Rád jsem přijal pozvání. Aby ne. Floronio byl veselý chlapík. Asi se potřeboval s někým vypovídat a já jsem mu určitě padl do oka. Bavil se se mnou, jako by mě znal odjakživa. To jsem vždycky chtěl – někoho potkat a začít se s ním bavit, jako kdybych ho znal odjakživa. Myslím, že je to vzácné. Jako rybář byl asi Floronio většinou sám na moři, nebo s Mirtou, tak mu moje návštěva zcela jistě přišla vhod. A já měl taky radost, potkat tak veselýho a dobrýho chlápka jako je Floronio. To je vždycky dobře. Musel jsem mu vyprávět, kudy všude chodím, a co zažívám. Co jsem všechno viděl, jak to chodí jinde, a tak všelijak dokola. Floronio vždycky něco dodal, a srovnával svoje živobytí s ostatními. Bylo to příjemné, ani jsem nečekal, že se dnešní den tak pěkně skončí. Ujišťoval jsem Floronia, a ani jsem si nemusel moc vymýšlet, že jemu se žije moc dobře a hezky, a že by bylo hodně lidí, co by mu jeho obydlí na terase a rybolov moc záviděli. Karafa s vínem byla za okamžik prázdná a Floronio hned donesl další. Povídali jsme a povídali, ani chvilka pauzy, mlčení. Nedalo mi, a musel jsem se zeptat na tu loutnu. Floronio jí našel asi před týdnem pohozenou někde u cesty. Někdo ji ztratil. Tak si ji Floronio vzal a řekl si, že se na ní naučí hrát, považoval to za dar a výzvu od samotného božského Apollóna.
„Samotnýmu mi to ale, Marcu, moc nejde. Mirta se mi směje, že si odeženu všechny ryby z moře. Že ty skřeky, co podle ní na loutnu vyluzuji, slyší ryby i pod vodou a odstěhují se do nějaké daleké hlubiny, aby měly pokoj a klid. Já si zase myslím, že se hru na loutnu naučím a budu loudit na strunách ladné tóny a ryby naopak připlují. A ve velkém množství.“
Zasmál jsem se a přemýšlel, zda ryby v moři slyší, co se děje na břehu.
„A ty, Marcu, neumíš hrát na loutnu?“
Vzpomněl jsem si na službu v legii, kdy jsme sedávali u ohňů, povídali si a zpívali. Někdo hrál i na loutnu a já se jeden čas snažil něco naučit. Učil jsem se, ale věděl jsem, že Apollón myslí na jiné, než na mne. Moje snaha byla sice upřímná, ale marná, hudec se ze mne nestal, ale poradit a naučit základy jsem mohl.
„Kdysi jsem se taky snažil o hru na loutnu, Floronio. Nešlo mi to. Ale možná si ještě na něco vzpomenu.“ Vzal jsem loutnu z Floroniových rukou a snažil se na ní vyloudit melodii, kterou jsem kdysi uměl. K mému údivu to docela šlo. Floronio skákal nadšením.
Vtom se vrátila Mirta. „Co to vyvádíš, Floronio? Copak tě ta loutna nepustila? Ty jsi ní úplně posedlej. Apollóne, proč sis vybral právě nás? Můžete ho pane, prosím naučit na loutnu, ať máme s dětmi pokoj? Nebo snad raději si tu loutnu odneste. Dáme vám ji jako dar!“
„Mirto, to je Marcus, úředník z provinční prefektury. Bude nás sčítat. Je to jedno, zrovna je tady on. Kdyby tady nebyl on, bude tu někdo jinej. Tak je to jedno.“
„Ale teď je tu on.“
„Jo, teď je tu on. Marcus se jmenuje.“
Mirta přišla blíž ke mě, podala mi ruku. „Mirta.“
„Marcus.“
Mirta předstrčila před sebe děti a paží jako by je odpočítala. „Mirta a Floronio.“
„Marcus.“
„Tak to s námi povečeříte Marcu? A o nocleh se nestarejte. Pod přístřeškem je místa dost. Tam se spí krásně.“
Sedl jsem si s Floroniem znovu na lavičku a pokračovali jsme s hrou na loutnu. Floronio donesl další karafu s vínem a prozradil mi, že pracuje nejen na hře na loutnu, ale že už skládá text písně. Je tak v půlce. Je o rybáři, jenž svou písní umí přivolat ryby ke své loďce. Pak ale, když je přivolá, zase je odežene, protože si je vědom vábivé moci písně. Pochválil jsem Floroniovi jeho nápad a dál mu předváděl základy hry na loutnu.
Mirta přinesla podnosy s jídlem. Pečené ryby, rajčata, papriky, olivy, chleba.
Dobrých lidí všude dost. A co jsem jich poznal. Mirta a Floronio byli jedni z nich. Povídali jsme si tak dlouho do noci, až hvězdy zhasly a zase začalo svítat. Floronio byl rád, jak mu to vyšlo, protože nemusel brzy vstávat. Na dřevo se vycházelo až před polednem, to Floronio za celý večer několikrát zmínil. Mirta mi byla vděčná, že jsem Floronia naučil něco málo na loutnu. Myslela už, že mu jí bude muset schovat, nebo rovnou hodit do moře. Já sám jsem oběma děkoval za krásný večer s tím, že se ráno vyrovnáme za nocleh a večeři. O tom Mirta a Floronio nechtěli ani slyšet. Naopak, musím zůstat na oběd a klidně i navečer.
Probudil jsem se na lavičce pod přístřeškem, kam jsem se za pozdní noci uložil. Mirta mi připravila džbán s vodou a ovoce. Byla to ta dobrá a osvěžující voda z pramene nahoře. Ach, jak dobře se spalo na té terase. Sedl jsem si na lavičku, napil se vody a kochal se výhledem. Moře se třpytilo, vlnilo, houpalo, barvilo do temně modré, šumělo, šplouchalo. Takový výhled a blízkost té velké vody se dalo jen závidět, zvlášť když byl Floronio rybář. Mirta mohla v dálce vidět jeho lodičku a těšit se, co přiveze za úlovek. Za chvilku si ke mně přisedl malý Floronio a Mirta. Byli zvědaví, jak vypadá písař a co dělá. Rozvázal jsem svitky a ukázal jim záznamy. Zatímco já byl již svými zápisky za ta léta znuděn, děti se nemohly vynadívat. Děti zase nezajímal výhled na moře, protože jim přišel všední, a já se nemohl vynadívat.
„To byste nám udělal velkou radost Marcu, kdybyste dětem ukázal, jak se zapisuje perem, inkoustem na svitek.“
„Já to chci zkusit sám,“ žadonil malý Floronio.
„Já taky,“ nechtěla Mirta zůstat pozadu. A o zábavu bylo postaráno. Obětoval jsem jeden pomuchlaný svitek, který jsem spíše používal jako obal a kryt než k záznamům. Učil jsem děti základní písmenka abecedy. Naposledy jsem něco takového dělal se svými dětmi, a to už je pěkně dávno. Kdy jsem je viděl naposledy? Už ani nevím. Snad je brzy zase potkám, jen co se vrátím.
Za chvilku se vrátil Floronio a vyzval děti, ať mu pomůžou nosit dřevo zeshora po schodech dolů na jejich terasu. Ó, těm se nechtělo. Psaní pro ně bylo novinkou a zábavou. Kdyby toho popsaly tolik co já, už by šly raději nosit dřevo, jenže já bych vyšel a sešel schody dvakrát, třikrát a musel bych si odpočinout. Mirta rázně zasáhla a vyhnala děti pomoct Floroniovi. Zůstal jsem sám a znovu si v duchu pochvaloval výhled na tu obrovskou modrou plochu a příjemný vánek, který od ní vál. Co já se v životě natrmácel, co já všechno zažil a okusil, pomyslel jsem si. Floroniovi stráví celý život na jednom místě, a ještě na tak pěkným. K jídlu chytí rybku, pramen čisté vody po ruce a všude něco roste, co se dá pozřít. To by se mi líbilo, ale nám s Reginou bylo a je taky hezky. Už se těším, až se vrátím ze svého trmácení a zase budu s ní.
Floronio se vrátil i s dětmi, ale zase je hned odehnal. „Práce není hotova! Ještě dřevo srovnejte ke zdi! Pěkně zarovnat za kůly, ať o něj nikdo nezakopneme, hlavně náš host Marcus. Přeci nechcete, aby zakopl a spadl dolů k Josephovi a Zurzuele.“
Děti naštvaně zmizely a Floronio se vyptal, jak se mi spalo a jak se mám. Odvětil jsem, že lépe už mi dlouho nebylo, a že jsem jejich velký dlužník. Floronio mávl rukou, vstal a odešel směrem ke svému sklípku. Vrátil se a v ruce držel dvě klobásky.
„Mirta je dobrá hostitelka Marcu, určitě ještě uvaří nějakou dobrotu pro všechny. Ona ráda pohostí a předvede, jak umí dobře vařit. Ale teď musíš ochutnat moje klobásky. Dělám je sám. Mám totiž recept, který jsem zdědil po svém otci. Je z naší rodiny Floroniů, je to náš rodinný recept. Není ale tajný, když ti budou klobásky chutnat, klidně ti ho prozradím. Však ty si ho zapíšeš,“ zasmál se Floronio. „Jenom jednu podmínku mám, vždycky musíš říkat, že to jsou Floroniovi klobásy a když ho předáš někomu dál, musíš mu zase říct, že to je podle receptu rodiny Floroniových nedaleko od Tergeste.“
Floronio vzal nůž a začal krájet klobásky na tenké plátky. Když jich bylo tak akorát, co by se vešlo do dlaně, vybídl mě, abych si nabral. Byly výtečné. Nešetřil jsem chválou a bylo by chybou jí šetřit. Floronio věděl, že zachutnají. Ty musely chutnat každému. Spokojeně se usmíval a přikrájel další tenká kolečka. Mirta přišla z kuchyně k nám ke stolu. „Já to věděla. Tys zase vytáhnul ty svoje klobásky a já peču cibulový koláč. Na co to peču, když se najíš sám a mě nic neřekneš.“
Floronio měl na všechno odpověď. „Máme hosta, moje milá, tak snad dáme přednost jemu.“
Mirta naštvaně odešla, ale asi to nebylo tak zlé. Takové škádlení. Ještě chvilku jsem seděl s Floroniem a povídali jsme si zase o všem možném. Pak na nás na oba přišlo zívání. Siesta! Floronio poodešel na lavičku ve stínu u zdi a ulehl na ni. Mě se spát nechtělo, to asi proto, že jsem se probudil až skoro před polednem. Zase jsem koukal na ten výhled a polední vánek ochlazený mořem co jemně pofukoval po terasách. Proháněl se nahoru a dolů. Moře šumělo, odráželo sluneční paprsky. Na scénu se přidali ptáci. Létali před útesem, jako by věděli, že jsou sledováni a obdivováni. Mistři letu! Rychleji, výš, volným pádem, těsně nad hladinou, nejostřejší obrat. Kdo líp? Jejich stálý pozorovatel, porotce, hodnotitel Floronio usnul. Spokojeně pochrupoval na lavičce a užíval siesty. Já jsem jen nezkušený a náhodný pozorovatel ptačích obratů a dovedností. U mě vyhrávají všichni.
Mirta přinesla na podnosu cibulový koláč, pohlédla na Floronia. „Já to věděla, už spí. Když koláč vychladne, tak už to není ono. Mamma mia.“
Mirta na mne pohlédla a očima vyzvala, abych si zase sednul ke stolu. Moc se mi nechtělo, byl jsem syt klobáskou, ale vůně mě lákala znovu ke stolu. Mirta vycítila moje váhání a došla pro džbánek vína. Snad abych si polední hostinu nerozmyslel. Nedalo se odolat, Floronio nelhal, Mirta byla znamenitá kuchařka. Už od pohledu i podle vůně se dala tušit velká dobrota! Zakousl jsem odkrojený kus koláče a vychutnával. Čerstvá cibule, fenykl, olivy, rajčata na moučné placce. Jenom ten fenykl mi přišel trochu víc nahořklý než obvykle. Asi nějaký zdejší silnější odrůda, nebo více odrostlý. Ale kuš, okřikl jsem se v duchu. Taková dobrota a hledáš na ní mouchy. Pohlédl jsem na Mirtu s nejspokojenějším výrazem, jaký jsem uměl na své tváři vykouzlit. Zasloužila si to. Zapil jsem koláč vínem a Mirta mi hned nabídla další kus a dolila vína. Snad bych už měl zdvořile odmítnout. Břich se mi plní samými dobrotami a bude mi těžko.
A už je to tady! Nějak brzo, zase tolik jsem toho nesnědl, ouvej taková křeč v břiše, a zase další. Jo střídmost, ta je nade vše. Trochu se začínám potit a motá se mi hlava. I Mirtu vidím nějak rozmazaně, tak možná nebyl ten fenykl úplně čerstvý, i když…. Praštil jsem sebou na zem a chvilku se svíjel v křečích. Mirta nade mnou vyděšeně pištěla, asi probudila i Floronia. Toho jsem už ale nestihl. Nemohl jsem se nadechnout a dál to nešlo. Má duše začala zvolna opouštět tělo. Pomalu jsem se začal vytrácet z hmotného bytí, ale ještě jsem vnímal. Mirtě došlo, že mne otrávila.
„Kdo se mi hrabal v kuchyni!? Kdo se hrabal v té polici, kde je zakázáno šahat a brát věci? U všech bohů, kdo se opovážil štrachat tam, kde nemá? Floronio, mluv, nebo tě otrávím taky!“
Floronio stál nad mým tělem a nechtěl uvěřit vlastním očím. Už je to jedno, kdo to popletl. Některé věci prostě nejdou vzít zpátky. Byly to děti, prostě hledaly něco nového, něco, co neznají a tajně přisypaly ten prášek v dóze z police do koláče. Nebo Floronio hledal nějaké koření, nebo něco, po čem se mu bude lépe hrát na loutnu. Vždyť Mirta měla všude schované všelijaké koření, nebo zázračné medikamenty. V té době se jedem nešetřilo, byl dobrou výbavou, každé hospodyně, každé domácnosti. Chamtiví příbuzní, vlezlí přátelé, otravní nepřátelé, závistivci, nepřející, udavači, mizerové. Ne, že by se trávilo každý den, ale když pohár přetekl, nedalo se nic dělat. Rychlé a elegantní řešení. V Římě byl i zvláštní soud pro travičství, něco o tom vím! Mirta měla jed lépe ukrýt, ale to se občas stane každému. Chvilka nepozornosti. Možná ho potřebovala nedávno a zapomněla ukrýt dózu.
Moje duše netruchlí, žil jsem dlouho a zažil jsem toho hodně. Možná si i ulevím, bylo toho dost, moje paty by mohly vyprávět. Teď si jen musím počkat na další pobyt. Jenom mě mrzí, že jsem si nenapsal ten Floroniův recept na ty klobásky. Klobásky od Floroniů od Tergeste. Mňam, ještě teď cítím na jazyku tu lahodnou chuť. Tak kde mám ten brk a svitek. Tam dole, hm, tam už nedosáhnu. No nic.
Duše se začala vzdalovat a letěla strmě nahoru. Viděl jsem celý ten záliv z výšky asi tak, jak ho viděli ti ptáci, co se předváděli před spícím Floroniem. To by byl pohled, kdybych vydržel. Vidět Floronia, jak sedí na terase a hraje na svou loutnu a zpívá. Ale pořád jsem se vzdaloval a vzdaloval. Odletěl jsem někam do dálky a duše se usadila nad velikým ostrovem. Krásné místo, klid a výhled. Z ostrova byla cítit historie, sálala z něj energie, příběhy. Bylo znát, že jím prošlo mnoho duší.
Pěkné místo.
