Od města Terst (Trieste) směrem na sever se zvedá pobřeží od moře do výše několika metrů. Nejprve pozvolna od vlakového nádraží až ke Grignanu. To jsou přibližně 3 kilometry. Pod Grignanem se nachází hrad Castello di Miramare se zámeckým parkem. Oáza klidu a krásy. Skleník, okrasné dřeviny, jezírka. A záhony květin. Stavba na první pohled velkolepá. Ale dokáže působit i skromně, nebo účelně. Zámky vždy překvapí. Dále na sever se zvedá pobřeží už poněkud příkřeji. Zpočátku různým porostem a křovím zarostlý svah, který postupně přechází ve skalní útes. U městeček Aurisina a Sistiana už je téměř kolmý. Na několika místech nenechavci přeměnili tento útes v kamenný lom a porušili tak přirozenou celistvost pobřeží. Nezachrání ani tím, že ve vytěžených místech budují obytné resorty. O co lépe vypadají samostatné domky, vily a různá obydlí přirozeně roztroušena ve svahu a skále na celém pobřeží. Někde na cestě mezi Sistianou a Terstem prochází silnice SS14 malým skalnatým tunelem. U tunelu je i vyhlídka s posezením. Posezení s vyhlídkou na moře, a z útesu. Kdo by odolal. Při pohledu přímo dolů, pod útes vidíme, jak vlny omývají kamennou pláž a šedé balvany. Moře má krásnou barvu, stejně jako mořské dno, které je u břehu vidět. Neodvratně se vkrádá úmysl, do té krásy skočit šipku, rovnou z útesu. 25 metrů výšky a 1 metr vody. To by nedopadlo dobře. Díky, rozume! Statisticky viděno, nemůžu být jediný, kterého ta krása dole přitahuje. Zvlášť když je léto a v moři se dá koupat. Za malý okamžik jsem objevil úzkou krkolomnou pěšinu vedoucí až dolů na kamennou pláž. Pěšina to ale moc není. Spíše jakési přírodní schodiště. Je třeba větší obezřetnosti a trochu obratnosti, aby vycházka k pláži neskončila podvrknutým kotníkem nebo boulí na hlavě. Občas se přes větší schody musíme přichytávat kořenů stromů, které zde nahrazují zábradlí.
Jaké je koupání na kamenné pláži ví každý sám. Moře je ale stejně slané a mokré jako všude. Bonusem je vyhlídka na nákladní lodě, čekající v řadě na obzoru na vyložení. Je patrné, že jsou zcela naplněny zbožím z Číny až k prasknutí.
Sám vlastním jedny pěkné čínské vietnamky neboli žabky. Jsou ještě docela neochozené, plastové řemínky nevypadají, že by mohly prasknout, nebo se přetrhnout. Alespoň letos ne. Určitě tam ale někde na jedné lodi je kontejner plný nových gumou vonících žabek. Nebo víc. Kontejnery s žabkami rozdistribuují do všech obchodů u známých letovisek. A možná tam, v útrobách těch lodí, jsou už teď žabky, které si já někde koupím příští rok. Nové žabky na léto! Tomu se říká globalizace. Vše potřebné je dostupné stále. Vše je zásobováno s předstihem. Trh, přesněji obchodní cesty, nesmí nikdy vyschnout.
Cesta zpět k silnici a vyhlídce má jednu nevýhodu. Je velice strmá a náročná, stejně jako byl sestup. Prostě výšlap. K silnici se dostanete sice ne vyčerpaní nebo znavení, ale krásně propocení. A jak stoupáte po tom přírodním schodišti a občas si odpočinete, povšimnete si zajímavé věci. Na tom svahu, na tom útesu, byly dříve velké kamenné terasy. Na jedné z nich zrovna stojíte. Jedna terasa vysoká tak 2 – 3 metry, a jedna za druhou. Dlouhé nevíte jak, protože jsou zarostlé neprostupným křovím a plevelem. Dá se předpokládat, že jsou dlouhé jak celý útes. Kamenná zeď a před ní vodorovná terasa, tak 3 – 4 metry široká. Na první pohled se ty terasy takto nejeví. Zdi jsou pobořené a, jak jsem už zmínil, zarostlé. Když ale odhalíte strukturu, najednou vám dojde, že ten svah musel kdysi vypadat úplně jinak. Možná byl obydlen. Možná musel každý nový příchozí obyvatel vystavit svojí novou terasu. Vesnice na terasách. Nebo je to jenom zpevnění toho svahu?
Pozdě odpoledne jsme se s manželkou ubytovali v kempu Mare Pineta, který je hned vedle Sentiero Rilke – Rilkeho cesty, neboli malého přírodního parku se sítí stezek a pěšin. Park je na útesu, jak jinak. Zaparkovali jsme naši obytnou dodávku, roztáhli markýzu, rozložili stůl a křesílka a začali klohnit večeři. Při troše štěstí se dá zakempovat na místě s přímým výhledem na moře. V létě a u moře chutná ještě víc než jindy, zvlášť když je na talíři ryba. Na konci kempu jsou malá vrátka vedoucí přímo na Rilkeho cestu.
Nevyužít takové nabídky nelze. Šli jsme po stezce nějakou chvilku. Procházka je prý to nejzdravější, co může člověk dělat. Ale nesmí se na ní třeba muž s manželkou pohádat nebo naopak, žena s manželem. Rozčílit se. Nebo se před procházkou přejíst k prasknutí a pak funět jak parní válec. Ani jedno, ani druhé jsme neudělali. Šli jsme stmívající se krajinou, drželi se za ruce, užívali výhledů a vítali chladný večerní vzduch, který střídal ten horký denní. Skály mají zajímavou erozi. Usedli jsme na jednu z nich a snažili se ponořit do krajiny a splynout s ní.
Ať jedenkrát na konci krutého pochopení vyzpívám vlídným andělům radost a slávu. Ať kladívka srdce, jejich údery jasné neselžou na měkkých, nedůvěřivých nebo ztrhaných strunách. Ať má slzící tvář vzkvete; ať se rozradostní v nepředstíraném pláči. Ó, jak budete mi potom milé, mé noci bědné. Proč jsem vás, neutěšitelné sestry, nepřijal na kolenou, abych se poddal do vašich volných rozpuštěných vlasů, uvolněn. Nejsme nežli marnotratníci strastí. Jak je vyhlížíme, do dálky hledíme smutně, jestli už neskončí jednou. Ale jsou to trvalky naše, přečkají zimu v zeleni temné smyslu, jedna z dob v skrytém roce – , nejen doba -, jsou místem, sídlem, ležením, půdou, žijem v nich.
Rainer Maria Rilke Elegie z Duina z Desáté elegie
Promluvil k nám Básník Rilke. Pořád je na své cestě, Rilkeho cestě, a občas osloví kolemjdoucí, když o to stojí.
Díval jsem se do dálky na útes, po kterém jsme přijeli, do míst kde jsem objevil terasy. Padala tma, útes byl sotva rozpoznatelný. Pouze soustředěný pohled dokázal rozlišit hranici mezi mořem, útesem, nebem.
Uviděl jsem vodorovné terasy a na nich rybářské chýše. Malá políčka, na nich rajčata, česnek, fenykl, tymián, dokonce i olivovník. A vinná réva. Dole u břehu ukotvené rybářské loďky a u nich sítě. Schodiště spojovalo všechny terasy a vedlo až nahoru, kde se klikatila cesta. Po tom schodišti jsem asi šel. A pramen. Nad cestou je pramen a teče dřevěnými a kamennými korýtky skrze terasy až do moře. Pěkné místo.
Dole u loďky jsem uviděl Floriána. Florián byl dobrý rybář. Měl nejlepší úlovky ze všech rybářů kolem. To někdy vedlo k závisti, ale s tím se nedalo nic dělat. Každý chtěl ulovit co nejvíce a co nejlepších ryb. Pak je dobře prodat na trhu.
Florian spravoval sítě a připravoval loď na zítřejší ráno. „Floriáne, Floriáne!“ Florián se podíval na třetí terasu od moře. Přes dřevěné zábradlí byla nahnuta Miriam. Černovlasá, kudrnatá, trochu silnější Miriam. Manželka Floriána. Třetí terasa byla akorát. Byla blízko k moři a k cestě nahoře to nebylo zase tak daleko.„Floriáne, už toho nech. Za chvilku bude večeře. Pojď už, ať na tebe nečekáme.“ Florian neodpověděl. Jen pokýval hlavou. Bylo toho dneska už dost. Brzy ráno na moře, pak honem na trh. Prodat ryby. Koupit mouku, olivový olej, slaninu, sušenou šunku. A melouny pro děti. Už jsou pěkně zralý. Doma čekala rajčatová polévka s opečenou slaninou a bílým chlebem.
Úlovek byl ten den dobrý, jako většinou. Florian dal ještě zbytek peněz Miriam a ta je ukryla do džbánku na polici vedle ohniště v kuchyni. Florian po obědě spokojeně ulehl do stínu na lavičku. Lavička byla těsně u zdi a zeď chladila. Nade zdí se pnula vinná réva a celé léto spolehlivě stínila. Miriam ještě donesla Florianovi misku s ovocem. To osvěží a Florian si zaslouží péči jako ten nejlepší muž.
Polední vánek ochlazený mořem jemně pofukoval po terasách. Proháněl se nahoru a dolů. Moře šumělo, odráželo sluneční paprsky. Ptáci létali před útesem, jako by věděli, že jsou sledováni a obdivováni. Mistři letu! Rychleji, výš, volným pádem, těsně nad hladinou, nejostřejší zatáčka. Soutěžní disciplíny. Pozorovatel, porotce, hodnotitel Florian usnul. Spokojeně pochrupoval na lavičce a užíval siesty.
Když si odpočinul, vzal malého Floriána a malou Miriam dolů k loďce. Ať se děti učí. V životě se hodí všechno. Jenže děti dlouho nevydrželi a za chvilku zase zmizeli na terasách. Houpačka byla lepší zábava, než látání sítí a čištění loďky. Florián strávil dole u břehu celé odpoledne. Občas prohodil pár slov se sousedy rybáři. Loď byla připravena, ale Florián uvažoval o tom, že zítra nevyrazí na ryby, ale půjde pro dřevo. Ryb nachytal poslední dobou víc než dost a dřevo je potřeba taky. Ale Miriam už ho volá, tak se rozhodne později.
Miriam připravila na pánvi lilek s ovčím sýrem. Florián si přinesl ze sklípku, který si vybudoval ve zdi terasy, džbánek vína. A tak seděli – velký Florián, malý Florián, Velká Miriam, malá Miriam u stolu, jedli, pili, dívali se na moře a byli celkem spokojení. Florián se ze svého výhledu snažil odhadnout, kde je v moři nejvíce ryb. Miriam dbala na to, aby byli všichni syti a tak jako každý večer se obávala, zda bude jídlo všem chutnat. Obávala se pokaždé zbytečně. Jídlo od Miriam chutnalo vždy a všem. Manželka do mne trochu strčila ramenem. „Začíná být už trochu zima. A fouká. To jsem si měla vzít svetřík.“ „Vem si mojí mikinu.“ „Nebo už můžeme jít domů. Stejnak už je tma.“ „To můžeme, asi bych si dal ještě trochu sýrce, a možná i klobásky. Na dobrou noc. Jenom tak na chuť. A víno, ještě jsme tu láhev nedopili,“ odpověděl jsem manželce.
Zvedli jsme se z útesu a kráčeli po pěšině zpět do kempu. „Co svět světem stojí, když zapadne slunce, jdou všichni spát. Tak to bylo, je a bude,“ pronesl jsem hlasem proroka.“ „To jó. Akorát, že někdo jde spát a někdo jde chrápat,“ odpověděla s veselým posměškem na mou lidovou filosofii manželka.
Míti v sobě to pokojné zvíře naše vědomí, jak nám běží vstříc v protisměru – mohlo by nás strhnout též, čím je jiné. Leč jeho bytí je Bez konce, nepojaté, nehledí na svůj stav, je čisté jako jeho pohled. Kde my vzhlížíme příští, zří všechno a sebe všem, uzdraveno navždy.
Rainer Maria Rilke Elegie z Duina z Osmé elegie
