i dub schne v přírodních podmínkách tak 5 – 8 let. Takže si museli v kostele trochu počkat. No to asi né. Mistr truhlář měl jistě zásoby suchého dřeva a pustil se do práce hned. Nabrousit železa hoblíků, zuby pil, popohnat tovaryše. Já jsem samozřejmě využil několika vynálezů posledních století. Elektrického proudu, okružní pily a hoblovacího stroje.
Dalším krokem bylo odkrýt parketovou výplň a zjistit stav výdřevy uvnitř schodu. Doufal jsem, že by mohla být zachovalá. Mělo by to tu výhodu že, by dřevo výdřevy mělo vlhkost okolí, která je již po staletí stejná, dřevo je tady stabilní, nemění tvar. Bohužel výdřeva byla také zcela zničena červotočem a stářím. Bylo tedy nutno vyrobit novou.
Předposlední krok znamenal sesadit novou výplň do patřičného tvaru mnohoúhelníku s křivkou. Zde se projevila nevýhoda moderní doby. Kolega v 17tém století měl sice plno nevýhod ale i pár výhod. Jako největší nevýhodu považuju, že neměl ve své dílně elektrické zásuvky. Jako jednu z výhod považuji to, že měl k dispozici přírodně sušený materiál. Přírodně sušený materiál se nekroutí, nepraská, neprohýbá. Dnešní řezivo se prodává z umělých sušáren. Dřevo se v nich vysuší asi za 14 dní. Sice je hned k dispozici ale kroutí se, ohýbá se a praská.
Takže aby třímetrová výplň byla rovná nebo nebyla tak zvaně ‚přes roh‘ trochu práce dalo.
Napustit intarzii olejem, trochu zpatinovat aby nevypadala jako z obchodního domu a odvést na místo určení. I když jsem měl vyrobenou poměrně přesnou šablonu a rozměry jsem si kontroloval několikrát, nikdy si člověk nemůže být jist. Nutno počítat i s diletačníma spárma. Dřevo si vezme trochu vlhkosti z okolí a mírně může nabýt na objemu.
Intarzie ale zapadla doprostoru schodu znamenitě. Tak doufám, že vydrží třeba 300 let.
Asi tedy v roce 2316 bude někdo opravovat intarzii pod hlavním oltářem Proměnění na hoře Tábor. Myslím, že novou intarzii přivezou drony. Asi od Vltavy, tam bude koridor pro cargo. Možná vědci proniknou do mozků červotočů a zmanipulují jejich choutky v zakusování různých dřevin. Přeorientují jejich vášeň třeba na plže nebo PET lahve.
Doufám, že intarzovaná výplň pod hlavni oltář bude sloužit co nejdéle a jsem rád že jsem jí mohl vyrobit.
Poznámky na okraj
Kostel Nejsvětějšího Salvátora byl vybudován přibližně na půdorysu zničeného kostela sv. Klimenta. Ten zničili a vyplenili v roce 1420 Husité, tak jako celý přilehlý klášter Dominikánského řádu. Ruiny a zříceniny těchto budov byly rozprodány měšťanům k bydlení. Podle dochovaných dokumentů byla v ruinách kostela svatého Klimenta dokonce kovárna kováře Kryštofa Menšíka (zajímavé!). V roce 1556 převzali od Dominikánů celý areál Jezuité. Všechny obyvatele kostela i kláštera vyplatili a začali s budováním Jezuitské koleje, (dnešní Klementinum) kostela Nejsvětějšího Salvátora a Vlašské kaple.
Za povšimnutí stojí, že slovo tábor lze nalézt pouze v češtině, slovenštině a maďarštině. Jinak se používá: kemp, camp, lager. V češtině máme ještě táborák, táborníky, tábornické potřeby, tábornický nůž, dovednosti, zápalky……..
Ve Francii je také hora Tábor.
