Znáte to, někdy je toho tolik, že člověk jde z jednoho na druhý a nakonec se stejnak nic nestihne!
Otevřel jsem oči a snažil se odhadnout kolik je asi hodin. Pootočil jsem hlavu k oknu a podle světla by mohlo být už tak po osmé. Podle hluku pronikajícího pootevřeným oknem, možná i dost po deváté. Nebylo už slyšet tolik aut. Takže už byli všichni v práci. Nejvyšší čas taky vstát a do něčeho se pustit. Dneska mám na pilno, blíží se konec měsíce, musím vybrat nájmy. Svlékl jsem si pyžamo a oblékl trenky, kraťasy a tričko. Navoněl jsem se nějakým sprejem v podpaží, abych nesmrděl. Taky bych si mohl dát sprchu, ale na to už není čas. Sehnul jsem se pod postel, abych našel ponožky. Zase nikde. Ruku do ohně bych dal za to, že jsem je včera večer kopl pod postel. Nikde nic. Mám podezření, že mi je někdo v noci krade. Ale kdo? V šuplíku mi jich zbývá už jenom pár.
Vyčistil jsem si zuby, navlékl žabky a vyrazil na ulici.
Byl pěkný slunný den. A den začnu jako obvykle, zajdu někam na karmel. Dneska asi zajdu k Čokoládový opici. Včera jsem byl u Fialový poměnky a za moc to nestálo. Karmel byl studenej a dortíky vokoralý.
Vydal jsem se ulicí Válečných hrdinů směrem, k Čokoládový opici. Stejnak by mě zajímalo, kdo to vymyslel, ten karmel. Karamelový kapučíno. Kdo ví, jestli to vůbec v Itálii znaj. Ale docela to chutná.
Došel jsem k Čokoládový opici a sedl si k jednomu ze stolků před kavárnou. Byla dobrá doba, ani ráno, ani oběd. Všude volno. Za chvíli přišla servírka, ta pěkná dlouhovlasá. Minule tu byla jiná.
Objednal jsem si karmel. Servírka byla za chvilku zpátky, na stůl přede mne položila velký šálek na talířku s karamelovým kapučínem. Pěkně se na mne usmála. Trochu jsem jí úsměv oplatil, ale ne moc aby si nemyslela, že si s ní chci něco začít. To bychom pak museli randit a na to nemám čas. Možná se ale takhle usmívá na každýho a já jsem jenom domýšlivej.
Usrkl jsem z z horkého karmelu. Byl o mnoho lepší, než u Fialový pomněnky. Uvelebil jsem se na židli a pozoroval ruch ulice. U chodníku, přímo přede mnou byl zaparkován malý fiátek pět set. Klasika, červený se střešním průzorem. Odhaduji, rok výroby 1971. Vedle stála obrovská Mazda tak zvaný MPV. Tedy Multi Purpose Vehicle. Střet časů. Ty dvě auta k sobě vůbec nepatří. Zajímalo by mě jaký to vlastně má ta mazda jiný účel než to, že jezdí dopředu, dozadu, do stran. Zabírá mnoho místa. To je ten účel. K autům se blížila sympatická dívka. Z kabelky vytahovala klíč. Tak schválně, do kterého nasedne. Do Fiátka nebo do mazdy. Do fiátka. Paráda, byli tak stejně velcí, dívka i fiátek. Tady je svět ještě v pořádku. Nastartovala. Fiátek šel do vysokých otáček. Pozoroval jsem a naslouchal, jak otáčky motoru opatrně snižovala pomocí sytiče, až na tu správnou úrověň. Zařadila rychlost, blinkr do leva a jedem.
Znovu jsem se napil z karmelu. Ten je fakt dobrej. Možná si dám ještě jeden. Na zahrádce, před kavárnou byl pěkný stín. Takový chládek. Nevím proč, mne napadlo, jaký to asi musí bejt, když se třeba v nějaký laborce rosekaj chladící trubice. Takový ty skleněný. Všude horko až žár. Všechno začne vybuchovat. Zkumavka po zkumavce. Pak asi bouchnou emoce i výzkumníkovi a v tom zmatku vyzná lásku svý asistence. Druhej den, přinesou do laborky nový chladiče a výzkumník už o asistence nemá ani ponětí. Zase čumí jenom do zkumavek.
Na hranu opěradla židle na druhé straně mého stolu přistála kavka. Trochu jsem se lekl, tak velký pták. Docela je drzej. Kafka začal být ještě drzejší. Skočila na stůl a doťapkala přímo k mému karmelu. Začala se střídavě dívat na mě a na sušenku v celofánu co byla na talířku u karmelu. To je hrůza, pomyslel jsem si. Kafka se chová jako pes.
To je jako kdyby jí někdo vychovával v domácnosti, nebo s ní dokonce chodil na cvičák. Rozbalil jsem sušenku a nabídl kafce. Okamžitě si vzala, odlétla a ještě sa na mne podívala vyčítavým pohledem, jako že proč mě to nenapadlo dřív. Určitě je to blbost aby někdo doma vychovával malou kafku. I když kdo ví. Lidi jsou blázni, chovají kde co.
Dopil jsem karmel, zaplatil a vydal jsem se na cestu zpět. Není času nazbyt. Musím vybrat ty zatracený nájmy v domě. Slunce se vyhouplo na poledník a začalo pěkně pražit. Domů půjdu radši ulicí Odbojářů. Ve Válečných hrdinů bude pěkně pražit slunce. Odbojářů je sice delší ale ve stínu. Uprostřed je knihkupectví, můžu se podívat co je nového.
Po cestě mě napadlo, že budu muset taky za Doubravovou, až do pátýho patra. Doubravová je rozvedená a je sama s dětma. Hrozný je, že když příjdu pro nájem, vždycky se ne mě dívá, jako na vraha. Co já za to můžu, že můj praděda nechal postavit činžovní dům. A já ho zdědil. Já jí tam bydlet nenutím. Jen ať si to zkusí, jaký to je, mít všechno na hlavě. A hned vedle Řehák, ten je ještě horší. Když mě potká na schodech, vůbec mě nezdraví. Div, že si neodplivne. Klidně si to s nima na chvíli vyměním, ať poznají i druhou stranu mince.
No to jsem ty svoje úvahy přehnal. To slunce dost pálí už mi to přestává myslet, s nikým si nic měnit nebudu.
Ve výloze knihkupectví měli vystavenou jedinou novinku týdne. „Kráska a umělec“ Erotický thriler z Podkrkonoší. Autorka Karla Glass. To může být zajímavá četba. Záleží, kolik je tam obrázků. Ten na přebalu nevypadá zle. Možná bych si mohl koupit, do knihovny taky nějakou tu pikantérii. No příště. Dneska mám ty nájmy a po obědě mám v plánu si zahrát s počítačem piškvorky.
Už jsem doma. Sakra je už skoro poledne. To to dneska letí. Nejdřív si ohřeju něco v mikrovlnce k obědu, ať nejsem hladovej, pak si dám ty piškvorky. Nájmy nechám na zejtra, stejnak by nikdo nebyl doma a za Dobravovou ani Řehákem se mi nechce. A večer je v televizi fotbal, takže ještě musím nanosit domů nějaký to pivko. A zejtra si teda musím přivstat, mám ty nájmy, už je konec měsíce.
Jó, to to zase uteklo. Člověk sotva vstane, něco začne a hned je skoro večer.
