Jak přerušit, vychýlit, změnit ty pravděpodobnosti, návaznosti a znovu se opakující okolnosti? Jak se vymanit z dobře známých podobností, kterými proplouváme, které jsou všude kolem nás, a s kterými tvoříme pevnou součást? Jak do tohoto „tuhého materiálu“, abych tak řekl, pozvat Náhodu? Jak se může taková nepolapitelná a nevysvětlitelná událost nějak vměstnat do té jednotvárné, husté a tuhé hmoty jednotvárnosti a každodennosti a nějak jí narušit, vychýlit, odklonit. Trochu jí splácnout, nebo nechat nabobtnat, zabarvit, provrtat. Vybočit, zakroutit, pomotat? Pohrát si s ní jako s pepřem v hmoždíři, nebo jí nakopnout jak zauzlovaný hadr? Jak na něco, co zpřehází ty opakující se okolnosti a děje?
Něčeho takového nedosáhneme tím, že bychom například místo abychom vypili sklenici vody si jí vylili přímo na hlavu. Ani tak, že si budeme myslet, že nám při hodu kostkami budou padat čísla která si přejeme. Někdo zkouší si přát, doufat nebo myslet si, činit, a to poněkud posvátněji, tajnosnubně snad i nedbale předstírat jistou nenápadnost a diskrétnost v těchto zdůrazněných činech. Samozřejmě zištně. Ale nenápadnost je nenápadnost a slovo mluví samo za sebe.
Náhoda je celkem chytrá a vzácná. Nedá se jen tak snadno povolat, přitom je všude kolem nás. Tak jako mnoho podobných jevů, nikdo, nikdy náhodu neviděl, nemluvil s ní, určitě s ní nekamarádil ani nekamarádí, a ani v dnešní moderní době na ní nikdo nemá mobil a není k ní vyvinuta příslušná aplikace.
Musíme něco udělat nějak jinak, ale možná taky ne. Nic moc si nepřát, ale zase vědět, co by bylo dobré. Třeba hodit těma kostkama, ale nevěnovat tomu pozornost. Rozhodně si náhodu nepřát, protože bychom jí zcela přímo vyzývali činnosti, a to ona nesnáší. Cítila by se zneužita. Dokonce by se od nás mohla odvrátit navěky a ještě k tomu na nás povolat Jednotvárnost nebo dokonce i Nudu, tyto dvě ospalé, tlusté vypelichané, smradlavé šelmy, které usilují jenom o to, aby je někdo obdivoval a hladil jejich smradlavý kožich, nebo sdílel jejich zatuchlý pelech. Chytrá a krásná Náhoda sama určuje, co spojí, komu co hodí do cesty, koho ke komu nasměřuje, co propojí a co zařídí tak, aby se nikdy nepotkalo, co se nemá potkat a nevidělo, co se nemá vidět. Ona to nejraději dělá tak, že do nás trochu vrazí, nebo asi nějak posune čas, nebo pozastaví, či urychlí události. A to my v ten okamžik nevíme.
Musíme se ale nechat vychýlit, nestát tak pevně, aby, až do nás vrazí, se její vliv odrazil zpět. Nebo k někomu jinému. Zkusit trochu plynout, chvilku vlát, zapomenout, tvářit se nějak. Taky něco udělat, něco si představit, pomyslet na něco nepravděpodobného, neužitečného, zapomenutého, neobjeveného. Povšimnout si, co udělali jiní. Vážit si dobrého. Moc si nemyslet, že výsledek je vrchol, může jít o mezisoučet. A hlavně věřit, že na nás Náhoda někde něco určitě nastražila, protože je všude kolem nás. Něco opravdu náhodnýho. Jinak to asi nejde.
