Vyrazili jsme ráno z jednoho lesního kempu v Belgii, který byl nedaleko dálnice. Vraceli jsme se z dovolené od Atlantiku, což je docela dálka a v tomto kempu jsme jenom přespali. Kemp byl velký a kladl velký důraz na ekologii. Řekl bych až moc. Třídění odpadků bylo velmi složité. Co kam, do jakého pytle, otvoru, poklopu odhodit, kdy a kde. Snad lepší nic nejíst. Teda přesněji by bylo možná lepší vyzvat ke střídmosti. Pak by taky ubyla půlka odpadků. Určitě jsem to třídění nějak popletl a vhodil někam něco, co tam nepatří. To jsem teda té naší planetě moc nepomohl. Příště budeme držet hladovku. Vyčistíme organizmus, za něco se budeme modlit, ušetříme přírodu. No nic, nechci si stěžovat, kemp byl pěkný.
Brzy jsme dorazili do Holandska, kde jsme zabloudili i s navigací. To proto, že holandské dálnice mají tři a více pruhů. Když se rozbočují, nebo kříží, je pruhů ještě daleko víc. To naše navigace nezvládala. Trochu jsme si pobloudili v seřadišti nájezdů a výjezdů a nechtíc se vydali se do špatných směrů. Rovina je v tomto ohledu nevýhodná, protože si člověk může těžko určit nějaké orientační body na obzoru. Orientační slepota. Nakonec jsme se z dezorientace vymanili a šťastně dojeli k německé hranici. Čekalo nás trojměstí Duisburg/Essen/Dortmund. Okolo 100 km městskou zástavbou. Ještěže byla neděle a provoz byl slabý a plynulý, jinak třeba při rychlosti 25 km/h dobrý čtyři hodiny „jízdy“. Hrůza.
Do rádia se nám sama naladila náhodná stanice. Rádio Oldies. Hity z let osmdesátých. To by člověk nevěřil, kolik písní kdy slyšel, zapomněl na ně, a jak je to dávno. Za poslechu rádia, které chrlilo jednu vykopávku za druhou se město se projíždělo příjemně. Nějak to k sobě ladilo, vykopávky z rádia a ta spojená města. Možná taky proto, že spousta věcí, které jsme viděli kolem se budovala v době, kdy byly ty songy velkými hity. Byli jsme pohodlně usazeni v křesílkách obytné dodávky a z vyššího výhledu jsme prohlíželi okolí. V termosce čaj, nebo kafé, nějaký ten sendvič, nebo krekr. Jako kdyby člověk seděl doma v pokojíčku v křesle a něčím zajímavým by se zabýval. Ten, kdo má obytný vůz, nebo dodávku ví, o čem mluvím. Jasný je, že zmíněná města nejsou nějaké historické perly, spíše města průmyslová. Asi někde nějaké historické centrum mají, pokud nebylo vybombardováno. A hlavně jsme na cestě domů, takže už žádné prohlídky, viděli jsme toho dost. Příště! Vidět se má všechno neboli všude mají své Kladno, či Ostravu. Haly, dopravníky, komíny, potrubí, ploty, parkoviště, sklady, terminály.
Rádio hrálo vesele dál staré songy a moderátor začal nenápadně upozorňovat na TO utkání, na které jsme všichni tak dlouho čekali. Bylo asi tak hodinu před polednem a TA velká věc, TEN velkej okamžik se blížil. „Wir starten in sechs Stunden!“ Německo proti Mexiku, na mistrovství světa ve fotbale! Úvodní zápas, naší jedenáctky. Připravil trenér mužstvo dobře? Nepodcenil soupeře? Mexiko je papírově slabší, ale na šampionátu je to jiné. Každý chce vyhrát vydat ze sebe to nejlepší. Nikdy nevíte. Je to fotbal a hraje se od první minuty až po tu poslední, jedenáct mužů, proti jedenácti. Vyhrát může kdokoliv. Na to musíme myslet, nikdo nepřijel na šampionát na dovolenou. Německo je mírný favorit, ALE! Je to fotbal a někdy se dějou překvapení, tak snad ne dnes. Dost řečí, je čas na písničku!
„A heleme se“, povídám manželce, „tak Podej mi ruku a projdem Václavák, je taky převzatá věc. Já myslel, že je to Neckář. Původní a český, a ono ne. Co se ještě nedovíme.“ Fakt je, že v Německu mají trochu jiný výběr oldies než u nás, tak je člověk občas překvapen.
Karel Gott/Nazareth – Dřív já/ Dream on, Helena Vondráčková/ABBA – Ty se ptáš co já/ The Winner Takes It All, Hana Zagorová/Aneka – Mimořádná linka/Japanese Boy, Petra Janů/Jennifer Rusch – Už nejsem volná/Power of Love, a tak dále. Docela mne překvapilo, že Jan Neckář napsal svému bratrovi v roce 1979 stejnou písničku jako napsal Ralph McTell v roce 1973. A dokonce se i Micheal Prostějovský, jako textař, s tou rukou neuvěřitelně trefil – „podej mi ruku“ a projdem se. Neuvěřitelná náhoda, za socíku šlo všechno. (Tomáši, pořád se v něčem nerejpej. K čemu ti to je?)
Jeli jsme nějakou důležitou dopravní tepnou. Kolem nás z obou stran byly asi čtyřpatrové bytovky. A mezi nimi symetricky z obou stran: pás trávy, chodník, pás trávy, dvouproudá silnice, pás trávy, kolejiště tramvají a uprostřed pás trávy. Kolejiště bylo ale vystavěno tak, že po něm jezdí i autobusy. Chytré a dokonalé. Tento systém doprovázel poměrně složitý systém zastávek a nadchodů. Zajímavé by bylo vidět tento systém v plném provozu, to znamená třeba v pondělí ráno. Ale asi to nebude zase tak zajímavé. Prostě hlava na hlavě.
„Noch fünf stunden bis zum Start!“ ozval se znovu moderátor rádia Oldies. Určitě i Mexičtí fotbalisti dnešní mač nepodcení. Myslím, že na mistrovství světa není mužstva, které by nějaký zápas podcenilo. Bude to vyrovnané. Uvidíme, jak Joachim Löw, naše hochy připravil. Jakou budou mít chuť po vítězství? Máte si někdo odvahu tipnout?
Posluchač si tipnul 3:2 pro Německo. Tvrdil, že Mexiko nebude snadný soupeř, ale nakonec Německo odejde z duelu vítězně. Tak doufejme.
Pozvolna jsme opouštěli souměstí a zase jeli přírodou. Signál rádia Oldies jel pořád s námi. Jenom se vyměnil moderátor. Takže zopakoval to samé, co moderátor před ním. Jak to dopadne, kdo vyhraje, vždyť Mexiko není snadný soupeř! Líbilo se mi, jak si všichni notovali a shodovali se v prognózách a předpovědích. „Bude to vyrovnané a hraje se od nuly!“ Ale samozřejmě to nebyla pravda. Německo by přeci mělo dneska vyhrát, jakpak by ne. Ne-li celé mistrovství. Jenže, proč neukázat trochu skromnosti. „Má někdo z posluchačů nějaký tip? A už zvoní telefon. Tady Hans, myslím, že i bez ohledu na výsledek, to bude pěkný fotbal, možná nahoru dolu, podle toho, jakou zvolí taktiku trenéři a jaká bude atmosféra. Taky záleží, kdo a kdy dá první gól. Pak se může styl hry měnit a může se i střídat! Ale doufám 2:1 by mohl zápas skončit. Děkuji za tip Hansi a přeji příjemné sledování přenosu. Budeš sledovat sám doma, nebo s kamarády v hospodě, nebo ve sport klubu? Sám doma s manželkou a se psem. Wunderbar, tschus!“
Radio Oldies se ztratilo, ale na našem autorádiu se sama naladila další stanice. Pořád to samé. Jakpak to asi dneska dopadne? „Noch vier Stunden.“ Mexičani určitě mají kvalitní mužstvo. Klidně můžou i vyhrát. Joachim Löw by je neměl podcenit a zvolit odpovídající taktiku. A naši hoši to umí taky dobře zbabrat. Takže je to vyrovnané. Hraje se od první minuty až do té šedesáté, na hřišti je jedenáct mužů, proti stejnému počtu. Svou roli nakonec hraje i štěstí a náhoda. Po písničce zavoláme našemu fotbalovému expertovi. Místo nějaké známé melodie oldies, k nám promluvil americký rapper. Fotbalový expert nám prozradil, že i když by se zdálo, že Německo je mírný favorit, bude to vyrovnané. Na mistrovství světa není slabého týmu, nebo týmu, který by nechtěl vyhrát. Takže snadné to nebude mít nikdo, ani svěřenci Joachima Löwa. Můj tip? No snad 3:1 pro Německo. Myslím, že by mohlo padat více gólů. S Mexičany se dá hrát otevřeně. Ale uvidíme, jakou trenéři zvolí taktiku. Stát se může cokoliv. „Noch drei Stunden bis zum Start.“ A teď písničku.“
Sjeli jsme z dálnice. Měli jsme vybraný nějaký kemp, někde u malého jezera a řeky. Krajina se ale zvlnila a projížděli jsme kopci asi jako u nás na Vysočině. Do kempu už zbýval malý kousek, když jsme narazili na ceduli UMLEITUNG. Po projetí takové dálky od Atlantiku, mi přišla cedule s tak hloupým nápisem asi tak důležitá, jako rozpláclá moucha na masce našeho chladiče. Pokračovali jsme dál vytyčeným směrem. Vnořili jsme se do údolí a cesta stále klesala. Postupně jsme ztratili signál rádia i GPS. Nevadí, silnice vede dál, dřív se tak jezdilo normálně – „kam tě cesta zavedla“. Dorazili jsme do příjemného malého lázeňského městečka. Cíl na dosah. Stačí přejet most, který vede přes říčku. Ale je tam zákaz vjezdu. Most je neprůjezdný, protože se opravuje. No, kdo by to byl řekl, cesta před mostem končí. Jinudy to nejde. Umleitung, umleitung, wir laitet dich um. Tak přece, cedule nelhala, cestáři jsou svědomití. Takže zpět, nebo jinak. Chvilku jsme bloudili v údolí a hledali nějakou jinou cestu. Dokonce i bez navigace jsme dokázali najít cestu z bludiště ven. Na chvilku jsme se vynořili z údolí a z rádia se ozvalo další neodkladné oznámení. „Noch zwei Stunden.“ Na druhém konci údolí jsme našli podobný kemp. Kempů je všude dost.
Ubytování šlo jako vždy rychle a snadno. Pro vyznavatele a obhájce podělané EET podotýkám, že jsme dostali rukou vypsaný účet. Myslím, že jsme nikde v kempech, to znamená ve Francii, Německu, Belgii, Itálii nikde žádný nesmysl z pokladny nedostali. Nevím, proč ANOistům v Čechách jebe.
Byl to poslední den, tak jsme se už rozhodli, že si nic klohnit k večeři nebudeme a koupíme si něco v bufetu, nebo restauraci. Take-away. Nás ale vaření v kempu baví, aby to nevypadalo. Vždy si přes den koupíme něco čerstvého a pánvička na plynovém plamenu večer jenom zpívá! Vydal jsem se na obhlídku bufetu a restaurace, zjistit jaké jsou možnosti. Otevřený bufet byl plný. Skoro všechna místa u stolu byla obsazena. Výborně, bude z čeho vybírat, nabídka jídel přilákala hosty. Ach, vždyť jsem zapomněl, hraje se ten mač.
Mexiko má docela dobrou šanci porazit ve fotbale německou reprezentaci pod vedením Joachima Löwa, ale nebude to mít vůbec snadné. Německý manšaft se velmi tvrdě a zodpovědně připravoval a bude pro každého houževnatým soupeřem! Stoupl jsem si do malé fronty a sledoval s ostatními obří televizi. Rozhovory, archivní záběry, názory expertů. Chtělo se mi škodolibě zařvat: dneska to projedete, vy paťavci – vždyť sotva trefíte míč a ten váš trenér je na baterky! Ale nebylo by to moc dobré, asi bych dostal na budku. Nebo by si o mně mysleli, že jsem zamindrákovaný idiot. Pravděpodobně obojí. Místo s wurstem a hořčicí na tácku, bych se vrátil k autu s roztrženou košilí a kečupem u nosu. Prostě nikoho škádlit nebudu, není proč. Je mi jedno, kdo dneska kde hraje fotbal. Přišel jsem na řadu, a k mému údivu, žádné wursty už nebyly. Jenom pivo a schnaps. Zajímavé. Proč nemají wursty nechápu, možná došly, možná když se při fotbale křičí, sem tam se někdo začne dávit, protože zároveň polyká i křičí Tor, což nejde.
Byl jsem poslán do restaurace. Restaurace byla prázdná. Chápu. Je fotbal. Přesto jsem našel otevřené okýnko zařízené pro take-away. Bylo ale také prázdné. Velmi hlasitě jsem pozdravil, abych byl slyšet i tam někde v útrobách kuchyně. Přišel sympatický mladík, a ujistil mě, že mají všechno, co je napsáno na tabuli. Chvilku jsem rozmýšlel a vybíral, což už nebylo mladíkovi vhod. Tvrdě a nesmlouvavě mi oznámil, že na výběr mám 5 minut a on pak 15 minut na přípravu. Pak se zavírá. Pokud do pěti minut nic nevyberu, zavře. „Noch zwanzig Minuten.“
Tak dva Schnitzly s pommes. Moment, jeden Schnitzel s pommes a jeden Jagdschnitzel mit pommes. Uff, zvládl jsem to. Cítil jsem se jako za stavu 2:0. Teď kuchař, jestli vyrovná.
Šel jsem se projít, na patnáct minut. U kempu byl ještě rozsáhlý park, rybník a jakési pódium na pořádání obřích diskoték.
2:2, ale volba schnitzlů nebyla správná. Bylo to všechno jaksi – jak to říct – fritézní. Takže 0:5 kontumačně. Zatímco jsme pořádali řízek, k našemu místu se začal plížit velký černý pes. Náš Beauceron Lupo začal okamžitě vrčet. Velký černý pes obcházel naše ležení sice z dálky, ale celkem systematicky. Odhadli jsme ho na Cane corso. Lupo nasadil kartáč, začalo se schylovat k mele. Lupo má přes 50 kg a Cane corso podobně. A páníčkové nikde. Manželka vstala a šla za slídícím psem. Měl naštěstí měl obojek a docela vnímal ještě i něco jiného, než jen náš schnitzel a konkurenčního samce. Manželka vydala směrem k psovi několik příkazů a ukázalo se, že Cane corso byl cvičený a rozuměl i česky. Cane corso přestal slídit a přibližovat se. To bylo ale všechno. Zaujal sice vzdálenější, leč stále pohotovostní pozici. Jak známo, psi jsou rychlí a stačí nějaká maličkost, které člověk ani moc nerozumí, vystartují a jsou v sobě. Bylo nutné cizí psisko vrátit majiteli.
„Jen pojď, jen pojď, ukaž, kde máš paničku,“ pobídla manželka psisko. Tomu se ale nechtělo.
„Jen pojď, ale pojď. No tak pěkně k paničce.“ Cane corso vrčel, a vzdoroval, ale šel. Sám dovedl manželku k bufetu, kde se sledoval fotbalový mač. Vyhráno ale nebylo. Všichni byli hypnotizováni obrovským monitorem a nejevili jakýkoliv zájem o okolí. K psovi nejdříve přiběhla malá holčíčka, která si hrála vedle na pískovišti. Zjevně se k němu hlásila a dalo se předpokládat, že pes jejich. Doběhla pak za svojí matkou, která seděla v zhypnotizovaném bloku a zatřásla s ní. Mateřský instinkt probudil ženu z hypnózy. Sláva, pes je navrácen do rukou majitele. Dokonce se omluvili a pes byl znovu pevně přivázán v předstanu u jejich karavanu. „Už se nevyprostí, teď je opravdu fest,“ ujistila nás žena. „To se nám ještě nikdy nestaloó! Entschuldigung.“
My jsme mohli v klidu dojíst náš schnitzel. Nějak mi scházely oslavné výkřiky od bufetu. Že by plichta? V jednu chvíli se směrem k WC a sprchám vydal početný houf osob. Tak to bude asi poločas. Ani nepotřebuju televizi. Jednou jsem někde četl, že když bylo Mistrovství světa, nebo Evropy ve fotbale v Anglii, nejvíc na tom vydělaly pivovary, to je jasný. A taky vodovody a kanalizace. Jednoduše o poločase, když hrála anglická reprezentace v jeden okamžik vyprázdnilo a spláchlo třeba 40 miliónů lidí. Tedy vodné a stočné. V Německu to bude stejný a jinde taky.
Dalo se předpokládat, že to německá fotbalová mašina po poločase rozbalí a my se začali obávat fotbalového karnevalu v kempu. Rachejtle, tanec, mexické vlny, lidský had. Začali jsme pomalu balit, poslední den, už to jenom někam naházet. Ráno jenom kafé a jedem. Cane corso se zase vyplížil ze stanu, vylezl na jakousi stříšku, která chránila propanbutanové láhve, a koukal naším směrem. Naštěstí zůstal přivázán. Lupo ho napodobil, vlezl do naší dodávky na z otevřených dveří opětoval přes živý plot teritoriální vzkazy.
Sice jsem v klidu poklízel naše harampádí, ale stále jsem čekal na ten výbuch nadšení německých fanoušků fotbalu, tedy celého kempu. Jako když někdo chodí po městě a čeká kde vybouchne nějaká bomba, o které neví. Možná jsem chodil i mírně přikrčen, jak to v takových situacích bývá. Při prvním náznaku výbuchu lehnout k zemi. Nic. To snad není možný, nakonec jsem měl s těma paťavcema pravdu. Měl jsem jim to říct, mohli by si ušetřit dvě hodiny trápení u televize. Místo toho mohli dělat něco užitečnýho, zkontrolovat, zda kolíky u stanu drží pevně, vyhnat komáry z ložnice. Asi opravdu nic. Na umývárku se začali trousit posmutnělé osoby. V ruce jenom ručníky, kartáček a zubní pastu. Hlavy sklopené, nikdo ani nepromluvil. Po kempu se rozprostřel smutek, jako kdyby z nebe spadl hustý smuteční pudink. Dalo se to krájet. Ty hory svalů, ti o hlavu větší chlapíci než já, ti muži, kteří se sotva něčeho zaleknou, byli naměkko. I ženy prožívaly tento těžký okamžik s neskrývaným smutkem a zármutkem. Místo veselého úsměvu tiskly rty k sobě. Pohledy směřovaly do neznáma. Kdybych napsal, že z některých karavanů, nebo stanů vylétly tortilly a skončily pošlapány a rozmočeny v trávě, to bych si už vymýšlel. Scheiße! Neodvažoval jsem se vkročit do společných prostor umývárky. Vidět tolik smutku pohromadě, tekoucí slzy přímo do umyvadel, jsem se neodvažoval. Musel jsem vyčkat až všichni usnou.
Mezitím jsem se šel projít s Lupem. I Lupo vycítil tu atmosféru, šel jaksi schlíple. Občas jsem otevřenými dveřmi, nebo průzory ve stanech viděl rozsvícené monitory televizorů. Elektronická tužka kreslila na obrazovkách neuvěřitelný počet čar od hráčů k hráči, k míči, bráně, zpět. Pak kroužek, šipka a ovál. Všechno mělo být jinak, zřejmě. Prostě někde se ten dobře namazaný stroj zasekl.
Druhý den ráno byl kemp poloprázdný. Asi se konal noční úprk. A jako by to nestačilo. Ten, kdo zůstal, se balil k odjezdu také. Zřejmě se spěchalo do práce. I Cane corso spěchal. Páníček zapřáhl přívěs za SUV a rychle do rachoty. My jsme měli čas. Pomalu jsme si udělali kafé, něco k snídani, a něco k snědku do auta. Taky musíme vyrazit. Směr Krušné hory.
Použité zdroje:
Wikipedie, You Tube,
Velká encyklopedie psů – Esther J.J. Verhofer – Verhallen (REBO)
