Ke každé divadelní hře patří publikum, reprízy a recenze. Vzhledem k tomu, že moje hra nebyla uvedena na žádné scéně, musel jsem si recenzi napsat sám – pod pseudonymem Vlasta Čiháková.
Recenze divadelní hry Jarní deště podle románu Tomáše Rybáře
Recenzuje Vlasta Čiháková
Román spisovatele Tomáše Rybáře Jarní deště, přináší čtenářovi zajímavý pohled do společnosti žijící v dnešní době. Osudy a příběhy osob jsou vzájemně propojeny, prolínají se v překvapivých souvislostech. Románu nechybí napětí, zápletka, děj je citlivě vrstven v několika rovinách. Prostředí Prahy, kde se děj převážně odehrává, dodává příběhu neopakovatelnou atmosféru města, které samo dokáže tvořit příběhy.
Tato kniha rozhodně stojí za pozornost, čtenáře příběh nemíjí, naopak je poután přímo do děje. Pokud začne přemýšlet o postavách románu, jejich hloubce i povrchnosti, sám se stává jednou z nich.
Divadelní adaptace v podání souboru divadla J. F. Haldy by proto mohla být zajímavou podívanou. Zdá se, že soubor divadla v čele s režisérem Adamem Brodou vsadil na tento titul, coby podzimní „tahák“ divadla. Obsazení hlavních rolí tomu napovídá. Maxim Zábranský a Adéla Slavíčková jsou zárukou úspěchu a po pravdě řečeno, jiné než hlavní role si pro tyto stálice pražského divadelního nebe neumíme ani představit.
Ze začátku se představení vyvíjí slibně. Pěkná scéna Petra Jaroše, vytváří z jeviště zajímavou kulisu, kde si snadno můžeme představit živý děj románu. Hlavní kulisa představuje typickou pražskou ulici. Pokud se děj odehrává v bytě,
advokátní kanceláři či jinde, je před kulisu spuštěna kulisa další, s potřebným interiérem, ovšem s výhledem z okna na ulici. Velmi důmyslné. Netřeba mnoho fantazie ani snažení, stačí se nechat unášet dějem, scénou, a hereckým mistrovstvím, některých členů souboru a zážitek se dostaví sám. Alespoň tak se jeví samo představení zpočátku. Dialogy mají gradaci, románové postavy v divadelním podání neztrácejí své charakteristiky, tajemství minulosti zůstává „skoro“ utajeno, děj přenesený na prkna divadla budí divákovu zvědavost a přináší živé napětí.
Ráda bych zde vyzdvihla Miladu Kvapilovou, coby Franny. Nová členka souboru divadla J. F. Haldy exceluje ve své roli a nenechává nikoho na pochybách, že i při svém nízkém věku a zatím malých hereckých zkušenostech, 
dokáže zvládnout i náročnější roli. Románová Franny, je velmi složitá osobnost. V příběhu si projde ponížením, chvilkou slávy a následným pádem na společenské dno, a znovu návratem tam, kam patří. Vrátí se ale zkušená, vyrovnaná. Nikomu se nemstí, dokáže být velkorysá i k těm, co jí ublížili. A toho všeho dokáže Kvapilová znamenitě ve své roli využít. Málokdo by se dokázal tak přesvědčivě vcítit do hluboké krajiny duše Franny jako nadějná Kvapilová.
Podobě lze pochválit mladého herce Michala Slaného. Advokát Jiří Potužák v podání Michala Slaného se sice na jevišti neobjevuje příliš často, o to více je třeba ocenit přesvědčivé ztvárnění slizácké povahy a permanentního podrazáctví, které Potužák zosobňuje. Slaný výborně uchopil charakter postavy bez zásad, plnou oportunismu, bez víry v cokoliv dobrého.
V druhé polovině adaptace dostává více prostoru majitelka krejčovského salonu, Lada Klomínková. Na jevišti její roli ztvárnila Eva Maršíková. Proč je v divadelním provedení děj přenesen více či méně do krejčovského salonu, je trochu záhadou. V románu je okrajovou záležitostí. Bohužel, Maršíková je nevýrazná. Komediální poloha svědčí Maršíkové daleko více, intrikánka a obchodnice s pomluvami již méně.
Tempo a spád, které představení slibně nabralo zpočátku, začíná v druhé půlce uvadat.
Režisér Broda snad chtěl zvolněním tempa dodat trochu patosu a vážnosti. Bohužel soubor divadla působil spíše jako líná karavana velbloudů. To by se tak zkušenému režisérovi stávat nemělo. Jiným možným vysvětlením je menší prostor pro Kvapilovou a Slaného, mladou krev souboru. Více prostoru pro Zábranského a Slavíkovou, představitele hlavních rolí je logické. Zábranský i Slavíková v průběhu let ztratili ten pověstný hlad po úspěchu. Jakoby hledání nové výzvy v nové roli byla otázkou opakující se rutiny a většina souboru se tomu podřídila.
Závěrem lze divadelní představení Jarní deště hodnotit kladně. Románová předloha spisovatele Rybáře nabízí dostatečně silný příběh, s kterým se soubor divadla J. F. Haldy popasoval v celku uspokojivě. Dojem zanechal lepší, než současně uváděná komedie Patnáct barevných balónků. O ní jsem psala v minulém vydání Divadelní revue. Třetí, současně uváděný titul v divadle J. F. Haldy, je detektivní hra Vražda u majáku a na recenzi teprve čeká.
Všechny čtenáře Divadelní revue zdraví Vlasta Čiháková.
