Já a Mic jsme šli pěšinou, vstříc slunci, abychom, až se budeme vracet, šli za sluncem. Je vždy dobré jít se sluncem. Vstříc nebo za. Pak jsme opustili stezku, proplétali se mezi stromy, našlapovali v listí, mechu, a hledali místo. Snažili jsme se splynout. Byli jsme už dost daleko od našeho Krumlu a byl nejvyšší čas začít dělat značky. Střídavě. Jednu já, jednu Mic. Celkem běžné značky, ale sotva postřehnutelné, pro cestu zpět, nebo kdyby se něco přihodilo, aby ostatní Fešáni věděli, kam jsme šli. Když se nám s Micem zdálo, že jsme na místě, zastavili jsme. Sedli jsme do dřepu, čekali, až se nám zcela zklidní dech, zavřeli jsme oči a jenom vnímali. Pronikali jsme do hloubky. Vnímali jsme pohyb větru a jeho směr, pachy v něm.
Vzduch, který ohřálo slunce svými paprsky, pronikající mezi korunami stromů se mísil se vzduchem skrytým ve stínech. Občas se zavlnily celé koruny stromů a všechen vzduch se promíchal. Dal se do pohybu a zmizel. Se zavřenýma očima se mohlo zdát, že zmizela celá krajina. Ale nebylo to tak. Všude byl slyšet křik ptáků. Hlas lesa, strážců a zvědů mezi nebem a zemí. Bylo slyšet, jak praskají větve v korunách stromů, jak duní jejich kořeny. Jak pukají květy, jak vrní brouci. Všechno bylo v pohybu, jenom my dva jsme se proměnili v kámen. Ještě okamžik, a dostaneme co chceme. Jen trochu jsme pootevřeli víčka, abychom se přesvědčili, zda už není ten okamžik. Není, ale nastane. Někde v dálce byl patrný pohyb. Připravili jsme si kopí a vyměnili dřep za poklek na jedno koleno. Na ruce, která držela kopí, se napnuly svaly, ale jenom tak, aby byla paže připravena na rychlý a mohutný švih. Znovu přivřít víčka a vnímat. Současně jsme s Micem otevřeli oči. Před námi stál srnec. Švih, a kopí letěla přímo na srnce.
Vraceli jsme se domů na Kruml, a za sluncem. Srnce jsme nesli zavěšeného za kopyta na kopí na ramenou. Zpívali jsme píseň o Jawahutě a několikrát jí ujistili, že dostane, co jí patří. O tom ale rozhodne Kulma, náš náčelník. Ten je Jawahutě nejblíž.
Kulma věnoval Jawahutě hlavu srnce. Přikázal Vegasovi a Bakulovi, aby jí vynesli na kopec na obětní kámen. Zbytek jsme potřeli lauchem a opekli na ohni. Pořádný kus masa jsme museli odložit a usušit v kouři, na horší časy, nebo kdybychom se museli vydat na cestu.
