Čtení pro nespavce

„Tomáši, nalej si ještě vodu. Nebo chceš čaj? Nebo kafe. Uvaříme ti kafe a k tomu ti nalejeme něco ostřejšího. Co říkáš.“

„Ne díky, vystačím tady s tou minerálkou a mám tady ty obložený housky. Možná pozdějc bych si dal víno.“

„No, tak si řekni, nestyď se. Ať nás pak nepomluvíš, že jsi u nás strádal.“

„Tak, kde jsem to přestala. Ta Jarmila, ta, co si vzala toho Jarouše, toho mladýho od starýho Jarouše, co byl opravář telefonů. Tak tu jsem potkala v nemocnici, když jsem šla na kontrolu. Byla o berlích a jednu nohu měla v sádře.“

Edka se odmlčela a napila se vody ze sklenice. Letmo zkontrolovala, zda osazenstvo udržuje pozornost a chystala se pokračovat. Zatvářil jsem se jako ten nejpilnější posluchač, který přímo hoří touhou slyšet vše. Od začátku až do konce!

Edka je moje tchyně a umí vyprávět nekonečné, mnohavrstvé příběhy s neuvěřitelným počtem osob. Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstal v jiném městě než moje manželka a její máma, nikoho z těch osob neznám. Edku to ale moc nezajímalo, brala to tak, že znám všechny, o kterých mluví, tak jako její druhá dcera, vnučky, psi, kočky, gauče, otomany, stěny, zdi, televizor, plyšáci, polštáře na sofě…

„Co se ti to Jarmilo stalo? Povídám. Snad to nemáš zlomený? A taky že jo. Představte si, že Jarmila si zlomila tu nohu a už podruhý a na stejným místě. Já bych tomu nevěřila, že se něco takového může stát. Nevěřila bych tomu, kdybych to neviděla, a kdybych Jarmilu nepotkala a sama mi to neřekla.“

Všichni jsme napjatě čekali na pokračování. Tedy vlastně jenom já, ostatní, podle nepsaného zvyku, hádali a předháněli se v pravděpodobných i nepravděpodobných vysvětleních.

„Vypadla z okna!

„Jarouš, ten starý chuj jí přejel v garáži autem, když couval.“

„Spadla z žebříku!“

„Vždyť chodí tančit, do besedy. Tak při tanci!“

Všechny odpovědi špatně. Já raději mlčel. Nic mě nenapadlo. Napadlo, ale nechtěl jsem nikoho vydráždit svýma podivnejma nápadama. Tančila Break Dance? Zakopla o upadlou náušnici v koberci?  Thai box?

„Zdeňko, ty ses skoro trefila,“ obrátila se ke své starší dceři, manželčině sestře. „Ale v garáži do ní nacouval Vladimír. To byl její první manžel. To si zlomila tu nohu poprvé. Taky dobrý koumák ten Vladimír. Ty jsi to věděla?“

„Ne, jenom mě to napadlo.“

„Možná si to věděla a už to nevíš, protože jsi to zapomněla.“

„No, možná jo. Já ale Jarmilu moc neznám. Toho Vladimíra jsem znala víc. Zná ho tady každej, když má autoškolu.“

„Bože on má autoškolu a přejel manželku v garáži? To je debil.“ smála se vnučka Martina.

„No, prej byl opilej, ale to se jenom říká. Možná neumí couvat,“ uvedla na pravou míru fakta Edka a vesele se zasmála. Jenom jsem si pomyslel, že Edka nemá a nikdy neměla řidičský průkaz. Myslím, že je jisté, že ani nikdy neřídila auto. Natož aby s ním couvala. Ale to je jedno. Začal jsem očima pošilhávat po skleničce na dlouhé nožce. Té na víno. Byla mezi ostatními ve starožitné vitrínce. Kéž by někoho napadlo postavit ji na stůl…

„A to kvůli tomu se Jarmila rozvedla s Vladimírem?“ zeptala se druhá vnučka Hanka.

„Co tě nemá, che,“ odpověděla své dceři Zdeňka. „On byl pěknej děvkař. Ten, co měl ženskejch, to nikdo neví. Učitel autoškoly. Kozel zahradníkem. To měl k tomu seznamování snadnou cestu.“

„A ty si s ním taky něco měla?“ zeptala se Edka své dcery.

„Já? Mami, co blázníš. Já byla s Karlem a už jsme měli tady Martinku. Viď Marti. Jaký ty jsi byla mazlíček. Jenom si pořád strašně blinkala, pamatuješ?“

„Jak si to můžu pamatovat mami, když mi nebyl ani rok?“ odpověděla naštvaně Martina.

„Tak pamatovat si to nemůžeš, to je jasný, ale jenom abys věděla, že když se někdy náhodou poblinkáš, tak to nic není, protože to máš od malička.“

„Mami! Nech toho!“

„Já si to taky pamatuji, Marti,“ přidala se Edka. „Co my se naprali těch bryndáků, deček a plínek. To nebylo jak dneska. Všechno se pralo.“

„A žehlilo!“ dodala dcera Zdeňka. „Co já se nachodila na mandl. Těch prostěradel a povlečení.“

„No ale ta Jarmila. Abych to dopověděla,“ pokračovala Edka. „Tak si představte, jak se jí to stalo. Jak tady všude kopají tu kanalizaci. To je strašný. Je to samá jáma, příkop.“

 „Tomáši, jak to, tak můžou dlouho dělat? Ty bys to nemohl vědět? Vždyť je to tady jako na měsíci! Zeptala se mě Zdeňka.

„To já nevím. Tak asi to nějakou dobu trvá, než se to vykope. Asi musej postupovat nějak systematicky, od začátku ke konci. Nebo z jednoho směru na druhý. Co já vím.“

„Tak u nás systematicky nepostupujou. To je jasný. Je to jeden velkej chaos,“ prohodila Edka.

„Ten prach z toho je strašnej. Já už ho asi tisíckrát utírala z okna. Druhej den je tam zase,“ přidala se Martina.

 „A proč to musej dělat zrovna teď. Vždyť všichni maj studny a septiky. Vody je zatím dost. U nás nikomu nikdy ve studni voda nedošla. A víte proč?“ zeptala se ostatních Edka. Všichni mlčeli. Geologie a mineralogie – oblíbené téma.

„Tady pod náma je ve velký hloubce žulová deska. Ta tu vodu zadržuje, to máme štěstí. Ale to nestačí! Ta žulová deska zadrží všechny meteorologické vody. To jsou ty, co jsou nad zemí. Ty by ale po čase odtekly. V tý naší žulový desce je puklina. A tou se dere ven hlubinná voda. Geologická voda. Ta se navíc drží v žilných výplních. A tam reaguje s železem, hematitem, magnetit, a, a, a … Teď si nemůžu vzpomenout. Sakra, normálně to vím…“

Všichni zúčastnění využili tuto malou chvilku k vytvoření pohodlí. Zdeňka zatáhla z části závěs na okně. Už se pomalu stmívalo a pouliční lampa začala nepříjemně svítit do domu. Martina odeslala pár SMS, Hanka se podívala v časopise, co ležel na stolku, co bude večer v televizi. Manželka se všech přítomných dotázala, zda mají, co potřebují. Všichni přitakali s tím, že nic není třeba, všeho dost. Já jsem pohledem znovu zamířil k prázdné skleničce na víno ve vitríně. Vím, vše je po zásluze a trpělivost je hezká vlastnost. Zakousl jsem se alespoň do obložené housky a pochválil její složení. Snad někoho napadne, že by bylo záhodno takto chutný pokrm něčím dobrým zapít. Třeba vínem. Například.

„Tomáši nechceš teď už čaj? S medem. Máme dobrý med. Nebo to kafe?“

„Ne dík, já bych asi po kafi nespal.“

„Pyryt! Pyryt, je to čtvrtý. Takže je to opravdová minerální voda se vším všudy, co je tady kolem. Taky s kalcitem reaguje, to je ale jasný. Někde mají lidi ve studnách víc tý atmosferický vody a míň tý minerální. Což je lepší pro normální použití. Tam, kde vody je víc z těch hlubinných uložišť je ta voda víc obohacená. Vždyť znáte tady ty prameny. Žehule, tam nahoře na Planinách, Adam na Běstvince, Kozlík u Mrakolesů.“

„Mně jeden kamarád říkal, že ta naše minerální voda je strašně zdravá,“ vstoupila do přednášky Hanka.

„Vždyť vám to teď říkám,“ pochválila se Edka.

„No, jenže, on studuje v Praze přírodovědu, nebo tak něco. Co přesně nevím. Akorát se o to taky zajímá. A prej podle nějakých testů je dobrý nepít tu vodu tak často. Třeba jednou týdně litr. Nebo tak. Když se pije pořád, tak to může i škodit,“ dokončila příspěvek Hanka.

„Vodního kamene máme všude dost. To je pravda, Hanko. To by už bylo na stavbu zděnýho plotu, kdyby ho člověk sbíral. Jak se jmenuje ten kamarád? Znám ho?“ potvrdila Hance příspěvek Zdeňka.

„Petr Kováček.“

„Jó, ten. Co jste spolu chodili na bruslení. Tak on je v Praze, to je teda novina.“

„Ta voda se tady pije odjakživa a zdravá je určitě, to se ví už dlouhodobě. To testovali a měřili kolikrát,“ nedala se Edka.

„Tak, vždyť se bude moct pít dál. Ty studny lidem zůstanou,“ dodala Martina, dopisující SMS.

Získal jsem dojem, že přišla moje chvíle. Na poloodborné bázi svých znalostí tématu: výstavba kanalizace, bych mohl tento rozhovor uzavřít.

„Tak určitě to budou chtít mít hotový do zimy. Ještě před mrazem. Když přijde mráz, to se pak dál nedá dělat. Takže si myslím, že by do konce října, listopadu mohlo být hotovo.“

„No to by mohlo, ale to je ještě za dlouho. Je začátek léta. Ale snad to zvládnou. Možná to budou mít i dřív,“ podpořila mě manželka.

Sláva, můj předpoklad byl správný. Téma zůstalo „u ledu“. Je dobrý taky občas něco říct.

„Tomáši nedáš si ještě jednu obloženou housku?“

„Ne nedám. Přineste mi samotnou klobásu a konečně už otevřete to víno, co je ve sklepě!“

Tak to jsem samozřejmě neřekl.

„Jo, dám klidně.“

„Tak si představte, že Jarmila přecházela ten most z toho plechu, co je vždycky přes ty výkopy a spadla a zlomila si u toho tu nohu!“ konečně ozřejmila záhadu Edka.

„To si děláš srandu,“ vyslovily skoro jednohlasně ženy.

„Tak se to stalo. Spadla asi 4 metry do výkopu. Měla štěstí, že se nezabila. Nebo si nezlomila páteř.“ V místnosti byl cítit respekt z takové nehody, která by se mohla přihodit komukoliv. Jen najednou, jako by se ten respekt nějak začal vytrácet.

„Edko, to nekopou čtyři metry hluboko, ty roury. Tak dva, sotva. Vždyť přes to chodíme. Taky se bojím. Ale čtyři metry to nejsou,“ začala protestovat Martina.

„A co já vím, jak to kopou. Jarmila říkala, že spadla do takový hloubky.“ Edka se začala tvářit naštvaně.

„To máš jedno, z jaký vejšky spadneš, když si zlomíš nohu. Když spadneš z metru a zlomíš si jí tak jí máš prostě zlomenou.“ Zdeňka také nechtěla brát výkopy na lehkou váhu.

„Třeba tam kopali nějakou jímku a bylo to hlubší,“ zkusila urovnat spor manželka.

„Třeba, mohli cokoliv, podívej se, jak jsou ty bagry a stroje kterými to kopou obrovské.“ Edka nechtěla připustit, že by Jarmila lhala a předala jí nepravdivé informace.

„Má to ale smůlu, ta Jarmila. Snad jí to nějak proplatěj, nebo jí musej odškodnit,“ zamyslela se Zdeňka.

„Tak hlavně jestli si to nějak nezpůsobila sama. Že nedala pořádně pozor. To by pak nedostala nic,“ Hanka vznesla pochyby. „Víš, jak to dneska je. Každej má na všechno plno předpisů a upozornění, ani o tom nevíš.“

„To Karel Doubrava, ten, co mají tu moštárnu – “ Edka se snad snažila navázat na Hanku – „tak ten srazil tím vozejkem, co vozil za tím svým autem kus fontány v parku, dole u nádraží. On se mu urval a byl naloženej těma sudama k moštování. A nebyl pojištěnej, protože v tu chvíli měnil pojišťovnu. A zrovna se mu něco muselo stát. To mi řekněte. Když je člověk pojištěnej a všechno platí, nic se nestane. A když zapomene zaplatit, nebo jde do jiný pojišťovny, hned se něco stane. To, jak je tohle zařízený, neví ani Ten na nebi. No, a tak musel zaplatit opravu tý fontány ze svého a půjčit si na to musel. Ale z toho moštování něco má, tak to přežil. A Matěj, jeho táta, ten nemoštoval nic. Protože jim to komunisti nedovolili. Já, počkejte, já jsem od starýho Matěje starší tak o deset, dvanáct let. A Karel je tak o dvacet let ode mě. To bys ho spíš mohla znát víc ty, Zdeňko. Ale já znala i Bohouše, toho si pamatuju nejvíc. To byl táta Matěje, děda Karla. On měl vždycky tak pěkný ženský kolem sebe a měl vždycky nejnovější kabriolet. Proháněl se s nimi po náměstí, troubil, samá zábava. To byla jiná doba a náměstí bylo úplně jiné. Kolik mi tak mohlo být, osm. To jsme chodili jako děti parkem nahoru na hrad a zpátky přes náměstí. A tam jsme měli lavičky a na nich jsme vydrželi sedět celý odpoledne. S Mirkou, Danou a Franckou. To byla naše parta. A Matěj se po náměstí pořád proháněl v tom svým kabrioletu. No, jenže pak přišli Němci a všechno zabrali. V tý stodole, co Doubravovi mají tu moštárnu, tam měli zaparkovaný čtyři motorky se sajdkárama a jeden pásák. To si vybrali tak schválně, protože ty sudy na ty mošty vylili, vyčistili a nalili do nich benzín. Tam kdyby někdo škrtnul sirkou, tak to všechno vyletí do povětří. Takový to oni tam měli a pak ještě komunisti. Sotva ty sudy vyčistili od toho benzínu, tak jim to zase zabrali komunisti. Hrůza. Oni si moštovali pořád, ale jenom pro sebe. A pro známí. My jsme od nich pořád brali. A ten Matěj má bráchu a ten odešel ještě před válkou do Brazílie. On tam hledal ropu a dělal ty vrty. A vzal si nějakou Maďarku, a ta Maďarka byla příbuzná s mým bratrancem Tobiášem z Přelouče. Toho jste neznali, to byl syn od strýce Matyáše a Bohdany, těch, co zdědili ty statky u Mělníka. Tam jsme jezdili s dědou Vavřincem, protože oni byli bráchové. Jenže když Bohdana umřela, Tobiáš si našel o dvacet let mladší ženskou. Nějakou Renatu a s tou si děda Vavřinec nerozuměl, tak jsme tam přestali jezdit. A ta Maďarka, počkejte, jak ona se jmenovala… Margit! Margit. Tak její máma si vzala té Bohdany bratra. A oni hned po svatbě odešli do Panamy. A tam asi kopali ten kanál, nebo co. Ale ten bratr Bohdany, za nic si nevzpomenu, jak se jmenoval, no to je jedno, stejnak umřel v tý Panamě a hrob má – to se neví. Tak ta Margit se nejdřív vrátila sem zpátky, ale nevěděla, co tady má dělat. My jsme jí potkávali u Matyáše na tom statku. Vždycky jsme hrávali kanastu. Pak ji napadlo, že by mohla dovážet kávu z Brazílie, tak se tam vydala. A tam někde potkala toho bráchu Matěje a už tam zůstala. Kde těm je konec. Ani se neví, jestli měli nějaký děti! To máme možná v Brazílii příbuzné a ani o tom nevíme.“

„Stejnak by už nemluvili česky a nic by tady o nás nevěděli,“ podotkla Hanka.

„Vzpomeň si tady na Eržiku, tu, co mají tu velkou vilu u řeky. Ta na rohu, když se projde kolem hradu. Před revolucí tam bylo dětské zdravotní středisko a zubař. V devadesátých jim to museli vrátit. Kolomazníků, to vždycky bylo. Oni měli takovou továrnu na nějaký stroje, tam na Holičkách, co je dneska sídliště. Tu továrnu jim v padesátých letech srovnali se zemí. Alespoň ta vila jim zůstala. A oni v devětačtyřicátém, to ještě trochu šlo, odešli do Německa a potom do Kanady. A Eržika se narodila už v Kanadě. Kolik jí může bejt? Tak pětapadesát, tak se narodila někdy tak kolem roku padesát pět. V Ontariu, v Torontě. Takže, tady nevyrůstala. Chodila do kanadský školy, na střední, pak si udělala nějakou univerzitu na diplomatku. Blanka umí asi šest jazyků. Měla za manžela nějakého letce z Kanadského královského letectva. To oni se seznámili při nějaké vojenské přehlídce při výročí konce druhý světový války. Eržika tam překládala a něco zastávala. Nějakou funkci. Tam narazila na Patrika. A hned se vzali a měli taky hned děti. A vidíte, když se děti vydaly každý po svém do světa, tak se Eržika s Patrikem rozvedli. No a Eržika sem začala jezdit kvůli těm restitucím, jakpak by ne. A ten Patrik tady byl ze začátku s ní. Fešák, takovej, svalnatej, vysokej, a ta uniforma. A jak jemu se líbilo na letišti v Pardubicích a v muzeu v Letňanech! No a ta Eržika tady nakonec zůstala a ani nepoznáš, že se tady nenarodila. Přízvuk má, to jo, ale jinak je tady taková zasazená, jako by tu byla odjakživa.“

„A jaký má příjmení?“ asi se zeptala manželka. Nebo nevím, snad bdím, či spím? Ptal se tady vůbec někdo? „Kolomazníková?“ Aha, tak se mi to nezdá.

„Ne Denehy!“ poukázala na svou dokonalou informovanost Edka.

„Tomáši, nedáš si už to kafe? Já ti na něj klidně postavím! Co?“

„Jasně, Kolomazníková byla u toho, řídila stihačku a doma měla moštárnu a její brácha kopal panamskej průplav. Jarmila vyčistila kádě od fašounů a benzínu. Margarita vařila dobrou brazilskou kávu. Vladimír vraždí manželky v garáži a kryje to autoškolou. To všechno na žulovým podloží. To je dobře, žula je docela stabilní a tvrdá. Stejnak je dobrý mít kanalizaci, ale ne za každou cenu! Všechno vím, všechno si pamatuji, všechno jsem bedlivě poslouchal. Jenom z nedostatku kyslíku v místnosti jsem asi na chvilku omdlel, nebo ztratil na vteřinku pozornost.“

„Tak jo, nebo radši to necháme na zítra na ráno, to bych si asi pošmáknul na kafi daleko víc. Teď už, asi, možná, jsem to dneska s tím venčení psů přehnal. Asi jsem nachodil víc, než je mým zvykem a pořádně jsem se neoblíknul. Docela tam foukalo. Možná jsem profouk a sápe se na mě chřipka, nebo něco. Proč já si nevzal čepici. Tak já si půjdu asi lehnout, nebo se podívám do sklepa.“

„Tak, jo.“

„Dobrou.“

„Dobrou.“

A ty děti Eržiky, ty by tady chtěli žít taky, ale neumí jazyk. To je těžký, naučit se jiný jazyk v dospělosti…. Já se naučila Italsky, ale ta gramatika ta je jednoduchá…

S milou vzpomínkou na Edku.