Šnek se jedno pěkné letní odpoledne vyplazil na výlet. Původně se chtěl plazit trávou, ale prodírat se pořád mezi tím neuspořádaným porostem je docela namáhavé. Navíc ani vystrčená tykadla na nejvyšší úroveň, tzv. periskopickou, nezaručují nějaký přehled o směru plazení. Plaziny nejsou moc dobře vidět, je to samý příkop, překážka, nástraha. Jeden by mohl namítnout, proč si nedat od těch výletů na chvilku pokoj a dělat něco jinýho, než se někam plazit, jenže není tak úplně zase co.
Pro změnu je někdy lepší se plazit třeba pod keři, po lidských plazinách, kterým lidi říkají pěšiny, po kameni, a nejlíp po záhonech. Ale nejde všechno pořád a najednou, to se rozumí.
Šnek si to proto namířil přímo do parku! Kamenné dlážděné plaziny, nějaké keře, záhony, no a pro nás šneky to nejlepší – nakrátko posekaná tráva. To je pro šneky supr.
„Šnekám všem smekám.“
Pobrukoval si šnek tu přiblblou šnečí písničku, která měla jenom tyto tři slova. Víc se šneci naučit nedovedou. Je to vlastně i pozdrav. A když se při plazení zazpívá a zakroutí tykadly, tak to už je plaz se vším všudy.
„Šnekám všem smekám.“
Plazil se šnek vesele parkem a zapomněl, proč se vlastně ocitl v parku. Je na výletě, to je pořád, a prostě něco je, a něco bude. Lehce změnil kurz, protože se mu zdálo, že ve směru jeho plaziny hraje nějaká mládež zřejmě míčovou hru. To by bylo nepříjemné, kdyby mě nějaký nešika rozšlápl. Určitě by toho pak litoval a mně by taky nebylo nejlépe. I otřesy půdy dávaly jasný signál k změně kurzu.
„Šnekám všem smekám.“
Slinil šnek svou plazinu a postupoval kupředu. Sakra, jak si mám vzpomenout, proč jsem v parku, když žádný zvláštní důvod, proč jsem tady nemám. Prostě se plazím tudy, nebo tamtudy. Tak jak si sakra mám vzpomenout na něco, když není na co? To nedává žádný smysl. Plazím se.
„Šnekám všem smekám.“
Leda, na začátku léta se vyplatí zlikvidovat zahrádkářům záhony. Sežrat jim, co se do mě vejde! To je důvod. Neuvěřitelné delikatesy! Mladé saláty, špenáty, mangoldy, poslední dobou i pakchoi, neboli brukev čínská! I k nám se dostal čínský export. Nebo mladé výhonky dýní, cuket, mrkve, kedluben. To je něco, svátek pro každého šneka. To nás všechny osvítí nějaká vyšší moc a hned všichni víme, kam jít. Jak na povel. To jo, to je účel cesty všem šnekům znám, a v tu chvíli spěcháme všichni, a víme proč. Teď uprostřed léta, to je všechno tak nějak stejný a všude všeho dost. Takže ani není moc co.
A heleme se, tady někdo sedí, a má ze sušený trávy, nebo z čeho, takovou tu tašku. Tam by mohlo být něco interesantního. Třeba něco, co jsem v životě neviděl, ani se po tom neplazil.
„Šnekám všem smekám.“
Plazím se do toho! Ať se dějou věci, něco objevím! Hmm, zde je nějaké pouzdro. Pravda, v tašce je trochu přítmí, jenže to naše tykadla neoklame. Jedním tykadlem nahlédnu štěrbinou do pouzdra, druhým, oběma. A vida, zdá se nějaká konstrukce, docela symetrická.
„Šnekám všem smekám.“
Zdá se nějaký okulár. Má v té symetrické konstrukci takové velmi hladké výplně. Velmi hladké, to už znám. Neuvěřitelně hladké, že nic hladšího na přisání na světě není. Můžu slinit buď minimálně, pak jsem přisát velmi, nebo více, pak je z plochy jakési kluziště. Je to božská zábava! Skutečný adrenalin, božohodový trip, nekonečný rauš, nirvána.
„Šnekám všem smekám.“
Na těch okulárech se můžu točit pořád dokola, odspodu nahoru, zezdola, seshora, kamkoliv. Je to jízda! Dokud neodpadnu únavou, pak děj se, co děj. Je to prostě síla, tenhle matroš v těch okulárech.
Ha! Co to? Něco na mě tlačí na ulitě. Povytáhnu jedno tykadlo. Proboha, u Velkého Šneka! Něco po mě šmátrá, nebo co. Pozor! Gravitace!
Ten blb si mě i s těmi okuláry nasadil na obličej! Moje ulita byla přímo posazena neboli vtlačena na jeho bulvu v očním důlku. Sakra, už křičí! To je ale blbec. Idiot. Jako by se nemohl nejdřív podívat… Oni lidi nemaj tykadla, jako my, to se nedá nic dělat. Proto jsou tak natvrdlí a neohrabaní. Jedna teorie hovoří o tom, že před mnoha a mnoha lety lidi přišli nějakou evoluční změnou o tykadla. Tak se pak museli snažit vystrkovat hlavu výš a výš, aby viděli, a nakonec proto začali chodit i po dvou. A tím pádem vyrostli do výšky. Ty původní tykadla jim zarostly do těch důlků, co maj vedle nosu z každý strany.
Pozor, gravitace. A už letím!
„Šnekám všem smekám, kurva drát.“
Rychle se balím do ulity. Doufám, že dopadnu do měkkého. Ale co pak? Kam se vyplazit?
