Tomáš Fišer

 Chyť se nebe,
 chyť se tebe,
 chyť se sebe.
  
 Pusť se,
 pusť se tmou,
 kloudnou tmou,
 šipky lžou.
  
 Nic jsem neobjevil,
 jenom jsem se jevil! 

„Pane Kousal, zdravím. Jste to vy?“ oslovil mě křehký dívčí hlas. Ale známý…

Zvedl jsem hlavu a podíval se nad sebe. Ano, byla to Magda, stážistka.

„Dobrý den, Magdo! To je náhoda, co tu děláte?“

„Ha, to se ptám já, co tu děláte, a co je to za náhodu. Já jsem tady doma, bydlím támhle,“ – a ukázala na domy stojící na druhém konci letenské pláně.

„No jo. Tak to jo. Já jsem se sem jen tak šel projít, protože nám, teda vlastně mě, nějak vybylo nedělní odpoledne. Spíš vlastně takové pozdní odpoledne.“

Najednou mě začal olizovat bílý pes. Labrador. Hezky mu smrdělo z huby a doufal jsem, že si tlamu i čenich nevymáchal v něčem výživným.

„Vinnetou, nech toho. Já se omlouvám,“ řekla Magda a odtáhla si psa za obojek opodál.

„Vinnetoue, to se nedělá. Vinny, ty pacholku jeden. Kolikrát ti to mám říkat, že se na cizí a neznámí lidi nemáš sápat. Sedni, sedni Vinny. Ták je hodný Vinnetoe.“

Labrador si sednul a tlemil se, jako by slyšel několik strašně výživných vtipů.

„Ten pes se jmenuje Vinnetoe?“ zeptal jsem se Magdy nevěřícně.

„Jo, že jo Vinny. On je mámy, je támhle, pojďte, alespoň se seznámíte.“

Když jsem se ohlédl, na lavičce jsem uviděl dvojče Magdy, jen o pár let starší. Jinak ale vypadaly skoro stejně. Řekl bych, že mají i stejný šatník, tak se to jevilo. Nedalo se nic dělat, musel jsem vstát a jít se seznámit. Napadla mě taková pitomá hláška: „Nových známých není nikdy dost.“ Pojišťovák, co byl posledně u nás doma, říkal, „pojištění není nikdy dost“. To byla ale blbost a pitomost.

Vinnetou dostal od Magdy povel volno a od své pravé paničky zase povel ke mně. Zdánlivě hbitě, trochu jako indián při těle, se rozeběhl za svou paničkou.

Došli jsme k paní Spurné, tak se myslím Magda jmenovala příjmením.

„Dobrý den, Kousal, Michal Kousal. Pracuji s vaší dcerou v naší redakci.“

„Košťálková. Naděžda. Říkejte mi raději Naděždo. Košťálkovou necháme na úřadě,“ zasmála se Naděžda. Měla také světlé dlouhé vlasy jako Magda, byla ale trochu vyšší, než její mladší kopie. Jinak stejně roztomilý obličej, měkké rty malý nosík a modré kulaté oči. Trochu jsem hledal, vzhledem k Vinnetouovi, nějaké indiánské symboly, ale pokud jimi nebyly různé krajky a výšivky na sukni a halence, tak se zřejmě Naděžda Košťálková narodila v Evropě, a bílým lovcům.

„Vinny, to je pan Michal Kousal. Ale nepokouše tě, neboj. Já mu to zakážu.“ Vinnetou se tlemil vtipu své paničky a já pro jistotu taky.

„Není to divné jméno pro psa, Naděždo?“ zeptal jsem se s úsměvem.

„Tak Alík taky není bůhvíco. Nebo Rex, Max, Britt… To jsou jména tak, mi to přijde jako trápení zvířat. Dát jim tak blbý jména. A to musej celej život poslouchat.“

„Tak, jim je to asi jedno, ne?“ řekl jsem a pohladil Vinnetoua.

„To není. Podle jména se taky chovaj. To byste koukal, když na Vinnetoua zavolám plným jménem a pořádně, před jinejma psama, jak se pak nese. Maxíčkové a Rexíčkové jenom blednou závistí.“

„Asi jo. My psa nemáme, tak nemůžu soudit. Ale psy mám rád. A když se jmenuje Vinnetou, tak to musí být pořádně chytrý pes. Jako jeho jmenovec.“

„To jednoznačně. Tak vy šéfujete tady Magdě?“

„To je silný slovo. Dělá grafiku, toho, co napíšeme. Docela jí to jde.“

Magdu jsem pochválil, aniž bych vlastně kdy viděl něco, co udělala. Ale vždycky je dobré pochválit dítě před jeho rodiči. Ale co když rodiče svým dětem moc nevěří?

„No, tak aby jí to vydrželo. Viď Magdi.“

„Neboj, neboj, Natašo.“

„Já se nebojím, jenom tě znám.“

„Neznáš, jenom si to myslíš.“

„Nebudeme se hádat, tady před panem Michalem, kočičko,“ chtěla ukončit nepříznivý směr konverzace matka. Ale Magda jí neříkala mami, ale jménem. Zajímavé, občas se to asi děje.

„To nevíš, Natašo, třeba by to Michala zajímalo. Taková pěkná výměna názorů, která nikam nevede, a navíc se zakládá na domněnkách.“

„Třeba, na to se ho zeptáme. Ale ty domněnky jsou oboustranné. Michale, poslechl byste si rád naší nekonečnou výměnu pohledů na svět a názorů na všelico? Nejde o hádku. Jde o nekonečný hovor, který nemá konce.“

„No díky. Asi ne. Možná jindy,“ odpověděl jsem se smíchem.

„Tak se budeme bavit o normálních věcech. To jde taky,“ Magda se pohrdlivě usmála a nastala pauza. Obě křehká stvoření zmlkla. Asi po indiánsku. Tak další konverzace bude na mně.

„Takže Vinnetou. To se vlastně hodí. Bude výborný stopař. A pokud vím, Vinnetou, nebo indiáni vůbec, toho moc nenamluvili. Domluvili se pohledem, řečí těla. Alespoň tak si to pamatuji, když jsem Vinnetoua četl jako kluk. Němá tvář přeci. Ne, ne. To byla bledá tvář. To bych popletl.“

„Může být,“ odpověděla Naděžda a hodila Vinnetouovi míček. Ten se valivým během vydal za svou kořistí.

„Procházíte se tady často, Michale? Já tu chodím jednou dopoledne a jednou odpoledne každý den.“

„No jsem tu náhodou, bydlíme v Podolí.“

„Aha, já myslela, že bychom se tady mohli občas potkat.“

Sakra, že bych byl novej páníček pro Vinnetoua?

„Tak já vás tady nechám. Už musím. My se uvidíme zítra,“ pokývla na mě Magda.

„A my možná večer,“ pokývla Magda zase na mámu a zmizela. Zůstali jsme sami, což jsem neměl v plánu. A už vůbec ne procházet se po Letné s nějakou ženštinou a jejím psem.

„To se nedá nic dělat. Půjdete s námi ještě kus?“ zeptala se Naděžda a hodila znovu Vinnetouovi míček.

„No, kousek.“

Bylo blbý vymýšlet, že ještě něco naléhavého mám, když jsem předtím ležel na trávě a nicnedělal. A navíc byla neděle.

„Tak dojdeme tam nakonec. Je tam stánek, můžeme si dát něco k pití.“

No jo, nových známých není nikdy dost, pomyslel jsem si a nápad jsem Nataše odsouhlasil.

Nakonec jme si s Natašou příjemně popovídali. S tím, že Nataša je trochu trhlá, jak se to jevilo hned od začátku. Ale mě se to v tu chvíli líbilo, nebo hodilo. Starostí dost a vyšponovaných rozhovorů a vět jsem si užil přes víkend až, až.

Vzal jsem si na Natašu telefon, ona na mě, a slíbili jsme si, že se někdy sejdeme. Prej si mě Vinnetou oblíbil. Tak to jsem Nataše zase nesežral. Myslím, že si z Vinnetoua udělala takovýho náhradního partnera. Samozřejmě, Nataša byla sama. S tak trhlou ženskou asi nejde vydržet. Ale kamarádit, to asi jde. A co mladá, napadlo mě, bude po mamince? Nebo po tatínkovi. Ach jó, jak je ten svět zamotanej…

Přesto se vydal krajinou. Sám, bos, jenom v prostém hávu, co zbylo, co našlo se.

Kráčel a zvažoval, jaká cesta může provázet takto oděného.

Listí, jehličí, tráva, bujný porost a mezi tím pěšina vyšlapaná chodidly tisíců před ním.

Kolik větví překročili, když spadly po mocném vichru? Kolik jich zbloudilo, když cestu zavál sníh, když zarostla kapradím, vřesem, vysokou trávou? Kolik času věnovali bloudění a upínání mysli na návrat? Na správnou cestu, na tu, po které vyšli, nebo alespoň na tu, po které mohou pokračovat? Kolik z nich potkalo rovného? Kdo šel celou cestu sám, kdo se zastavil a skrýval u cesty a bál se jít dál? Kdo z těch, co otiskovali svoje šlépěje v hlíně, písku, blátě i vysušené ornici chodili v kruhu? Kdo poznal, že je na začátku a zároveň na konci kruhu? Kdo četl stopy těch před a věděl, že někdo bude číst ty jeho? Kdo počítal s tím, že stopy smyje déšť, velká voda, vítr, mráz? Kdo viděl blesk, jak udeřil do stromu, který stál poblíž cesty a zíral na jeho zář ohromen, omráčen, oněmělý, i když se jednalo o sotva postřehnutelný okamžik?

Všichni z nás kráčeli, kráčí a půjdou.

Až konce dojdou vykročí znova.

Obrousí paty pemzou, promnou chodidla, zahledí se do dálky.

Žádný běžný smrtelník nemá mnoho času. Čas nějak nereaguje na naše potřeby, prostě si pořád běží dál po svém. Ani lidský vynález, měření času, nic nezmůže. Můžeme měřit, jak chceme, a čas se vleče, nebo naopak utíká zase moc rychle. Přitom ručičky na hodinách běží stále stejně. Někdy zase jedna stránka měsíčního nástěnného kalendáře setrvává na očích déle než ostatní. Třeba obraz padajícího listí s potemnělou krajinou. Na rozdíl od prosluněné pláže u moře. Přitom mají oba měsíce stejný počet dnů.

Jenom mě napadlo, že teď, v době pandemie, je zřejmě více času pověnovat se činnostem, na které jindy nebyl čas, když jsme byli v tom přirozeném zápřahu, v tom každodenním shonu, v tom mravenčení, v té nekonečné obstarávací dřině, jednoduše v tom našem věčném nemámčasování. Mám na mysli zejména domácí práce, prostou údržbu příbytku, nějaké vylepšení, staré resty…

Není to ale snadná věc. Nejedná se o snadná řešení, prvoplánovité rozhodování. Vše je dobré řádně promyslet. Pozor na déle odložené věci, lopota je na nich o mnoho náročnější! Takzvaná přímá úměra – abych se na to taky podíval trochu vědecky. Čas nám zde nejde naproti. Vzniká efekt zvaný zubčasu, a často může vzniknout i známý dominový efekt. U dlaždiček, například. Jedna uvolněná spustí další. Pozvolný proces zkázy. Odchlíplé těsnění, prohnilý okenní rám! Uvolněná hmoždinka, zkáza pro celou polici! Nedotažená klika u dveří, věčně odřené kotníky na prstech!

Možná, i přes určitý a snadno dokazatelný nepřátelský vztah času k člověku, se dá vypozorovat i občasná snaha času o přátelštější přístup. Jde o Velké zapomnění. Když se zavírají dveře od sklepa, prostě se do nich musí kopnout, aby zámek zapadl. Ten kopanec už má svojí danou sílu a vypracovanou techniku. Okno v chodbě nejde otevřít, nikdy nešlo. Bojler vyhazuje pojistky. Vždycky je vyhazoval. Lino u dveří, které je odnepaměti odchlíplé a každý o něj zakopává, vyloudí, když se střetne s podrážkou boty, nenapodobitelné plesknutí. Ten zvuk, to opatrné našlápnutí, by nám už vlastně scházel. Nějak se to všechno sžilo.

Jak známo, člověk se také učí tím, jak se pohybuje v prostoru, a vůbec, jak celkově svými smysly vnímá své blízké okolí. Zvuky, pachy, doteky, paměť, všechno hraje roli. Dokázal by doma poslepu projít celý byt. Jsme zvyklí na svůj životní prostor a nechce se nám mnoho měnit. Ovšem, není to tak se vším, to by byl alibismus. Určitě výměna nesvítících žárovek je věc, která nesnese odkladu. Najít ty správné nové. Nejdříve zjistit ty prasklé, opsat si jejich typ a watty. Pak na to pamatovat, někde je koupit. Pak uložit na poličku a čekat na vhodný okamžik, kdy se vymění. Šup, raz dva, lenochu! Stará závitem doleva, nová závitem doprava. A je to. Jak hezky ty NOVÉ svítí. Jako den! A kdo si toho všimne, že světlo zase svítí? Nikdo! Samozřejmost. Co takhle nabrousit nože. Už nemáme nože ale pižlátka. Nůž místo čistého řezu chléb spíš splaskává a odroluje. Takže takhle by to dál taky nešlo. Brousek, a jedem. Za hodinku hotovo. Jen upozornit okolí, aby se ostrými noži nepořezalo. A tím taky nenápadně nastínit svou prospěšnou činnost a um brusiče nožů… Co úhledně schovat dráty od hifi za skříň? A co ta směs a všehochuť předmětů a věcí v zásuvkách. Opravdu potřebujeme vše? Ha, návody k použití leží bez ladu a skladu na dně skříňky v krabici od lyžáků. Co je utřídit a cvičně trochu pročíst? A šanon s účtenkami. Je jimi doslova přeplněn. Co vytřídit ty, které slouží zároveň jako záruční list a od doby koupě utekly více než dva roky. Určitě jich bude většina!

Mám souseda, jmenuje se Vladimír. Mohl by být vzorem, motivací a oporou pro všechny, co si chtějí udržovat a zdokonalovat svůj příbytek. Záměrně neříkám slovo kutit. To bych Vladimíra urazil. Vladimír tvrdí, že nejlepší čas na domácí práce je, když nikdo není doma. Čeká tedy, až ostatní z rodiny zmizí a pak se pustí do díla. A v tom bude asi u mě potíž. Taky rád zmizím. Projedu se na kole, jdu na houby, zahradničím, někam se jdu podívat, někoho navštívit. Možná pro to mám doma tak mnoho věcí v nepořádku, nebo nedokončených. Kdyby byli všichni jako Vladimír a já jedinej takovej jakej jsem, tak bych musel začít sám se sebou něco dělat. Jinak bych nepřežil. Naštěstí, takových, jako jsem já je naprostá většina a Vladimíra jako je tento, znám pouze jednoho. Dokonalý, výkonný konstruktér. Milimetr vedle milimetru, a to celý v rovný řadě. Kam se podíváš, tam to zařezává a střílí. Není ohnutého hřebíku v jeho svatyni, není zkřivené, odlupující se lišty, není vrzajícího prkna v podlaze. Není prahu u dveří, pod kterým se skrývá prach, chlupy, drobky, brouci, mravenci, neřád zvaný nečistota. Není zbytečného, špatně izolovaného drátu. Není slabých pojistek v krabici s jističi, není okapu se špatným sklonem, či okapu s prorezavělou dírou, nebo dokonce okapu zanešeného listím a mechem. A co vodní kámen v rychlovarné konvici? Nemá šanci pokrýt topnou spirálu ani minimálně. Není odchlíplé barvy, neúčelně postaveného nábytku, tupých nožů, nůžek, břitev. Není kapajícího bojleru, není špatně fungující kolejničky na konzoli závěsu. Není posunuté antény na střeše a není špatného příjmu signálu. Není nesplněných úkolů, ba dokonce úkoly jsou s předstihem projektovány a realizovány. Vladimír má své prostředí plně pod kontrolou. Není náhod, není nedorozumění. O vše je postaráno, vše je v náhradním módu. Žárovky, pojistky, dráty, trubky, těsnění, redukce, panty, kliky, wifi… Přehledně, v zásuvkách v garáži na svých místech. Popsáno, aktualizováno. Zárukou všeho je vhodné kvalitní nářadí, které je vždy po ruce.

Podle toho vypadá Vladimírův příbytek. Nedostižná dokonalost. Je radost vědět, že někdo něco takového dokáže. A navíc, je to náš soused. Jak to říct nebo popsat ještě jinak? Snad se u Vladimíra zastavil čas, možná taky ne. Snad je pro Vladimíra nepatrný detail velkým malířským plátnem, snad pro něho není rozdíl mezi malým a velkým problémem, snadným a obtížným řešením. Jsou to jenom řešení, nic víc, nic míň. Snad.

Teď, v době pandemie a domácího vězení je snad ta nejlepší příležitost Vladimíra napodobit. Nebo se o to alespoň pokusit! Teď, nebo nikdy! Čas se zpomalil a dokonalost je na dosah!