Plavidlo plovoucí po hladině řeky zastavil mráz. Voda kolem trupu plavidla ztuhla v nehybnou hmotu. Svět se zastavil, všude je ticho. Lodní šroub se netočí. Mráz udeřil v plné síle a ledoborce jsou daleko. Občas se to tak stane. Někdy jsou v létě nesnesitelná horka a sucha. Vody v řekách ubývá, z koryt se stávají mělčiny. Někdy jsou v zimě kruté mrazy a trvají celou věčnost. Jak dlouho budou trvat, nevíme. Veškerý chod na lodích se zklidní. Dieselové agregáty běží na minimum, jen aby bylo v kajutách teplo a svítila světla. Vysílačky ladí frekvence jiných lodí, aby se navzájem informovaly. Nikdo neví, jak dlouho budou mrazy trvat a jak je led silný a pevný. Opustit lodě nepřichází v úvahu.
Námořníci mají v těchto chvílích malou záchranu. Mohou si naladit na palubním rádiu Rádio Zamrzlá loď. Ladí se na dlouhých vlnách na tajné frekvenci LW 225 kHz. Tu zná každý námořník zpaměti a nikdy jí neprozradí tomu, kdo na lodi nemá co dělat. Rádio Zamrzlá loď je oporou pro všechny námořníky uvízlé v ledové krustě. Námořníci tráví čas ve svých kajutách, nebo provádějí nezbytnou údržbu. Něco, na co nikdy není čas. Rádio Zamrzlá loďka informuje všechny o nejnovějších věcech. O výhledu počasí na příští dny. Pomáhá ukrátit dlouhé chvilky na lodích.
V kajutách je teplo, žárovky svítí, na stolku u postele je horký čaj a sušenky. Námořníci leží na postelích, mají na sobě pletené svetry, manšestrové kalhoty a na nohou kožené kotníkové boty. Co kdyby. Lodě, jinak chráněné vodním příkopem, jsou nyní ze souše lehce dostupné. Chmatáků všude dost. U dveří na klice pletená čepice. Studený mrazivý vichr je pokaždé nepříjemný. Námořníci jsou zvyklí na každé počasí, čepice je možná i ze zvyku.
Ticho v kajutách a sotva slyšitelné vrnění dieselových agregátů přerušilo chraptění z reproduktorů. Útržky slov, šumění, pískání a stěží rozpoznatelné melodie. Frekvence se nastavuje a brzy je naladěna. Z reproduktoru se ozval vlídný klidný hlas: „Vítám všechny dobré námořníky, všechny dobré duše. 
Vítám všechny posádky všech lodí uvízlých v ledovém sevření. Všichni dobře víme, že doba ledová je dávnou minulostí. Ten led, co je dneska kolem nás, jednoho dne roztaje. Jo, zase se promění ve vodu a poteče kolem našich lodí. Všechno bude, jak jsme zvyklí. Možná si ale i ta voda musí trochu odpočinout. Může trochu posečkat na místě. Nemusí pořád někam plynout, proudit řečištěm, převalovat se ve vlnách, omývat útesy a trpělivě pramenit. Může se čas od času zatřpytit jako průhledný kámen, může být stabilní pevnou hmotou, co drží tvar a umí zlomit paprsek slunce.“
Hlas z reproduktoru se na chvilku odmlčel. Bylo zase ticho. Ale jenom na chviličku. Asi si musel moderátor Rádia Zamrzlá loďka přesednout, nebo upravit mikrofon. Nebo něco podobného. Všem námořníkům se vylepšila nálada. Spojení s okolním světem navázáno. Z reproduktoru se znovu ozval ten stejný příjemný hlas: „Připomínám všem, že všechny administrativní a správní budovy, informační servis pro zamrzlé lodě, stejně jako sídlo naší redakce je na Antarktidě. Kontakt je možný pouze přes dlouhovlnnou vysílačku s příslušnou frekvencí. My vás budeme ale o všem informovat úplně včas. Vše se dozvíte jako první, a hned. A taky se postaráme, aby vám ten čas pěkně utíkal, abyste lehce zahnali nějaké ty chmury, kdyby se objevily. Občas umíme taky přidat nějaký ten vtípek, ale na to zatím dost času. Tak to jen tak na začátek. Ještě jednou vás zdravím, všechny námořníky, co jste uvízli. Tady je Rádio Zamrzlá loď, naladíte si nás na frekvenci LW 225 kHz. A málem bych zapomněl na jednu maličkost. I když si myslím, že mě spousta z vás zná. Já se jmenuji Tom Loďka a jsem moderátor Rádia Zamrzlá loď, frekvence LW 225 kHz. Takže ještě jednou, ahoj všem. Zdravím všechny chlapy v pletených svetrech, manšestrových kalhotách a kožených kotníkových botách. Jsem tu pro vás, pro všechny co jste uvězněni ve svých kajutách a kolem vás mlčí tuny mrazivého ledu, tvrdého jak skála. Myslím, že teď je ten nejvhodnější okamžik pustit si nějaký ten song. A já vyberu něco, co musí potěšit každýho. A tady je!“
Z reproduktoru se rozezněla hudba. Tom Loďka se odmlčel. Námořníci naladěni na stejnou frekvenci a notu cítili totéž. Opuštěni ve svých kajutách, uvězněni na lodích, které svíral místy až metr silný led, si společně odříkávali: Nikdo není sám, ani v těchto těžkých chvílích. Je nás celá flotila! Všichni čekáme, až led povolí. Ale respektujeme ho. Žít v ledovém sevření je kruté, ale i to musíme ustát.
Song pomalu dohrál. V rádiu bylo ticho. Většině námořníků to nevadilo. Vařili si čaj nebo kafe. Každý měl ty nejlepší zásoby. Přímo z plantáží. To se ví, ta nejlepší kvalita – ta, co se nedá koupit v obchodě, ta, co se směňuje přímo v přístavech. Sotva by někdo našel ve spížích a zásobách námořníků nějakou poživatinu zakoupenou v běžném obchodě. Určitě ne ve spížích a kajutách. V nákladních prostorech ano. Kšeft je kšeft. Zpracovatelský a balící průmysl musí být sycen.
Sotva si námořníci připravili své oblíbené nápoje a postavili si je vonící na stolek vedle postele, znovu se ozval Tom Loďka: „Ahoj, námořníci. Tady je Tom Loďka a Rádio Zamrzlá loď. Hlásím se vám z frekvence LW 225 kHz. Song dozněl a jsem zase tu. Doufám, že vás neopouští dobrá nálada a trpělivost. Možná jste si, když hrála písnička, uvařili nějaký ten horký nápoj. To se hodí. Já tady koukám z našeho okna ze studia a venku sněží a mrzne. Obloha je úplně šedivá, skoro není nic vidět. Tak jsem si řekl, udělám si dobrý čaj. Zatímco jsem pustil písničku, uvařil jsem si v konvici vodu, šáhl do plechovky na poličce, trochu čaje odsypal do hrnku a zalil tou horkou vodou. Teď to tady voní, jak na čajový plantáži. Takže i když se dívám z toho okna a vidím, jak pořád mrzne, sněží a fouká, tak je mi docela dobře. No asi víte, o čem mluvím. Možná jste to udělali podobně. A teď taky koukáte z toho vašeho malýho kulatýho vokýnka z kajuty, jak venku sněží, fouká a mrzne.
Ale v ruce máte nějakej ten hrnek s něčím móc fajnovým. Ale nejsem tady od toho, abych jenom filozofoval. To by nám moc nepomohlo. Vy byste se nedozvěděli žádnou novinku ani výhled na příští dny a mě by vyhodili z práce. Ha, ha, já říkal, že i ten vtípek může občas přijít. Tak k věci. Nevypadá to dobře. Nevypadá. Ještě bude pár dní mrznout. Ale doba ledová se nevrací, to můžete bejt v klidu. Pár dní, možná týden. Uvidíme. Posloucháte Rádio Zamrzlá loď ,frekvence LW 225 kHz, já jsem Tom Loďka zvaný Loďák, nebo taky jenom Tom.“ Tom Loďka zase pustil hudbu. Vypadalo to na nějakou klasickou věc. Velký orchestr, smyčce, žestě.
Výhodou mrazivého počasí je, že se zboží v nákladních prostorech nezkazí. Je jak ve velkém mrazáku. Námořníci ale nesmí myslet na přístavy. Tedy v tom smyslu, že zboží z jejich lodi nebude dodáno včas. Není to jejich vina. V přístavních skladech marně čekají obchodníci a speditéři. Prostě se ten jeden článek z mnoha v řetězci zadrhl. Dost velký zázrak už je to, že všechny články řetězce fungují a navazují: riziko pěstování plodin, sucha, povodně, škůdci, sklizeň a prvotní zpracování, nedostatek pracovních sil, nekvalifikovaná pracovní síla, stávky, přeprava do přístavů, překládka. Je správné zboží ve správné lodi? Dlouhá cesta světem do domovského přístavu. Znovu překládka, zpracovatelský závod, balírna, velkodistributoři, malodistributoři, lokální prodejce a spotřebitel. Obaly a zbytky na skládku. Reklamované zboží, zase na cestu zpět. Pěkně dlouhý řetěz! Námořníci vědí, že se ten řetěz na chvíli u nich zastavil. Ale zastavila ho sama příroda.
Z reproduktorů stále hrála symfonie. Vhodná chvíle dolít si kafe nebo čaj. Nebo uvařit nové. Odskočit si, podívat se, kolik je v nádržích nafty. Té je tam dost. Žádný zkušený námořník nevyrazí na plavbu s poloprázdnými nádržemi. A agregáty běžící na minimální výkon mají zanedbatelnou spotřebu. Jde o ten pocit, že motory poběží pohodlně a s rezervou klidně až do jara.
Mnoho námořníků už začalo pomýšlet na něco k snědku. Čaj nebo káva s crackery jsou sice velkou pochoutkou, ale pro apetit námořnického naturelu nestačí.
Symfonie byla asi opravdu moc dlouhá. Námořníkům by mohla přijít i smutná. Tom Loďka to odhadl správně. Šoupátkem na svém pultíku symfonii pomalu ztlumil. „Možná by se hodilo dát do placu nějakou příhodu, nebo frk. Aby nám to trochu utíkalo. 
Možná je teď ta pravá chvilka. Co říkáte? Jó a jen tak mimochodem, já jsem ten svůj čaj už dopil a ještě jednou zalil horkou vodou. No, napodruhý to už nebylo moc vono. Tak mě napadlo si do toho dalšího čaje nebo kafíčka něco cmrndnout. Co říkáte?“
Tom Loďka se na chvilku odmlčel. Snad proto, aby se všichni sešli. Pro tu chvilku si nastavil mikrofon ve studiu tak, že bylo slyšet, jak si dává konvici s vodou na vařič, odsypává čaj a otvírá láhev s něčím moc dobrým a voňavým.
„Tak jsem zase tady, Tom Loďák, Rádio Zamrzlá loď, Frekvence LW 225 kHz. Uvařil jsem si čerstvý čaj a mám tady jednu lahvinku rumu z Jamaiky. To je sakra kvalitní pití. Ale to dobře víte sami. Trochu si naleju z té lahve do toho hrnku s čajem, aby to mělo trochu říz. Můžete se přidat, jestli chcete. Rum do čaje, whisky do kafe. Jak komu přijde vhod. Nepochybuju, že každý z vás má to nejlepší zboží. Ať se nám ta historka nebo příhoda pěkně poslouchá.“
Co platí o čaji nebo o kávě, to platí i pro destiláty. Námořníci mají na palubách svých lodí to nejlepší pití, co můžete mít. Je to stará tradice. Jeřáby vyloží do doků náklad z lodi a pak naloží jiné zboží na loď. Námořníci mezi tím jdou na svá oblíbená místa. Ty znají už od nepaměti a vědí o nich stále. O malých obchůdcích na kraji přístavů, neoznačených sklepích, půdách v zastrčených uličkách. Tam dostanou to nejlepší z celého přístavu.
Většina námořníků sáhla za matraci, za poličku, pod stůl a vytáhla lahev s nějakou tou dobrotou. 
Nalili si do hrnku a pohodlně se usadili na židli nebo matraci své postele, aby si mohli pozorně poslechnout historku, co má Tom Loďka připravenou.
Tom pokračoval: „Takže jak jsme si řekli, možná je ta pravá chvilka na nějakou tu historku nebo vtípek. Já jsem od vás moc daleko, takže na vtípek asi nedojde. Myslím, že je nemožné abych navštívil nějakou vaší loď a třeba někomu z vás přestříhl gumu od trenýrek, ukradl tkaničky, schoval botu, nebo namazal kliku zubní pastou. Tak nám zbývá jenom ta historka. Tady Tom, Tom Loďka, nebo prostě Tom Loďák. Jak chcete. Frekvence 225 kHz, Rádio Zamrzlá loď. Jó, taky jsem ještě chtěl zmínit ještě pár věcí. Při normálním provozu, při tom každodenním zápřahu, co každý námořník má, je nějakej ten panáček něčeho vostřejšího povolenej. Ono se to při tý rachotě ztratí. Dneska ale pozor. Pohybu je málo a chvilka by mohla být dlouhá. Teď jde o to přečkat to ledový sevření, takže to musíme spolu vydržet a nic nepokazit. Možná není špatnej nápad, když si dáme něco dobrého do hrnku, jít se trochu projít nahoře na palubě. Zjistit, jestli se někdo zvenčí nedobývá na loď a nebrousí si zuby na náklad. Já vím, sice je všechno pod zámkem ale zloději jsou vynalézaví. A snaží se bejt pořád lepší a lepší.“
„Tady Tom Loďka, Rádio Zamrzlá loď. Posloucháte frekvenci LW 225 kHz, Rádio Zamrzlá loď.
Jdeme na tu historku! Já vám řeknu, není to jen tak jednoduchý něco vyprávět, nebo dávat k dobru nějakou historku. Nikdy nevíte, komu se co líbí a komu se co nelíbí. Chcete něco vyprávět a myslíte si, že se lidi umlátí smíchy – a ono nic. Vyprávíte napínavou historku, třeba jak někdo loví v pralese nebezpečné a dravé zvíře a pak zjistíte, že to lidi zase tak moc nezajímá. A když je to skoro hodinový vyprávění a na konci všichni spí, je to pořádná lopota. Tak nevím, co bych zrovna teď vytáhl z rukávu, aby se to zalíbilo všem. Myslím, že dobrý jsou manželský historky. Jak se věčně hádají o nesmysly. To je dvojnásob srandovní pro vás námořníky. Většinou máte manželek víc a oni o sobě moc nevědí. Jen se nedělejte, já vím, jak to chodí. Kolik a v jakých přístavech. Ale taky nevím, jestli by vás to nakonec bavilo, když vlastně s nimi nejste. No jó, moře. To je obživa, námořník vlastně bydlí na moři. Moře je jeho domov.
Jednu pěknou historku jsem slyšel docela nedávno. Je o jednom speditérovi, co prohrál v kartách celej náklad, co vezl ve svejch kamiónech. Pěknejch pár kontejnérů. Už ani nevím, co v nich bylo. Zboží samozřejmě nedodal, takže vznikla tý další straně škoda. Řetěz se přetrhnul, jestli rozumíte. No tak musel milej špeditér do basy. Pěkně si to vodsedět.
Ale teď mám pro vás jednu úplně čerstvou zprávu! Přišly výsledky měření nočních teplot na naší sesterské stanici na Aljašce ve městě Anchorage. Noční teplota klesla něco málo pod – 50°C. To je špatná zpráva pro nás pro všechny. Pro ty, co touto dobou nikdy nebyli v Anchorage, připomínám, že obvyklá teplota je – 40°C. Tak to nevypadá na oteplení a oblevu.
Hlásí se vám Tom Loďka, Rádio Zamrzlá loď, frekvence LW 225 kHz. Jsem tu s vámi, jsem tu pořád a je čas na několik pěkných songů.“
Pravda je, že karban je na lodích častá zábava. Hraje se o všechno možný. Jenom o ten náklad ne, protože vyložit se dá jenom v přístavech. Takže ani tahle historka se Tomovi Loďákovi moc nepovedla. Ale ten speditér má krušné časy. Vlastně taky je zavřenej, neboli uvězněnej, podobně jako námořníci ve svých lodích. Jenže sotva ledy povolí, námořníci budou zase volní. Takže to se Tomovi zase povedlo. Skrytá motivace. Nakonec má ten kluk za ušima.
Z reproduktorů hrála hudba a pomalu se blížil čas oběda. Pomalu je výstižné slovo, protože na zamrzlých lodích běží čas pomaleji než jinde. Tak oběd. Stačí sáhnout do boxu na palubě, vyndat prut, na háček navléct návnadu a nahodit. Oběd je za pár okamžiků obstarán. Pánvička, trochu oleje, plynový hořák. To ale asi tentokrát nepůjde. Prokopat se metrovou stěnou ledu je nemožné. Námořníci musí sáhnout do „železných zásob“. Konzervy! Fazole, cizrna, hrách, sardinka, sleď, šprot. Luncheon, šunka, párek a paštiky. Skříňka s železnou zásobou nabídne všelico. Po otevření dvířek se námořníci nestačí divit, co vše je k mání. Kromě pestrého výběru, je třeba utřít a vymést všechny pavučiny a prach. Každý námořník je uklízečka i kuchař.
Hudba dohrála a znovu se ozval Tom. Jeho historka se celkem povedla. Všichni věděli, že když led roztaje, budou zase svobodní jako vždy. Na rozdíl od jiných.
