Tomáš Fišer

Ztratil jsem mobil! Nevím kde, prostě není. Asi mi vypadl z kapsy nebo tak. Vzhledem k tomu, že jsem celý den chodil po městě, už je asi v bazaru. Někdo ho musel najít a když mi nevolá, je fuč. Mám tam uloženo v adresáři svoje číslo. Jméno: MAJITEL a jako příjmení: KDYŽSEZTRATÍ. No nic. Aby toho nebylo málo, něco u nás před domem kopali, nějaké potrubí, nebo co, a ta nemehla lopatou bagru překopla telefonní kabel. To nevadí. Co dneska s pevnou linkou, tu mají už jenom úplní technologičtí analfabeti. Jenže! V tom kabelu byl i internet, a to je problém! Takže se to pěkně semlelo, nemám mobil, ani mobilní připojení. Notebook mám, ale není v něm ten pevný internet přes kabel. Takže nemám vůbec nic. Svět se vzdálil někam do nesmírných dálek, neviditelných galaxií, neznámých vesmírů. Mám jenom Windows, Office, a to je všechno. Fotky, nějaký mp3, tabulky, třeba jako recepty, nebo rozpočet na dovolenou. Obývací pokoj, žárovku ze stropu, rozhlas a televizi. Celkem teda nic.

Nechci se přímo přiznat, že jsem v zoufalý a dost nezvyklý situaci. Ne že bych vůbec nevěděl, co dělat. Můžu si pustit televizi, poslechnout nějaké hi-fi, gramodesku, rádio. Konec konců, můžu pokecat s někým z rodiny, pokud mě budou chtít poslouchat. Poslední dobou mám ale dojem, že se se mnou doma nikdo nic moc bavit nechce.

Kniha! Dobrý nápad. Jenže všechno, co máme doma, jsem už přečetl. Navíc se nedovedu tak dlouho soustředit na jednu věc! Takže je to pěkně v pr…. Co si počnu?

Trochu vtipkuji. Nic takového se nestalo, a kdyby ano, nevypadalo by to takto. Jenom jsem si nedávno uvědomil, jak jsme se s těmi technologiemi dostali daleko.

Pokud by se mi opravdu stalo to, co jsem popsal, když jsem byl dítě, vlastně by se nepřihodilo nic. Protože tehdy ještě nebyly mobily, internet, a ani počítače. Do mých 25 let se vyrůstalo bez nich. Takže bych jako (!) z dnešního pohledu, dělal „nouzový věci“, ale když jsem byl dítě byl to normální stav. Samozřejmostí byla televize, později barevná, páskový, později kazetový magnetofon a gramofon, pokud možno s magnetodynamickou přenoskou. A rádio, samo sebou. Jenže to bylo za bolševika, a poslech rádia byl prakticky nemožný…

Tak to bylo zhruba do roku 1985–1990. Přibližně, jak kde. A když se někdo narodil po tomto období, už vyrůstal se všemi věcmi, co známe z dneška. Prostě samozřejmost, žádný objevování. Ty věci prostě jsou. Počítač, internet, mobil. Digitální foťák, tiskárna, skener, hry…  Nebyl Facebook, ten, jak jsem si našel vznikl až v roce 2004 a než se rozšířil? A vznikaly asi další podobné blbosti, které neznám. Třeba počítačové hry.

A jak na tom byli mí rodiče? Ti vyrůstaly tak přibližně do svých 25 let bez televize! Prostě nic takového nebylo. O kazeťáku, páskáči a podobných vymoženostech nemluvě. Televizi neměl nikdo na celém světě, teda kromě pár výzkumníků. To je představa. Žádný nábytek se skříňkou na televizi. Žádný stolek, prázdná mezera v sektorovém nábytku, do které se vejde televizní přijímač. Noviny bez televizního přehledu pořadů! Na Kavčích horách místo budovy ČT holá pláň. Nikdo ráno po cestě do práce neříkal kolegovi nebo kolegyni: Vidělas včera tu komedii s Bohdalkou? To byla ale blbost. A jak to blbě skončilo. To jsem zvědavá na druhý díl…“

Žádné zprávy, fotbal, filmy, seriály. Pořady o přírodě, zvířátkách. Soutěže, vtipné estrády. Pěkně do divadla, kabaretu, na stadion, na přednášku. Nebo knížka, karty, společenské hry. Člověče, nezlob se! Žádné masové sledování olympiád a mistrovství světa. Chceš napsat SMS? Pošli korespoňďák. Když to spěchá, telegram. Chceš napsat mail? Pošli dopis. Chceš guglit? Zalistuj si v naučné encyklopedii.

A rodiče mých rodičů? Neměli ani rádio! Tedy rozhlas, přesněji. Vyrůstali bez toho všeho! A není to zase tak dávno. Konec Habsburské monarchie, začátek První republiky. Jenom noviny, knihy, pošta. Možná časopisy?

Mé babičce bylo při založení První republiky devět let. A když mě bylo devět let, tak jsem k ní chodil domů, protože mě jako malého hlídala. To už doma měla televizi. Nejraději měla pořad Federální kriminální ústředna pátrá, radí, informuje. https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Erban Dívala se jak na večerní premiéru, tak na dopolední opakování. Já musel být obzvlášť zticha, abych nerušil. Do dneška nevím, zda si myslela, že podle popisu z televize pozná a odhalí tu hledanou osobu, zločince, lumpa, příživníka. Vzhledem k tomu, že bydlela na sídlišti a chodila jenom nakupovat do nedalekého obchodu a skoro nikam jinam, tak se to zdálo nepravděpodobné.

Tedy shrnuto: Babička a její vrstevníci, když vyrůstali, tak neznali ani rozhlas.

Moji rodiče a jejich vrstevníci, když vyrůstali, už poslouchali rozhlas. A neznali televizi.

Já a moji vrstevníci, jsme poslouchali rozhlas, dívali se na televizi. Taky poslouchali hudbu z gramce, páskáče a kazeťáku. Později jsme koukali na video. A ještě později cédéčka. Nějací nadšenci hráli hry na ATARI nebo na ZX Spectrum.

No a ti co se narodili po roce 1985 už vyrůstali se vším, co známe. PC, NT, internet, mobil, DVD, Blue – ray, LCD, FB, Instagram, Microsoft, Apple, Twitter, ZOOM, mp3, youtube, internetová rádia, hry, sdílení, stahování…

Takže nás, podle všeho – podle té osy událostí a osy času – čeká nějaký další vynález. Že jo. Jaký asi?

Ale je to stejnak hrdinství nemít dneska doma televizi. Nebo se sbalit a někam jet na pár dní jenom se spacákem a celtou a nevzít si kromě oblečení, konzerv a trocha peněz nic. 😉 Kromě outdoorového, nárazuvzdorného, vodotěsného mobilu s kompasem a GPS. To se hodí…

Nebo někomu napsat rukou dopis. Plnícím perem na dopisní papír, zalepit ho do obálky a donést na poštu. To by byl odvaz! Úplné okénko do historie lidstva. Jako  kdybychom si pořídili kovadlinu, výheň a kladívko. Nebo začali nosit klobouky. A člověk by se cítil tak jiný než všichni ostatní. Takový zvláštní. 😊

někdy ke konci léta v roce 1932…

Richard Hladík usedl na lavičku, která stála u zdi domu, a zahleděl se do malé zahrady. Ten pohled znal dokonale. Sedával pořád na stejném konci lavičky, blíže ke vchodu do domu. Bylo to velmi výhodné místo, protože stříška nad vchodem účelně stínila právě tento konec lavičky. Nebyla k tomu – ta stříška – zbudovaná, byla zbudována, aby bránila hlavní vchodové dveře domku před vodními kapkami, které se pomocí větru a všelijakých jiných turbulencí snažily vniknout do domu, a tam se usadit na podlaze v koberci, který kapky ochotně vsaje, protože je k tomu vhodně uzpůsoben. Stínění bylo pro stříšku další užitečnou funkcí, kterou získala náhodou. Těžko říct, zda předměty nebo stavební prvky mají potuchy o své variabilitě, nicméně Richard si stříšky velmi vážil. Jednoduchá nenápadná věc, součást, možná součástka, komponent, a jak prospěšný.

Tento malý a nenápadný detail umožňoval Richardovi pozorovat zahradu stále ze stejného místa. Jako kdyby stál ve výstavní galerii, a někdo by před něj věšel na stále stejnou skobu zatlučenou do zdi různé obrazy. Nebo kdyby měl doživotní nárok na jedno stálé sedadlo v biografu, či divadle. Jakožto malíř, který musí vládnout jedinečnou pozorovací schopností, si této vymoženosti velmi vážil. Mohl si být také celkem jistý, že nikdo s lavičkou nebude pohybovat. Dcera Hana byla už z domu, a její teď už manžel, Mirek, který nějaký čas s Hanou u nich v domě pobýval, s lavičkou samozřejmě nepohnul, tak jako ani s jiným nábytkem. A Vlasta, Richardova družka, má ráda, když jsou věci pořád stejné. Alespoň to tak vypadalo. Pokud Vlasta chtěla něco v domě měnit, přestavovat, nebo vylepšovat, bylo to nějaké špatné znamení. Vlasta byla nejradši, jak si Richard povšiml, když mohla v domě chodit „poslepu“. Všechno na svém místě. Nůžky v šuplíku, knížka na polici, hrnec v kredenci, pláštěnka úplně vlevo na věšáku v předsíni, pod ní zavěšená baterka. A na psacím stole nepřehledný pořádek, který byl naprosto přehledný. Vše bylo uloženo, navrstveno a položeno tak, jak si žádal daný okamžik, a tím spuštěná akce. Pokud bylo potřeba se dobrat nějakého záznamu, dokumentu, poznámky, bylo nutno navodit podobnou atmosféru s časovou stopou, při které byl dokument položen, odložen, nebo pečlivě uložen na viditelné místo, které se z neznámých a zjevně podlých příčin stalo neviditelným. To ale pomocí zákeřných skřítků. Ó skřítci psacích stolů, nebuďte škodolibí. Hledání je skvělé, když hledáme něco nového. Když ale hledáme věci, které už jsou nalezeny, je to k ničemu, ba zcela ničemné. Zbavte nás této vaší škodolibosti.

Bylo znát, že už se hlásí podzim. Jednak to naznačoval trhací kalendář v kuchyni, jednak se zkracovaly dny, a jednak se zkracoval termín pro dokončení obrazů, Nuselské údolí v obrazech. A taky, kdo by si toho nevšiml, začalo zvolna opadávat listí. Plody, které zůstaly na stromech, by se daly označit jako přezrálé a ty, které na stromech už nebyly, by se daly označit jako sklizené. Plody, které nebyly na stromech ani ve skladech nebo moštovnách, byly padlé. Krásně hnily v neposekané trávě a byly vydatnou stravou pro hejna vos a sršňů. Ti rovněž jako Richard pociťovaly jasný konec léta a začátek podzimu, coby předehru tuhé zimy. Jejich snaha ukořistit co nejvíce sladké šťávy z padlých se jim nedala vyčítat. Každý se musíme na zimu připravit. Jenom Richardovi přišla ta snaha až příliš zběsilá až zuřivá. Na létající hmyz, který se víceméně snaží chovat nenápadně a svou velikostí v porovnání s člověkem je směšnou bytostí, se vosy v této chvíli přeměnily v létající sebevražedné stroje. V zájmu vlastní existence a přežití zimy, byly ochotny za letu tasit jedinou a nejúčinnější zbraň. Žihadlo s jedem, který dokázal paralyzovat i tisíckrát většího tvora. Co na tom, že vosa při sebevražedném útoku zemře. Přežijou ostatní, a ti budou žít zase další léto. Vosiště, visící někde na půdě, nebo pod střechou kůlny. Vosiště, létajícího hmyzu bydliště. Pravděpodobně jsme my lidé vosám zcela ukradeni. Nemají z nás nic, koneckonců ani my nic nemáme z vos. Myšáci se například rádi zabydlují v domech a na zbytcích nebo na nepozorně odložené potravě si rádi pochutnají. Vosy sice taky sem tam zaletí do talíře nebo sklenice se sirupem, ale zřejmě nerozlišují mezi tou sklenicí a padlým jablkem. Je jim to jedno. Nasajou si do sosáku, a když ne, tak tasí žihadlo. Všechno, nebo nic.

Richard si tímto uvažováním ještě oddálil sběr spadlých jablek a hrušek a poslední sekání trávy. Času dost, ať se hmyz před zimou tuží. Zatím je možno promyslet podzimní řez větví. Pohledem zkoumal tvar korun stromů v zahradě a snažil se označovat větve, které jaksi neladily. Richard úplně nevěděl, která větev se má odstranit, a která může zůstat – to z hlediska zahradníka znalého řezu dřevin a křovin. Ale jako malíř, tedy jako ten, kdo dokáže spolehlivě posoudit, a i na plátně ztvárnit ladný kraj, měl o větvích, které do obrazu patří nebo nepatří jasno. Vytvarovat korunu stromu bylo skoro totéž, jako jí namalovat. Jenom se při tom umělec, v tomto případě zahradník, více napohyboval. Výstup po žebříku a řez. Sestup z žebříku, pár kroků dozadu odstup, a pohled na strom. Také několikeré obkroužení dřeviny. Příroda není napnutá na plátno.

Pohled do zahrady ale nikdy, nebo z větší časti, nesmí být o práci a povinnosti. Pohled do zahrady má být léčivý, uklidňující, inspirativní. Se zahradou se dá asi i povídat, proč by zahrada nemohla slyšet slova chvály, nebo jen tak obyčejnou řeč. Richard ještě nějakou chvilku koukal do zahrady a rozmýšlel o všeličem. Když už se mu pohled omrzel a myšlenky se začaly opakovat, vrátil se do svého ateliéru v patře a zase začal pracovat na obraze, Vinice na Folimance. Zakázka občanského spolku Nuselský patriot. Vinice už na Folimance nebyla, ale dříve ano, tak tam musela být. Spolek chtěl současné ztvárnění, zachycení podoby Nuselského údolí, ovšem s odkazem na minulost. Tedy stejné, jako namalovat portrét slavné herečky, která prožila svůj dlouhý, profesně bohatý a úspěšný život. V její tváři se zračí kromě velkých životních zkušeností a moudrosti, též a hlavně, nikdy nemizející, a teď už jen skromná a nenápadná, mladistvá krása.

Nešlo o jediný obraz. Nuselští patrioti si u Richarda zadali vyrobit obrazů celkem deset. Budou-li dobré, budou-li se v sídle Nuselských patriotů dobře vyjímat a budou-li vhodně reprezentovat a doplňovat záměry a cíle patriotů, může spolupráce dále pokračovat. Tak to sdělil Richardovi Ondřej Košvanec, místopředseda spolku. „Máme mnoho plánů a záměrů. Rozvoj našich Nuslí je nutný jak v duchu moderní doby, tak i při každodenním nahlížením na život, abych tak řekl. A samozřejmě nás, jako opravdové patrioty, také zajímá pohled do minulosti. Ten je vždy důležitý. Richarde, my vám věříme, jste náš muž. Vaše obrazy, vaše díla mají v sobě mnoho obsažného, jsou poutavé, máte nenapodobitelný rukopis. Dokážete ztvárnit věrně krajiny i města, přitom k tomu, co přenášíte štětci na své plátna přidáváte nějaké kouzlo. Kouzlo okamžiku, snad neviditelný děj, snad a v to doufáme, nejvíce Ducha doby! Pokud správní rada našeho spolku, bude s vaším dílem spokojena, měli bychom vážný zájem o sérii historických děl. Jak jistě víte, historie našeho Nuselského údolí byla a je velmi bohatá…“

Následovala malá přednáška z historie Nuslí, této, ne od začátku, jak se Richard dozvěděl, pražské čtvrti. Richard nepochyboval, že obrazy, které vytvoří budou dobré. Zakázka pro Richarda jak dělaná. Problém byl spíše ten odkaz na minulost a současný pohled. Těžko věděti, co spolek Nuselští patrioti považuje za správnou historii a co za nesprávnou. Co považují za přínosné a co za nepřínosné. Chvílemi si připadal jako na feudálním dvoře, kterak by musel ztvárnit portrét nějaké šlechtické, nebo panovnické rodiny. Při portrétování by jim musel trochu přiopravit přerostlé a zakřivené nosy, odstávající uši, trochu vylepšit figuru, a hlavně, dodat vážnosti. Nebo, a jak to věděti, namalovat věrný obraz. Nemohl bych se zeptat: „Chcete namalovat tak jak jste, s těma nosákama a šilhavejma očima, nebo to mám vylepšit?“

Zlatá střední cesta je nejlepší, uvažoval Richard. Sem-tam přidat nějakou tu košatou lípu, meandrující Botič s dívkou krev a mlíko máchající prádlo v potoce, krásné nebe, to samo sebou. Povoz s koňmi naložený bohatou sklizní, rybáře na loďce se sítí plnou ryb a tak dále. Richard měl už většinu obrazů hotovo, nebo skoro hotovo. Zbývali ještě dva. S těmi si najednou už nevěděl rady. Znovu Botič? Pohled z Vyšehradu? Pohled na Vyšehrad? Pohled na Karlov? Fidlovačka? Něco mě napadne, budu muset jít zase na obhlídku, co nejdříve. Můžu to vzít tentokrát z Pankráce, to jsem ještě nezkoušel, vždycky jsem to bral od Michle, nebo od Vltavy.

Tak kde je ta Vlasta, už by tady měla být, kde se zdržela? Richard pohlédl na hodiny na stěně za ním. Už bylo dávno po šesté, a Vlasta nikde. Přisvítil si lampou a pokračoval v práci. Zároveň začal pociťovat hlad provázený kručením v břiše. Sakra, snad se jí něco nestalo. Ale ne, pak si vzpomněl. Vlasta šla dneska za Hankou. Podívat se na nějaké závěsy na okna, nebo co. Tak to přijde pozdějc. Kručení v břiše neustávalo, naopak se stupňovalo. Richard si rychle seběhl po schodech do sklepa a přinesl dvě láhve vychlazeného piva. Celou dobu, co pracoval pro Nuselské patrioty, pil pivo jenom z nuselského pivovaru. Bylo to tak správné. Pivo kručení v břiše spolehlivě zažene. Kručící bytost se utopí v pivu a přestane se svým otravným nářkem. Znovu se zabral do práce, zapomněl na hlad, na Vlastu i na hodiny.

Nebylo by špatné, kdyby spolek zadal další obrazy. Bylo by o práci postaráno, to je vždy dobré, uvažoval Richard. Retušoval vinici, což byla rutinní práce, mohl tedy přemýšlet i o jiných věcech. Deset historických obrazů. Kdyby spolek dodal podklady, bylo by to interesantní. Dozajista by se jednalo o nějaké velkolepé události. Kněžna Libuše shlíží s Vyšehradu a žehná Nuselskému údolí. Kníže Sámo oře v Nuselském údolí. Bitvy, nějaké bitvy, to by bylo ono. Richard se trochu zastyděl sám před sebou, protože si neuměl vzpomenout, nebo snad ani neznal, žádnou historickou bitvu v Praze. Kromě té, kterou znal každý, té na Bílé hoře. A přeci, za chvilku si vzpomněl na třicetiletou válku a na obléhání Prahy Švédy. Tak přeci jenom něco vím. A Žižka. Jenže ten je už namalovanej tisíckrát. Richard se nechal trochu unést nápadem, nebo případnou možností ztvárnit nějaký významný historický okamžik. Bitvu! Pořádnou bitvu! Bitva musí mít prostor, velké plátno. Otočil se, očima přeměřil výšku dveří svého atelieru a pocítil nespokojenost. Musel by si najmout větší ateliér. Zachytit tu atmosféru, tíživou atmosféru, strach, napětí, bezhlavé odhodlání. Výstřely z děl!

Zezdola se ozval ženský hlas: „Richarde! Richarde! Jsi doma?“

Vlasta. Konečně. Richard zabrán do práce a unesen svými představami, zapomněl na svět. Rázem si uvědomil, že už je docela pozdě, že mu kručí v břiše, a že Vlasta měla být dávno doma.

„Jo jsem, kde bych byl. Už na tebe čekám. To ses u Hanky pěkně zdržela.“

„Tak pojď dolu!“

„Jo, jenom ještě něco dotáhnu a umyju štětce.“

„Máš hlad, Richarde?“  ozvalo se znovu odspodu. Chodba a schodiště posloužila jako telegraf, nebo potrubní pošta. Vzkazy měly vždy přiměřené zpoždění.

„Docela jo, něco bych i snědl. A ty?“

„Já jedla u Hanky, ale ne moc.“

„Takže?“

„Co, takže?“

„Jestli máš taky hlad? Nebo jestli mám hlad jenom já se ptám.“

„Vždyť jsem říkala, že jsem už něco snědla. Měl by ses radši zeptat, jak se maj mladí.“

„Jak se maj, mladí?“ zeptal se Richard mechanicky a při tom mu znovu zakručelo v břiše. Cítil se podveden. Sotva se vynořila vyhlídka na nějakou krmi, hned byla překryta jinou, důležitější. Jak se maj, co dělaj. Richard naposledy spláchnul kručící bytost ve svém břiše hltem piva, dočistil štětce a chystal se vydat na schodiště.

„Tak pojď už dolů.“

Richard už neodpovídal, a vydal ke schodišti. Místo odpovědi dupal na schodnice jako kdyby někdo transportoval po schodech kmen stromu. Vlasta tyto dunivé otřesy dobře zaregistrovala. Taky nečekala na odpověď. Schodiště – telegraf mluví vlastní řečí.