Ztratil jsem mobil! Nevím kde, prostě není. Asi mi vypadl z kapsy nebo tak. Vzhledem k tomu, že jsem celý den chodil po městě, už je asi v bazaru. Někdo ho musel najít a když mi nevolá, je fuč. Mám tam uloženo v adresáři svoje číslo. Jméno: MAJITEL a jako příjmení: KDYŽSEZTRATÍ. No nic. Aby toho nebylo málo, něco u nás před domem kopali, nějaké potrubí, nebo co, a ta nemehla lopatou bagru překopla telefonní kabel. To nevadí. Co dneska s pevnou linkou, tu mají už jenom úplní technologičtí analfabeti. Jenže! V tom kabelu byl i internet, a to je problém! Takže se to pěkně semlelo, nemám mobil, ani mobilní připojení. Notebook mám, ale není v něm ten pevný internet přes kabel. Takže nemám vůbec nic. Svět se vzdálil někam do nesmírných dálek, neviditelných galaxií, neznámých vesmírů. Mám jenom Windows, Office, a to je všechno. Fotky, nějaký mp3, tabulky, třeba jako recepty, nebo rozpočet na dovolenou. Obývací pokoj, žárovku ze stropu, rozhlas a televizi. Celkem teda nic.
Nechci se přímo přiznat, že jsem v zoufalý a dost nezvyklý situaci. Ne že bych vůbec nevěděl, co dělat. Můžu si pustit televizi, poslechnout nějaké hi-fi, gramodesku, rádio. Konec konců, můžu pokecat s někým z rodiny, pokud mě budou chtít poslouchat. Poslední dobou mám ale dojem, že se se mnou doma nikdo nic moc bavit nechce.
Kniha! Dobrý nápad. Jenže všechno, co máme doma, jsem už přečetl. Navíc se nedovedu tak dlouho soustředit na jednu věc! Takže je to pěkně v pr…. Co si počnu?
Trochu vtipkuji. Nic takového se nestalo, a kdyby ano, nevypadalo by to takto. Jenom jsem si nedávno uvědomil, jak jsme se s těmi technologiemi dostali daleko.
Pokud by se mi opravdu stalo to, co jsem popsal, když jsem byl dítě, vlastně by se nepřihodilo nic. Protože tehdy ještě nebyly mobily, internet, a ani počítače. Do mých 25 let se vyrůstalo bez nich. Takže bych jako (!) z dnešního pohledu, dělal „nouzový věci“, ale když jsem byl dítě byl to normální stav. Samozřejmostí byla televize, později barevná, páskový, později kazetový magnetofon a gramofon, pokud možno s magnetodynamickou přenoskou. A rádio, samo sebou. Jenže to bylo za bolševika, a poslech rádia byl prakticky nemožný…
Tak to bylo zhruba do roku 1985–1990. Přibližně, jak kde. A když se někdo narodil po tomto období, už vyrůstal se všemi věcmi, co známe z dneška. Prostě samozřejmost, žádný objevování. Ty věci prostě jsou. Počítač, internet, mobil. Digitální foťák, tiskárna, skener, hry… Nebyl Facebook, ten, jak jsem si našel vznikl až v roce 2004 a než se rozšířil? A vznikaly asi další podobné blbosti, které neznám. Třeba počítačové hry.
A jak na tom byli mí rodiče? Ti vyrůstaly tak přibližně do svých 25 let bez televize! Prostě nic takového nebylo. O kazeťáku, páskáči a podobných vymoženostech nemluvě. Televizi neměl nikdo na celém světě, teda kromě pár výzkumníků. To je představa. Žádný nábytek se skříňkou na televizi. Žádný stolek, prázdná mezera v sektorovém nábytku, do které se vejde televizní přijímač. Noviny bez televizního přehledu pořadů! Na Kavčích horách místo budovy ČT holá pláň. Nikdo ráno po cestě do práce neříkal kolegovi nebo kolegyni: Vidělas včera tu komedii s Bohdalkou? To byla ale blbost. A jak to blbě skončilo. To jsem zvědavá na druhý díl…“
Žádné zprávy, fotbal, filmy, seriály. Pořady o přírodě, zvířátkách. Soutěže, vtipné estrády. Pěkně do divadla, kabaretu, na stadion, na přednášku. Nebo knížka, karty, společenské hry. Člověče, nezlob se! Žádné masové sledování olympiád a mistrovství světa. Chceš napsat SMS? Pošli korespoňďák. Když to spěchá, telegram. Chceš napsat mail? Pošli dopis. Chceš guglit? Zalistuj si v naučné encyklopedii.
A rodiče mých rodičů? Neměli ani rádio! Tedy rozhlas, přesněji. Vyrůstali bez toho všeho! A není to zase tak dávno. Konec Habsburské monarchie, začátek První republiky. Jenom noviny, knihy, pošta. Možná časopisy?
Mé babičce bylo při založení První republiky devět let. A když mě bylo devět let, tak jsem k ní chodil domů, protože mě jako malého hlídala. To už doma měla televizi. Nejraději měla pořad Federální kriminální ústředna pátrá, radí, informuje. https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Erban Dívala se jak na večerní premiéru, tak na dopolední opakování. Já musel být obzvlášť zticha, abych nerušil. Do dneška nevím, zda si myslela, že podle popisu z televize pozná a odhalí tu hledanou osobu, zločince, lumpa, příživníka. Vzhledem k tomu, že bydlela na sídlišti a chodila jenom nakupovat do nedalekého obchodu a skoro nikam jinam, tak se to zdálo nepravděpodobné.
Tedy shrnuto: Babička a její vrstevníci, když vyrůstali, tak neznali ani rozhlas.
Moji rodiče a jejich vrstevníci, když vyrůstali, už poslouchali rozhlas. A neznali televizi.
Já a moji vrstevníci, jsme poslouchali rozhlas, dívali se na televizi. Taky poslouchali hudbu z gramce, páskáče a kazeťáku. Později jsme koukali na video. A ještě později cédéčka. Nějací nadšenci hráli hry na ATARI nebo na ZX Spectrum.
No a ti co se narodili po roce 1985 už vyrůstali se vším, co známe. PC, NT, internet, mobil, DVD, Blue – ray, LCD, FB, Instagram, Microsoft, Apple, Twitter, ZOOM, mp3, youtube, internetová rádia, hry, sdílení, stahování…
Takže nás, podle všeho – podle té osy událostí a osy času – čeká nějaký další vynález. Že jo. Jaký asi?
Ale je to stejnak hrdinství nemít dneska doma televizi. Nebo se sbalit a někam jet na pár dní jenom se spacákem a celtou a nevzít si kromě oblečení, konzerv a trocha peněz nic. 😉 Kromě outdoorového, nárazuvzdorného, vodotěsného mobilu s kompasem a GPS. To se hodí…
Nebo někomu napsat rukou dopis. Plnícím perem na dopisní papír, zalepit ho do obálky a donést na poštu. To by byl odvaz! Úplné okénko do historie lidstva. Jako kdybychom si pořídili kovadlinu, výheň a kladívko. Nebo začali nosit klobouky. A člověk by se cítil tak jiný než všichni ostatní. Takový zvláštní. 😊
