Vítej, cizinče, usedni k nám ke stolu. Nalej si vodu, jsi utrmácen, žízeň máš, odpočiň si. Pro poutníky a cestující máme vždy čerstvou vodu, stín, židli i stůl. A vlídnost. Pouze, máš-li ovšem dobré úmysly. Pokud tvé úmysly nejsou dobré, musíš počítat s nejhorším. S olověnou kulkou, která se snadno a rychle zavrtá do tvého těla.
Cizinec se pohodlně usadil na židli. Ale nejprve, než se napil a než se ostatním podíval do tváří, sundal si svoje botky. Ty zaprášené, ošoupané, sešlapané nosiče jeho těla, do nichž opírá celou svou váhu. Rozvázal tkaničky. Uzlík šel sotva rozvázat. Ty mastné, roztřepené, rozcupované, smradlavé provázky, které drží botu pevně na jeho nártu. Ulevil botkám i chodidlům, teprve pak pohlédl ostatním přítomným v saloonu do tváří. Napil se vody. Voda chladivá čerstvá, osvěžující. Položil sklenici zpět na stůl.
Proč přicházíš cizinče, nám zřejmě neřekneš. Osazenstvo saloonu hledělo na cizince a četlo v jeho mlčící tváři. Jsi skoupý na slovo, však mlčením nám napovíš, kdo jsi, kam kráčíš. Zatím žádná grimasa, škleb, pohyb. Co takhle úsměv? Vrásky na tvém čele jsou jako rýhy v mramoru. Snad druhá sklenice vody pobídne řeč tvého těla. Mírná grimasa, koutky úst se pohnuly směrem k uším. Něco jako uznání a dík. Asi chceš zůstat, snad pár dní, snad déle. Zde máš jeden karbanátek s pálivým kořením, pozři i ten, ať víme víc, cizinče. Polykáš bez sebemenších známek hodnocení chuti. Až teď, velký nádech a výdech. Chceš si tedy u nás koupit pozemek. A teď jsi nám daroval tobolku s tabákem, a dal nám tak najevo, že se chceš s námi přátelit.
Nuže, teď víme, kdo jsi, a co chceš. Jsi cizinec, co má v úmyslu se u nás usadit. Můžeš zůstat v naší osadě. Pozemek ti prodáme levně. Můžeš si i vybrat. U řeky jsou pozemky s kyprou půdou, ale pevným podložím. Nejlepší k pěstování plodin i ke stavbě domku, nebo chatrče.
Ale! Ano i my máme své Ale! Jedno velké Ale, a to je: musíš slíbit, že s námi budeš každý večer hrát hry. Karty, kostky, šipky, na schovávanou, stopovačku i vybíjenou. A další jiné.
Cizinec zvážněl a jeho tvář tak promluvila. Jenom solidní nabídka se dá brát vážně. Obul svoje boty a prsty se snažil vyrobit na mastných, smradlavých, roztřepených tkaničkách uzly. Vstal, koupil si motyku a šel obdělávat své pole.
Osazenstvo saloonu bylo zvědavo na cizincovu zdatnost. Jak obstojí při těch všech hrách? Bude místním stačit? Nebude sláb? Bude chápavý? Nebo, nebude zdatný až příliš? Bude hrát podle pravidel? Bude samostatně hledat východiska z možných situací? Osazenstvo saloonu uvažovalo společně, jako jeden muž, duše, myšlenka. Úvahy nadějné i obavné, však nejlépe je ověřit – vyvrátit v praxi. Večer je blízko a na dnešek připadají kostky. Šest krychliček s šesti čísly. Jeden malý dřevěný soudek s jedním dnem na míchání. Tedy kvrdlání – přesněji. Vyhrnuté rukávy, čisté prázdné plátno na stole. Vítěz bere vše.
Cizinec odložil motyku. První brázda na brambory hotova. Teď už slunce zapadá za obzor, přichází čas her. Otřel si zpocené čelo, rukávy si nechal vyhrnuté. Hra musí být čistá.
123456, součty, násobky, nekonečné množství kombinací. Například, 22 44 66, nebo 32 43 65, nebo 16 25 34. Uff. Klidně to samé a pozpátku! A co takhle 333 222. Ha. A bláznivé 654321. Záludné 51 62 43 a ještě záludnější 531 624. A teď 789! Co? To je chyba! Nebo podvod! V zápalu hry se hráči snadno nechají unést. Kdo to řekl? Kdo ta čísla řekl? Zraky zůstaly upřeny na Levoočka Jimma. Starého chamtivce, prďocha, smraďocha a lýkožrouta. Nuže, Jimme Levoočko, sám jsi určil, jaká hra se bude hrát zítra. Připrav se na vybíjenou. Uvidíme, jak obstojíš.
„Tomáši, nalej si ještě vodu. Nebo chceš čaj? Nebo kafe.
Uvaříme ti kafe a k tomu ti nalejeme něco ostřejšího. Co říkáš.“
„Ne díky, vystačím tady s tou minerálkou a mám tady ty obložený
housky. Možná pozdějc bych si dal víno.“
„No, tak si řekni, nestyď se. Ať nás pak nepomluvíš, že jsi
u nás strádal.“
„Tak, kde jsem to přestala. Ta Jarmila, ta, co si vzala toho
Jarouše, toho mladýho od starýho Jarouše, co byl opravář telefonů. Tak tu jsem
potkala v nemocnici, když jsem šla na kontrolu. Byla o berlích a jednu
nohu měla v sádře.“
Edka se odmlčela a napila se vody ze sklenice. Letmo
zkontrolovala, zda osazenstvo udržuje pozornost a chystala se pokračovat.
Zatvářil jsem se jako ten nejpilnější posluchač, který přímo hoří touhou slyšet
vše. Od začátku až do konce!
Edka je moje tchyně a umí vyprávět nekonečné, mnohavrstvé
příběhy s neuvěřitelným počtem osob. Vzhledem k tomu, že jsem
vyrůstal v jiném městě než moje manželka a její máma, nikoho z těch osob
neznám. Edku to ale moc nezajímalo, brala to tak, že znám všechny, o kterých
mluví, tak jako její druhá dcera, vnučky, psi, kočky, gauče, otomany, stěny,
zdi, televizor, plyšáci, polštáře na sofě…
„Co se ti to Jarmilo stalo? Povídám. Snad to nemáš zlomený?
A taky že jo. Představte si, že Jarmila si zlomila tu nohu a už podruhý a na
stejným místě. Já bych tomu nevěřila, že se něco takového může stát. Nevěřila
bych tomu, kdybych to neviděla, a kdybych Jarmilu nepotkala a sama mi to
neřekla.“
Všichni jsme napjatě čekali na pokračování. Tedy vlastně jenom
já, ostatní, podle nepsaného zvyku, hádali a předháněli se v pravděpodobných
i nepravděpodobných vysvětleních.
„Vypadla z okna!
„Jarouš, ten starý chuj jí přejel v garáži autem, když
couval.“
„Spadla z žebříku!“
„Vždyť chodí tančit, do besedy. Tak při tanci!“
Všechny odpovědi špatně. Já raději mlčel. Nic mě nenapadlo.
Napadlo, ale nechtěl jsem nikoho vydráždit svýma podivnejma nápadama. Tančila
Break Dance? Zakopla o upadlou náušnici v koberci? Thai box?
„Zdeňko, ty ses skoro trefila,“ obrátila se ke své starší
dceři, manželčině sestře. „Ale v garáži do ní nacouval Vladimír. To byl její
první manžel. To si zlomila tu nohu poprvé. Taky dobrý koumák ten Vladimír. Ty
jsi to věděla?“
„Ne, jenom mě to napadlo.“
„Možná si to věděla a už to nevíš, protože jsi to zapomněla.“
„No, možná jo. Já ale Jarmilu moc neznám. Toho Vladimíra
jsem znala víc. Zná ho tady každej, když má autoškolu.“
„Bože on má autoškolu a přejel manželku v garáži? To je
debil.“ smála se vnučka Martina.
„No, prej byl opilej, ale to se jenom říká. Možná neumí
couvat,“ uvedla na pravou míru fakta Edka a vesele se zasmála. Jenom jsem si
pomyslel, že Edka nemá a nikdy neměla řidičský průkaz. Myslím, že je jisté, že
ani nikdy neřídila auto. Natož aby s ním couvala. Ale to je jedno. Začal
jsem očima pošilhávat po skleničce na dlouhé nožce. Té na víno. Byla mezi
ostatními ve starožitné vitrínce. Kéž by někoho napadlo postavit ji na stůl…
„A to kvůli tomu se Jarmila rozvedla s Vladimírem?“ zeptala
se druhá vnučka Hanka.
„Co tě nemá, che,“ odpověděla své dceři Zdeňka. „On byl
pěknej děvkař. Ten, co měl ženskejch, to nikdo neví. Učitel autoškoly. Kozel
zahradníkem. To měl k tomu seznamování snadnou cestu.“
„A ty si s ním taky něco měla?“ zeptala se Edka své
dcery.
„Já? Mami, co blázníš. Já byla s Karlem a už jsme měli
tady Martinku. Viď Marti. Jaký ty jsi byla mazlíček. Jenom si pořád strašně
blinkala, pamatuješ?“
„Jak si to můžu pamatovat mami, když mi nebyl ani rok?“ odpověděla
naštvaně Martina.
„Tak pamatovat si to nemůžeš, to je jasný, ale jenom abys
věděla, že když se někdy náhodou poblinkáš, tak to nic není, protože to máš od
malička.“
„Mami! Nech toho!“
„Já si to taky pamatuji, Marti,“ přidala se Edka. „Co my se
naprali těch bryndáků, deček a plínek. To nebylo jak dneska. Všechno se pralo.“
„A žehlilo!“ dodala dcera Zdeňka. „Co já se nachodila na
mandl. Těch prostěradel a povlečení.“
„No ale ta Jarmila. Abych to dopověděla,“ pokračovala Edka.
„Tak si představte, jak se jí to stalo. Jak tady všude kopají tu kanalizaci. To
je strašný. Je to samá jáma, příkop.“
„Tomáši, jak to, tak
můžou dlouho dělat? Ty bys to nemohl vědět? Vždyť je to tady jako na měsíci!
Zeptala se mě Zdeňka.
„To já nevím. Tak asi to nějakou dobu trvá, než se to
vykope. Asi musej postupovat nějak systematicky, od začátku ke konci. Nebo
z jednoho směru na druhý. Co já vím.“
„Tak u nás systematicky nepostupujou. To je jasný. Je to
jeden velkej chaos,“ prohodila Edka.
„Ten prach z toho je strašnej. Já už ho asi tisíckrát
utírala z okna. Druhej den je tam zase,“ přidala se Martina.
„A proč to musej
dělat zrovna teď. Vždyť všichni maj studny a septiky. Vody je zatím dost. U nás
nikomu nikdy ve studni voda nedošla. A víte proč?“ zeptala se ostatních Edka.
Všichni mlčeli. Geologie a mineralogie – oblíbené téma.
„Tady pod náma je ve velký hloubce žulová deska. Ta tu vodu zadržuje,
to máme štěstí. Ale to nestačí! Ta žulová deska zadrží všechny meteorologické
vody. To jsou ty, co jsou nad zemí. Ty by ale po čase odtekly. V tý naší
žulový desce je puklina. A tou se dere ven hlubinná voda. Geologická voda. Ta
se navíc drží v žilných výplních. A tam reaguje s železem, hematitem,
magnetit, a, a, a … Teď si nemůžu vzpomenout. Sakra, normálně to vím…“
Všichni zúčastnění využili tuto malou chvilku k vytvoření
pohodlí. Zdeňka zatáhla z části závěs na okně. Už se pomalu stmívalo a pouliční
lampa začala nepříjemně svítit do domu. Martina odeslala pár SMS, Hanka se
podívala v časopise, co ležel na stolku, co bude večer v televizi.
Manželka se všech přítomných dotázala, zda mají, co potřebují. Všichni
přitakali s tím, že nic není třeba, všeho dost. Já jsem pohledem znovu
zamířil k prázdné skleničce na víno ve vitríně. Vím, vše je po zásluze a
trpělivost je hezká vlastnost. Zakousl jsem se alespoň do obložené housky a
pochválil její složení. Snad někoho napadne, že by bylo záhodno takto chutný
pokrm něčím dobrým zapít. Třeba vínem. Například.
„Tomáši nechceš teď už čaj? S medem. Máme dobrý med.
Nebo to kafe?“
„Ne dík, já bych asi po kafi nespal.“
„Pyryt! Pyryt, je to čtvrtý. Takže je to opravdová minerální
voda se vším všudy, co je tady kolem. Taky s kalcitem reaguje, to je ale
jasný. Někde mají lidi ve studnách víc tý atmosferický vody a míň tý minerální.
Což je lepší pro normální použití. Tam, kde vody je víc z těch hlubinných
uložišť je ta voda víc obohacená. Vždyť znáte tady ty prameny. Žehule, tam
nahoře na Planinách, Adam na Běstvince, Kozlík u Mrakolesů.“
„Mně jeden kamarád říkal, že ta naše minerální voda je
strašně zdravá,“ vstoupila do přednášky Hanka.
„Vždyť vám to teď říkám,“ pochválila se Edka.
„No, jenže, on studuje v Praze přírodovědu, nebo tak
něco. Co přesně nevím. Akorát se o to taky zajímá. A prej podle nějakých testů
je dobrý nepít tu vodu tak často. Třeba jednou týdně litr. Nebo tak. Když se
pije pořád, tak to může i škodit,“ dokončila příspěvek Hanka.
„Vodního kamene máme všude dost. To je pravda, Hanko. To by
už bylo na stavbu zděnýho plotu, kdyby ho člověk sbíral. Jak se jmenuje ten
kamarád? Znám ho?“ potvrdila Hance příspěvek Zdeňka.
„Petr Kováček.“
„Jó, ten. Co jste spolu chodili na bruslení. Tak on je
v Praze, to je teda novina.“
„Ta voda se tady pije odjakživa a zdravá je určitě, to se ví
už dlouhodobě. To testovali a měřili kolikrát,“ nedala se Edka.
„Tak, vždyť se bude moct pít dál. Ty studny lidem zůstanou,“
dodala Martina, dopisující SMS.
Získal jsem dojem, že přišla moje chvíle. Na poloodborné
bázi svých znalostí tématu: výstavba kanalizace, bych mohl tento rozhovor
uzavřít.
„Tak určitě to budou chtít mít hotový do zimy. Ještě před
mrazem. Když přijde mráz, to se pak dál nedá dělat. Takže si myslím, že by do
konce října, listopadu mohlo být hotovo.“
„No to by mohlo, ale to je ještě za dlouho. Je začátek léta.
Ale snad to zvládnou. Možná to budou mít i dřív,“ podpořila mě manželka.
Sláva, můj předpoklad byl správný. Téma zůstalo „u ledu“. Je
dobrý taky občas něco říct.
„Tomáši nedáš si ještě jednu obloženou housku?“
„Ne nedám. Přineste mi samotnou klobásu a konečně už
otevřete to víno, co je ve sklepě!“
Tak to jsem samozřejmě neřekl.
„Jo, dám klidně.“
„Tak si představte, že Jarmila přecházela ten most
z toho plechu, co je vždycky přes ty výkopy a spadla a zlomila si u toho
tu nohu!“ konečně ozřejmila záhadu Edka.
„To si děláš srandu,“ vyslovily skoro jednohlasně ženy.
„Tak se to stalo. Spadla asi 4 metry do výkopu. Měla štěstí,
že se nezabila. Nebo si nezlomila páteř.“ V místnosti byl cítit respekt
z takové nehody, která by se mohla přihodit komukoliv. Jen najednou, jako
by se ten respekt nějak začal vytrácet.
„Edko, to nekopou čtyři metry hluboko, ty roury. Tak dva, sotva.
Vždyť přes to chodíme. Taky se bojím. Ale čtyři metry to nejsou,“ začala
protestovat Martina.
„A co já vím, jak to kopou. Jarmila říkala, že spadla do
takový hloubky.“ Edka se začala tvářit naštvaně.
„To máš jedno, z jaký vejšky spadneš, když si zlomíš
nohu. Když spadneš z metru a zlomíš si jí tak jí máš prostě zlomenou.“ Zdeňka
také nechtěla brát výkopy na lehkou váhu.
„Třeba tam kopali nějakou jímku a bylo to hlubší,“ zkusila
urovnat spor manželka.
„Třeba, mohli cokoliv, podívej se, jak jsou ty bagry a
stroje kterými to kopou obrovské.“ Edka nechtěla připustit, že by Jarmila lhala
a předala jí nepravdivé informace.
„Má to ale smůlu, ta Jarmila. Snad jí to nějak proplatěj,
nebo jí musej odškodnit,“ zamyslela se Zdeňka.
„Tak hlavně jestli si to nějak nezpůsobila sama. Že nedala
pořádně pozor. To by pak nedostala nic,“ Hanka vznesla pochyby. „Víš, jak to
dneska je. Každej má na všechno plno předpisů a upozornění, ani o tom nevíš.“
„To Karel Doubrava, ten, co mají tu moštárnu – “ Edka se
snad snažila navázat na Hanku – „tak ten srazil tím vozejkem, co vozil za tím
svým autem kus fontány v parku, dole u nádraží. On se mu urval a byl
naloženej těma sudama k moštování. A nebyl pojištěnej, protože v tu
chvíli měnil pojišťovnu. A zrovna se mu něco muselo stát. To mi řekněte. Když
je člověk pojištěnej a všechno platí, nic se nestane. A když zapomene zaplatit,
nebo jde do jiný pojišťovny, hned se něco stane. To, jak je tohle zařízený,
neví ani Ten na nebi. No, a tak musel zaplatit opravu tý fontány ze
svého a půjčit si na to musel. Ale z toho moštování něco má, tak to
přežil. A Matěj, jeho táta, ten nemoštoval nic. Protože jim to komunisti
nedovolili. Já, počkejte, já jsem od starýho Matěje starší tak o deset, dvanáct
let. A Karel je tak o dvacet let ode mě. To bys ho spíš mohla znát víc ty, Zdeňko.
Ale já znala i Bohouše, toho si pamatuju nejvíc. To byl táta Matěje, děda
Karla. On měl vždycky tak pěkný ženský kolem sebe a měl vždycky nejnovější kabriolet.
Proháněl se s nimi po náměstí, troubil, samá zábava. To byla jiná doba a
náměstí bylo úplně jiné. Kolik mi tak mohlo být, osm. To jsme chodili jako děti
parkem nahoru na hrad a zpátky přes náměstí. A tam jsme měli lavičky a na nich
jsme vydrželi sedět celý odpoledne. S Mirkou, Danou a Franckou. To byla
naše parta. A Matěj se po náměstí pořád proháněl v tom svým kabrioletu. No,
jenže pak přišli Němci a všechno zabrali. V tý stodole, co Doubravovi mají
tu moštárnu, tam měli zaparkovaný čtyři motorky se sajdkárama a jeden pásák. To
si vybrali tak schválně, protože ty sudy na ty mošty vylili, vyčistili a nalili
do nich benzín. Tam kdyby někdo škrtnul sirkou, tak to všechno vyletí do
povětří. Takový to oni tam měli a pak ještě komunisti. Sotva ty sudy vyčistili
od toho benzínu, tak jim to zase zabrali komunisti. Hrůza. Oni si moštovali
pořád, ale jenom pro sebe. A pro známí. My jsme od nich pořád brali. A ten
Matěj má bráchu a ten odešel ještě před válkou do Brazílie. On tam hledal ropu
a dělal ty vrty. A vzal si nějakou Maďarku, a ta Maďarka byla příbuzná
s mým bratrancem Tobiášem z Přelouče. Toho jste neznali, to byl syn
od strýce Matyáše a Bohdany, těch, co zdědili ty statky u Mělníka. Tam jsme
jezdili s dědou Vavřincem, protože oni byli bráchové. Jenže když Bohdana
umřela, Tobiáš si našel o dvacet let mladší ženskou. Nějakou Renatu a
s tou si děda Vavřinec nerozuměl, tak jsme tam přestali jezdit. A ta
Maďarka, počkejte, jak ona se jmenovala… Margit! Margit. Tak její máma si vzala
té Bohdany bratra. A oni hned po svatbě odešli do Panamy. A tam asi kopali ten
kanál, nebo co. Ale ten bratr Bohdany, za nic si nevzpomenu, jak se jmenoval,
no to je jedno, stejnak umřel v tý Panamě a hrob má – to se neví. Tak ta Margit
se nejdřív vrátila sem zpátky, ale nevěděla, co tady má dělat. My jsme jí potkávali
u Matyáše na tom statku. Vždycky jsme hrávali kanastu. Pak ji napadlo, že by
mohla dovážet kávu z Brazílie, tak se tam vydala. A tam někde potkala toho
bráchu Matěje a už tam zůstala. Kde těm je konec. Ani se neví, jestli měli
nějaký děti! To máme možná v Brazílii příbuzné a ani o tom nevíme.“
„Stejnak by už nemluvili česky a nic by tady o nás nevěděli,“
podotkla Hanka.
„Vzpomeň si tady na Eržiku, tu, co mají tu velkou vilu u
řeky. Ta na rohu, když se projde kolem hradu. Před revolucí tam bylo dětské
zdravotní středisko a zubař. V devadesátých jim to museli vrátit.
Kolomazníků, to vždycky bylo. Oni měli takovou továrnu na nějaký stroje, tam na
Holičkách, co je dneska sídliště. Tu továrnu jim v padesátých letech
srovnali se zemí. Alespoň ta vila jim zůstala. A oni v devětačtyřicátém,
to ještě trochu šlo, odešli do Německa a potom do Kanady. A Eržika se narodila
už v Kanadě. Kolik jí může bejt? Tak pětapadesát, tak se narodila někdy
tak kolem roku padesát pět. V Ontariu, v Torontě. Takže, tady
nevyrůstala. Chodila do kanadský školy, na střední, pak si udělala nějakou
univerzitu na diplomatku. Blanka umí asi šest jazyků. Měla za manžela nějakého
letce z Kanadského královského letectva. To oni se seznámili při nějaké
vojenské přehlídce při výročí konce druhý světový války. Eržika tam překládala
a něco zastávala. Nějakou funkci. Tam narazila na Patrika. A hned se vzali a
měli taky hned děti. A vidíte, když se děti vydaly každý po svém do světa, tak
se Eržika s Patrikem rozvedli. No a Eržika sem začala jezdit kvůli těm
restitucím, jakpak by ne. A ten Patrik tady byl ze začátku s ní. Fešák,
takovej, svalnatej, vysokej, a ta uniforma. A jak jemu se líbilo na letišti
v Pardubicích a v muzeu v Letňanech! No a ta Eržika tady nakonec
zůstala a ani nepoznáš, že se tady nenarodila. Přízvuk má, to jo, ale jinak je
tady taková zasazená, jako by tu byla odjakživa.“
„A jaký má příjmení?“ asi se zeptala manželka. Nebo nevím,
snad bdím, či spím? Ptal se tady vůbec někdo? „Kolomazníková?“ Aha, tak se mi
to nezdá.
„Ne Denehy!“ poukázala na svou dokonalou informovanost Edka.
„Tomáši, nedáš si už to kafe? Já ti na něj klidně postavím!
Co?“
„Jasně, Kolomazníková byla u toho, řídila stihačku a doma
měla moštárnu a její brácha kopal panamskej průplav. Jarmila vyčistila kádě od
fašounů a benzínu. Margarita vařila dobrou brazilskou kávu. Vladimír vraždí
manželky v garáži a kryje to autoškolou. To všechno na žulovým podloží. To
je dobře, žula je docela stabilní a tvrdá. Stejnak je dobrý mít kanalizaci, ale
ne za každou cenu! Všechno vím, všechno si pamatuji, všechno jsem bedlivě
poslouchal. Jenom z nedostatku kyslíku v místnosti jsem asi na
chvilku omdlel, nebo ztratil na vteřinku pozornost.“
„Tak jo, nebo radši to necháme na zítra na ráno, to bych si
asi pošmáknul na kafi daleko víc. Teď už, asi, možná, jsem to dneska s tím
venčení psů přehnal. Asi jsem nachodil víc, než je mým zvykem a pořádně jsem se
neoblíknul. Docela tam foukalo. Možná jsem profouk a sápe se na mě chřipka,
nebo něco. Proč já si nevzal čepici. Tak já si půjdu asi lehnout, nebo se
podívám do sklepa.“
„Tak, jo.“
„Dobrou.“
„Dobrou.“
A ty děti Eržiky, ty by tady chtěli žít taky, ale neumí
jazyk. To je těžký, naučit se jiný jazyk v dospělosti…. Já se naučila
Italsky, ale ta gramatika ta je jednoduchá…
Já a Mic
jsme šli pěšinou, vstříc slunci, abychom, až se budeme vracet, šli za sluncem.
Je vždy dobré jít se sluncem. Vstříc nebo za. Pak jsme opustili stezku, proplétali
se mezi stromy, našlapovali v listí, mechu, a hledali místo. Snažili jsme se
splynout. Byli jsme už dost daleko od našeho Krumlu a byl nejvyšší čas začít
dělat značky. Střídavě. Jednu já, jednu Mic. Celkem běžné značky, ale sotva
postřehnutelné, pro cestu zpět, nebo kdyby se něco přihodilo, aby ostatní
Fešáni věděli, kam jsme šli. Když se nám s Micem zdálo, že jsme na místě,
zastavili jsme. Sedli jsme do dřepu, čekali, až se nám zcela zklidní dech,
zavřeli jsme oči a jenom vnímali. Pronikali jsme do hloubky. Vnímali jsme pohyb
větru a jeho směr, pachy v něm.
Vzduch,
který ohřálo slunce svými paprsky, pronikající mezi korunami stromů se mísil se
vzduchem skrytým ve stínech. Občas se zavlnily celé koruny stromů a všechen
vzduch se promíchal. Dal se do pohybu a zmizel. Se zavřenýma očima se mohlo
zdát, že zmizela celá krajina. Ale nebylo to tak. Všude byl slyšet křik ptáků.
Hlas lesa, strážců a zvědů mezi nebem a zemí. Bylo slyšet, jak praskají větve v korunách
stromů, jak duní jejich
kořeny. Jak pukají květy, jak vrní brouci. Všechno bylo v pohybu, jenom my
dva jsme se proměnili v kámen. Ještě okamžik, a dostaneme co chceme. Jen
trochu jsme pootevřeli víčka, abychom se přesvědčili, zda už není ten okamžik.
Není, ale nastane. Někde v dálce byl patrný pohyb. Připravili jsme si kopí
a vyměnili dřep za poklek na jedno koleno. Na ruce, která držela kopí, se napnuly
svaly, ale jenom tak, aby byla paže připravena na rychlý a mohutný švih. Znovu přivřít
víčka a vnímat. Současně jsme s Micem otevřeli oči. Před námi stál srnec. Švih,
a kopí letěla přímo na srnce.
Vraceli
jsme se domů na Kruml, a za sluncem. Srnce jsme nesli zavěšeného za kopyta na kopí
na ramenou. Zpívali jsme píseň o Jawahutě a několikrát jí ujistili, že dostane,
co jí patří. O tom ale rozhodne Kulma, náš náčelník. Ten je Jawahutě nejblíž.
Kulma
věnoval Jawahutě hlavu srnce.
Přikázal Vegasovi a Bakulovi, aby jí vynesli na kopec na obětní kámen. Zbytek
jsme potřeli lauchem a opekli na ohni. Pořádný kus masa jsme museli odložit a
usušit v kouři, na horší časy, nebo kdybychom se museli vydat na cestu.
Ještě jedna rovná a ne moc dlouhá ulice, a jsem tam. Chodník
lemovaly zaparkovaná auta a z druhé strany výlohy obchodů v přízemí.
Vyhýbal jsem se chodcům jdoucím proti mně, vrážel jsem do těch, co se zastavili
a koukali do výloh. Ještě chvilku, už tam budu. Červená na přechodu, nic nejde
snadno. Ale už přes ulici vidím zeleň, už cítím čerstvý závan větru, už nejsem
tolik obklopen vydýchaným a upoceným vzduchem. Smogem z aut jsem obklopen taky,
to už ale člověku městskému ani nepřijde. Zelená! Pár kroků přes ulici a jsem
v parku. Míjím jeden, dva, tři, čtyři proudy nastartovaných aut čekajících
na zelené světlo. Na zebru nesmí, teď je naše. Nás chodců, městských živočichů,
neúnavných pěšáků, maratonců. Jen co zasvítí na signalizačním stožáru zelené
světlo, bude zebra opět jejich.
Uff, a jsem v parku. Cihlo-omítková džungle za mnou.
Sklobetonové peklo v dálce. Benzíno-naftová monstra za demarkační čarou.
Park je azyl pro všechny městské živočichy.
Vesele jsem vykročil po vyštěrkované pěšině a vydal se
vstříc útrobám parku. Ty zvuky! Křik ptáků, šumění větví stromů, všude čerstvý
vzduch, prostor, zeleň a tráva. Z dálky se ozývá dunění nějaké mičudy. Hra
v parku! Relax, pohyb, odreagování. A křik nemluvněte. Nemluvně křikem určitě
chválí tu pohodu. Lepší než v bytě za zavřeným oknem. Ani balkón nenahradí
park. Pod balkonem většinou prochází rušná silnice, nebo sousedi v nižších
patrech čistí koberce a letité deky od prachu.
A vibrace strun. Kytary a osvědčený repertoár Brouků se do
parku výtečně hodí. Prostě všechno ladí a atmosféra se dá užívat plnými doušky.
Oáza! Jako když dorazí vysílený velbloud po dlouhé cestě vyprahlou pouští do
oázy. Občerstvení, odpočinek, stín, zeleň a svěží vzduch. Nejdříve uhasit první
žízeň a pak načerpat vodu do svých hrbů. Připadal jsem si stejně. Jenom jsem
nemusel hasit žízeň, ani se nějak nadměrně zásobit tekutinou, jenom se zcela
oddat působení přírody. Načerpat přírodní sílu! Brát si dosyta z té
nevyčerpatelné, stále se obnovující, pozitivní energie. Z té neúnavné léčitelky
lidské duše, z té všeobjímající krásy.
Usedl jsem na lavičku, a těžko by někdo v té chvíli
hledal spokojenější bytost. Tichá vzájemná modlitba s přírodou. Já
přírodě, příroda mně. Vnímal jsem paprsky slunce na svém čele i tvářích. Hřály
tak akorát. Paprsky se daly vnímat jednotlivě, protože mě srandovně lechtaly.
Když jsem si představil, z jaké to dálky vlastně letěly, a jak se musely
prodírat tím chladným vesmírným vakuem, musel jsem jim poděkovat a být jim
vděčný, že si našly právě mě. Většina z těch paprsků se rozptýlí a letí do
nedozírných dálek. Snad mají ty paprsky alespoň to štěstí, je někdo nebo něco
vidí coby záření hvězdy na nočním nebi.
Ale není moc dobré vymýšlet co kdyby, jak jinak a jinde.
Jsem v parku, slunce svítí, obloha bez mráčků a je mi moc dobře. Musím si užít
svůj odpočinek, relax, pauzu na oběd, únik z pracovního nasazení, nebo jak
to nazvat. Jsem posel, vykonavatel, prostředník ambiciózních projektů svých
nadřízených a chlebodárců. Musím přispět svou troškou, svým mravenčím snažením,
tak jako další mně podobní ke zdárnému výsledku. K ambicióznímu záměru.
Teď jsem ale v oáze, takže žádná práce, žádná ambice.
Ještě chvilku jsem pátral po cestách slunečních paprsků, a
když jsem se snažil domyslet, do jaké strašlivé dálky letí, málem jsem upadl do
bezvědomí. Člověk si to úplně představit neumí, na to není vybaven. Musíme se
spokojit se světem, který známe. A ten je pěkně velký a pestrý. No co, už je čas,
půjdu zase plnit svoje úkoly. Coby součást toho soukolí. Pochvala od šéfa sice
nezahřeje a nepotěší tak, jako sluneční paprsek na tváři, ale úplně
k zahození taky není.
Čerstvé síly načerpány, už zase mohu táhnout dál, jak
velbloud s karavanou. Snad je příští oáza nedaleko. Hbitě jsem vstal
z lavičky a vydal se směrem ven z parku. Sotva jsem učinil pár kroků,
cosi mě zarazilo. Nešlo jít dál. Nemohl jsem udělat další krok. Noha
neposlouchala, ani jedna, ani druhá. Navíc jsem měl dojem, že je přede mnou
neproniknutelná neviditelná stěna. Máchnul jsem rukou před sebe a ruka narazila
na neviditelno hmotu.
„Co, je, co se děje?“
Rozhlížel jsem se
kolem sebe, ale nic jsem neviděl. Nezdá se mi to jenom? Dlouho jsem měl zavřené
oči, asi ještě ve mně zbylo trochu mdloby. Další pokus, nohy zůstaly přilepené
na zemi, ruce narazily do stěny. Co teď? Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nikdo
se v mé blízkosti nevyskytoval. Ani v širším okolí.
„Kdo, nebo co jsi?“ odvážil jsem se otázat.
„Já? Ptáš se mě?“ uslyšel jsem odpověď
„No ano tebe, pokud seš to ty, co mě tady držíš.“
„Ano, to jsem já.“
„A kdo ale jsi.“
„Jo aha, ty mě nevidíš. Já jsem zbytečná otázka.“
„To je divný, jak můžeš být zbytečná otázka?“
„Můžu být zbytečná otázka. Proč ne.“
„No jo, proč ne,“ odpověděl jsem naštvaně. Na duchařské
žerty teď rozhodně nemám náladu.
Dál bylo ticho. Snažil jsem se rozejít, ale zase to nešlo. Nohy
přilepené, ruce narážely do neviditelné zdi.
„Tak o co jde,
zbytečná otázko! Proč mě tady držíš? O co ti jde?“
„O nic. Jenom tady jsem.“
„Tak mě pusť!“
„To nejde, to neumím.“
„Já ale potřebuji projít a odejít.“
„To můžeš, ale nejdřív si mě polož.“
„Co?“
„Jsem zbytečná otázka, tak si mě polož. Když to dokážeš, tak
máš cestu volnou.“
„U všech velbloudů na poušti i v oázách. Taková blbost.
Dobře, tak rychle, například… Hm… Proč má velbloud hrb?“
„To není zbytečná otázka. Pro velblouda určitě ne. Ani pro
lidi. Zkus to jinak.“
„Zbytečná, zbytečná, to může být cokoliv.“
„No tak to zkus.“
„Proč jsi tady?“
„Myslíš, že je to zbytečné, se na toto ptát? Neptej se
tedy.“
„Hm, to bych pak asi neodešel, to nejde, to máš pravdu.“
Tak co bych tak vymyslel, aby to bylo zbytečné, uvažoval
jsem v duchu. Najednou, jak na potvoru nic nejde vymyslet. Tak co třeba…
Najednou mi přišlo, že nic není zbytečné. Ta mrcha si vždycky najde nějaký
důvod, že to není zbytečné. Všechno se potřebuje, všechno má smysl.
„Jsi nespokojená?“
„Dík, za optání, jsem spokojená, to jsem si uvědomila právě
když ses mě zeptal na moji nespokojenost. Takže docela důležitá otázka.“
Ach, jo. To bude na dlouho. To je jak pro nějakého mudrce, a
to já nejsem. Asi si mě s někým spletla. Ocitl jsem se v pasti, a to
se mi nelíbilo. Začal jsem být trochu vzteklý, porobu a útlak jsem rozhodně
nevyhledával.
„A jak to mám asi vymyslet!“ zařval jsem vztekle před sebe.
„Výborně, zvládl jsi to. Zbytečná otázka je tady. Zbytečné vymýšlet,
když tě to má napadnout! Jsi volný.“
Pokusil jsem se vykročit – a šlo to! Jeden krok další a
další. Sláva! Už je na čase, musím se zapojit do projektu. Jsem jenom malý
článek, ale důležitý.
Zbytečná otázka, to jsou teda setkání. Nevymýšlet – lepší je nápad. To jsou věci.
Všechny fotografie pořízeny v areálu Astronomického ústavu AV ČR Ondřejov
Vyrazili jsme ráno z jednoho lesního kempu
v Belgii, který byl nedaleko dálnice. Vraceli jsme se z dovolené od
Atlantiku, což je docela dálka a v tomto kempu jsme jenom přespali. Kemp
byl velký a kladl velký důraz na ekologii. Řekl bych až moc. Třídění odpadků
bylo velmi složité. Co kam, do jakého pytle, otvoru, poklopu odhodit, kdy a
kde. Snad lepší nic nejíst. Teda přesněji by bylo možná lepší vyzvat ke
střídmosti. Pak by taky ubyla půlka odpadků. Určitě jsem to třídění nějak
popletl a vhodil někam něco, co tam
nepatří. To jsem teda té naší planetě moc nepomohl. Příště budeme držet
hladovku. Vyčistíme organizmus, za něco se budeme modlit, ušetříme přírodu. No nic, nechci si stěžovat, kemp byl pěkný.
Brzy jsme dorazili do Holandska, kde jsme zabloudili i
s navigací. To proto, že holandské dálnice mají tři a více pruhů. Když se
rozbočují, nebo kříží, je pruhů ještě daleko víc. To naše navigace nezvládala.
Trochu jsme si pobloudili v seřadišti nájezdů a výjezdů a nechtíc se vydali se
do špatných směrů. Rovina je v tomto ohledu nevýhodná, protože si člověk
může těžko určit nějaké orientační body na obzoru. Orientační slepota. Nakonec
jsme se z dezorientace vymanili a šťastně dojeli k německé hranici. Čekalo
nás trojměstí Duisburg/Essen/Dortmund. Okolo 100 km městskou zástavbou. Ještěže
byla neděle a provoz byl slabý a plynulý, jinak třeba při rychlosti 25 km/h dobrý
čtyři hodiny „jízdy“. Hrůza.
Atlantik
Do rádia se nám sama naladila náhodná stanice. Rádio Oldies.
Hity z let osmdesátých. To by člověk nevěřil, kolik písní kdy slyšel,
zapomněl na ně, a jak je to dávno. Za poslechu rádia, které chrlilo jednu
vykopávku za druhou se město se projíždělo příjemně. Nějak to k sobě ladilo,
vykopávky z rádia a ta spojená města. Možná taky proto, že spousta věcí,
které jsme viděli kolem se budovala v době, kdy byly ty songy velkými hity.
Byli jsme pohodlně usazeni v křesílkách obytné dodávky a z vyššího
výhledu jsme prohlíželi okolí. V termosce čaj, nebo kafé, nějaký ten
sendvič, nebo krekr. Jako kdyby člověk seděl doma v pokojíčku
v křesle a něčím zajímavým by se zabýval. Ten, kdo má obytný vůz, nebo
dodávku ví, o čem mluvím. Jasný je, že zmíněná města nejsou nějaké historické
perly, spíše města průmyslová. Asi někde nějaké historické centrum mají, pokud
nebylo vybombardováno. A hlavně jsme na cestě domů, takže už žádné prohlídky,
viděli jsme toho dost. Příště! Vidět se má všechno neboli všude mají své Kladno,
či Ostravu. Haly, dopravníky, komíny, potrubí, ploty, parkoviště, sklady,
terminály.
Rádio hrálo vesele dál staré songy a moderátor začal nenápadně
upozorňovat na TO utkání, na které jsme všichni tak dlouho čekali. Bylo asi tak
hodinu před polednem a TA velká věc, TEN velkej okamžik se blížil. „Wir
starten in sechs Stunden!“ Německo proti Mexiku, na mistrovství světa ve
fotbale! Úvodní zápas, naší jedenáctky. Připravil trenér mužstvo dobře?
Nepodcenil soupeře? Mexiko je papírově slabší, ale na šampionátu je to jiné.
Každý chce vyhrát vydat ze sebe to nejlepší. Nikdy nevíte. Je to fotbal a hraje
se od první minuty až po tu poslední, jedenáct mužů, proti jedenácti. Vyhrát
může kdokoliv. Na to musíme myslet, nikdo nepřijel na šampionát na dovolenou.
Německo je mírný favorit, ALE! Je to fotbal a někdy se dějou překvapení, tak
snad ne dnes. Dost řečí, je čas na písničku!
„A heleme se“,
povídám manželce, „tak Podej mi ruku a projdem Václavák, je taky
převzatá věc. Já myslel, že je to Neckář. Původní a český, a ono ne. Co se
ještě nedovíme.“ Fakt je, že v Německu mají trochu jiný výběr oldies než u
nás, tak je člověk občas překvapen.
Karel Gott/Nazareth – Dřív já/ Dream on, Helena Vondráčková/ABBA – Ty se ptáš co já/ The Winner Takes It All, Hana Zagorová/Aneka – Mimořádná linka/Japanese Boy, Petra Janů/Jennifer Rusch – Už nejsem volná/Power of Love, a tak dále. Docela mne překvapilo, že Jan Neckář napsal svému bratrovi v roce 1979 stejnou písničku jako napsal Ralph McTell v roce 1973. A dokonce se i Micheal Prostějovský, jako textař, s tou rukou neuvěřitelně trefil – „podej mi ruku“ a projdem se. Neuvěřitelná náhoda, za socíku šlo všechno. (Tomáši, pořád se v něčem nerejpej. K čemu ti to je?)
Jeli jsme nějakou důležitou dopravní tepnou. Kolem nás
z obou stran byly asi čtyřpatrové bytovky. A mezi nimi symetricky
z obou stran: pás trávy, chodník, pás trávy, dvouproudá silnice, pás
trávy, kolejiště tramvají a uprostřed pás trávy. Kolejiště bylo ale vystavěno
tak, že po něm jezdí i autobusy. Chytré a dokonalé. Tento systém doprovázel
poměrně složitý systém zastávek a nadchodů. Zajímavé by bylo vidět tento systém
v plném provozu, to znamená třeba v pondělí ráno. Ale asi to nebude
zase tak zajímavé. Prostě hlava na hlavě.
„Noch fünf stunden bis zum Start!“ ozval se
znovu moderátor rádia Oldies. Určitě i Mexičtí fotbalisti dnešní mač
nepodcení. Myslím, že na mistrovství světa není mužstva, které by nějaký zápas
podcenilo. Bude to vyrovnané. Uvidíme, jak Joachim Löw, naše hochy připravil. Jakou
budou mít chuť po vítězství? Máte si někdo odvahu tipnout?
Posluchač si tipnul 3:2 pro Německo. Tvrdil, že Mexiko nebude
snadný soupeř, ale nakonec Německo odejde z duelu vítězně. Tak doufejme.
Pozvolna jsme opouštěli souměstí a zase jeli přírodou. Signál rádia
Oldies jel pořád s námi. Jenom se vyměnil moderátor. Takže zopakoval to
samé, co moderátor před ním. Jak to dopadne, kdo vyhraje, vždyť Mexiko
není snadný soupeř! Líbilo se mi, jak si všichni notovali a shodovali se v prognózách
a předpovědích. „Bude to vyrovnané a hraje se od nuly!“ Ale samozřejmě
to nebyla pravda. Německo by přeci mělo dneska vyhrát, jakpak by ne. Ne-li celé
mistrovství. Jenže, proč neukázat trochu skromnosti. „Má někdo z posluchačů
nějaký tip? A už zvoní telefon. Tady
Hans, myslím, že i bez ohledu na výsledek, to bude pěkný fotbal, možná nahoru
dolu, podle toho, jakou zvolí taktiku trenéři a jaká bude atmosféra. Taky
záleží, kdo a kdy dá první gól. Pak se může styl hry měnit a může se i střídat!
Ale doufám 2:1 by mohl zápas skončit. Děkuji za tip Hansi a přeji příjemné
sledování přenosu. Budeš sledovat sám doma, nebo s kamarády
v hospodě, nebo ve sport klubu? Sám doma s manželkou a se psem.
Wunderbar, tschus!“
Radio Oldies se ztratilo, ale na našem autorádiu se sama
naladila další stanice. Pořád to samé. Jakpak to asi dneska dopadne? „Noch
vier Stunden.“ Mexičani určitě mají kvalitní mužstvo. Klidně můžou i vyhrát. Joachim Löw by je neměl
podcenit a zvolit odpovídající taktiku. A naši hoši to umí taky dobře zbabrat.
Takže je to vyrovnané. Hraje se od první minuty až do té šedesáté, na hřišti je
jedenáct mužů, proti stejnému počtu. Svou roli nakonec hraje i štěstí a náhoda.
Po písničce zavoláme našemu fotbalovému expertovi. Místo nějaké známé melodie
oldies, k nám promluvil americký rapper. Fotbalový expert nám prozradil,
že i když by se zdálo, že Německo je mírný favorit, bude to vyrovnané. Na
mistrovství světa není slabého týmu, nebo týmu, který by nechtěl vyhrát. Takže snadné
to nebude mít nikdo, ani svěřenci Joachima Löwa. Můj tip? No snad 3:1 pro Německo.
Myslím, že by mohlo padat více gólů. S Mexičany se dá hrát otevřeně. Ale
uvidíme, jakou trenéři zvolí taktiku. Stát se může cokoliv.„Noch drei
Stunden bis zum Start.“ A teď písničku.“
Sjeli jsme z dálnice. Měli jsme vybraný nějaký kemp,
někde u malého jezera a řeky. Krajina se ale zvlnila a projížděli jsme kopci
asi jako u nás na Vysočině. Do kempu už zbýval malý kousek, když jsme narazili
na ceduli UMLEITUNG. Po projetí takové dálky od Atlantiku, mi přišla cedule
s tak hloupým nápisem asi tak důležitá, jako rozpláclá moucha na masce našeho
chladiče. Pokračovali jsme dál vytyčeným směrem. Vnořili jsme se do údolí a cesta
stále klesala. Postupně jsme ztratili signál rádia i GPS. Nevadí, silnice vede
dál, dřív se tak jezdilo normálně – „kam tě cesta zavedla“. Dorazili jsme do
příjemného malého lázeňského městečka. Cíl na dosah. Stačí přejet most, který
vede přes říčku. Ale je tam zákaz vjezdu. Most je neprůjezdný, protože se
opravuje. No, kdo by to byl řekl, cesta před mostem končí. Jinudy to nejde. Umleitung,
umleitung, wir laitet dich um. Tak přece, cedule nelhala, cestáři jsou
svědomití. Takže zpět, nebo jinak. Chvilku jsme bloudili v údolí a hledali
nějakou jinou cestu. Dokonce i bez navigace jsme dokázali najít cestu z bludiště
ven. Na chvilku jsme se vynořili z údolí a z rádia se ozvalo další
neodkladné oznámení. „Noch zwei Stunden.“ Na druhém konci údolí jsme
našli podobný kemp. Kempů je všude dost.
Ubytování šlo jako vždy rychle a snadno. Pro vyznavatele a
obhájce podělané EET podotýkám, že jsme dostali rukou vypsaný účet. Myslím, že
jsme nikde v kempech, to znamená ve Francii, Německu, Belgii, Itálii nikde
žádný nesmysl z pokladny nedostali. Nevím, proč ANOistům v Čechách
jebe.
Byl to poslední den, tak jsme se už rozhodli, že si nic
klohnit k večeři nebudeme a koupíme si něco v bufetu, nebo
restauraci. Take-away. Nás ale vaření v kempu baví, aby to nevypadalo.
Vždy si přes den koupíme něco čerstvého a pánvička na plynovém plamenu večer
jenom zpívá! Vydal jsem se na obhlídku bufetu a restaurace, zjistit jaké jsou
možnosti. Otevřený bufet byl plný. Skoro všechna místa u stolu byla obsazena.
Výborně, bude z čeho vybírat, nabídka jídel přilákala hosty. Ach, vždyť
jsem zapomněl, hraje se ten mač.
Mexiko má docela dobrou šanci porazit ve fotbale německou
reprezentaci pod vedením Joachima Löwa, ale nebude to mít vůbec snadné. Německý
manšaft se velmi tvrdě a zodpovědně připravoval a bude pro každého houževnatým
soupeřem! Stoupl jsem si do malé fronty a sledoval s ostatními obří
televizi. Rozhovory, archivní záběry, názory expertů. Chtělo se mi škodolibě
zařvat: dneska to projedete, vy paťavci – vždyť sotva trefíte míč a ten váš
trenér je na baterky! Ale nebylo by to moc dobré, asi bych dostal na budku.
Nebo by si o mně mysleli, že jsem zamindrákovaný idiot. Pravděpodobně obojí.
Místo s wurstem a hořčicí na tácku, bych se vrátil k autu
s roztrženou košilí a kečupem u nosu. Prostě nikoho škádlit nebudu, není
proč. Je mi jedno, kdo dneska kde hraje fotbal. Přišel jsem na řadu, a
k mému údivu, žádné wursty už nebyly. Jenom pivo a schnaps. Zajímavé. Proč
nemají wursty nechápu, možná došly, možná když se při fotbale křičí, sem tam se
někdo začne dávit, protože zároveň polyká i křičí Tor, což nejde.
Byl jsem poslán do restaurace. Restaurace byla prázdná. Chápu.
Je fotbal. Přesto jsem našel otevřené okýnko zařízené pro take-away. Bylo ale také prázdné. Velmi
hlasitě jsem pozdravil, abych byl slyšet i tam někde v útrobách kuchyně.
Přišel sympatický mladík, a ujistil mě, že mají všechno, co je napsáno na
tabuli. Chvilku jsem rozmýšlel a vybíral, což už nebylo mladíkovi vhod. Tvrdě a
nesmlouvavě mi oznámil, že na výběr mám 5 minut a on pak 15 minut na přípravu.
Pak se zavírá. Pokud do pěti minut nic nevyberu, zavře. „Noch zwanzig Minuten.“
Tak dva Schnitzly s pommes. Moment, jeden Schnitzel
s pommes a jeden Jagdschnitzel mit pommes. Uff, zvládl jsem to. Cítil jsem
se jako za stavu 2:0. Teď kuchař, jestli vyrovná.
Šel jsem se projít, na patnáct minut. U kempu byl ještě
rozsáhlý park, rybník a jakési pódium na pořádání obřích diskoték.
2:2, ale volba schnitzlů nebyla správná. Bylo to všechno jaksi
– jak to říct – fritézní. Takže 0:5 kontumačně. Zatímco jsme pořádali řízek, k našemu
místu se začal plížit velký černý pes. Náš Beauceron Lupo začal okamžitě
vrčet. Velký černý pes obcházel naše ležení sice z dálky, ale celkem
systematicky. Odhadli jsme ho na Cane corso. Lupo nasadil kartáč, začalo se
schylovat k mele. Lupo má přes 50 kg a Cane corso podobně. A páníčkové
nikde. Manželka vstala a šla za slídícím psem. Měl naštěstí měl obojek a docela
vnímal ještě i něco jiného, než jen náš schnitzel a konkurenčního samce.
Manželka vydala směrem k psovi několik příkazů a ukázalo se, že Cane corso byl
cvičený a rozuměl i česky. Cane corso přestal slídit a přibližovat se.
To bylo ale všechno. Zaujal sice vzdálenější, leč stále pohotovostní pozici. Jak
známo, psi jsou rychlí a stačí nějaká maličkost, které člověk ani moc nerozumí,
vystartují a jsou v sobě. Bylo nutné cizí psisko vrátit majiteli.
„Jen pojď, jen pojď, ukaž, kde máš paničku,“ pobídla
manželka psisko. Tomu se ale nechtělo.
„Jen pojď, ale pojď. No tak pěkně k paničce.“ Cane corso
vrčel, a vzdoroval, ale šel. Sám dovedl manželku k bufetu, kde se sledoval
fotbalový mač. Vyhráno ale nebylo. Všichni byli hypnotizováni obrovským
monitorem a nejevili jakýkoliv zájem o okolí. K psovi nejdříve přiběhla
malá holčíčka, která si hrála vedle na pískovišti. Zjevně se k němu hlásila
a dalo se předpokládat, že pes jejich. Doběhla pak za svojí matkou, která
seděla v zhypnotizovaném bloku a zatřásla s ní. Mateřský instinkt probudil
ženu z hypnózy. Sláva, pes je navrácen do rukou majitele. Dokonce se
omluvili a pes byl znovu pevně přivázán v předstanu u jejich karavanu. „Už
se nevyprostí, teď je opravdu fest,“ ujistila nás žena. „To se nám ještě nikdy
nestaloó! Entschuldigung.“
My jsme mohli v klidu dojíst náš schnitzel. Nějak mi
scházely oslavné výkřiky od bufetu. Že by plichta? V jednu chvíli se
směrem k WC a sprchám vydal početný houf osob. Tak to bude asi poločas.
Ani nepotřebuju televizi. Jednou jsem někde četl, že když bylo Mistrovství
světa, nebo Evropy ve fotbale v Anglii, nejvíc na tom vydělaly pivovary,
to je jasný. A taky vodovody a
kanalizace. Jednoduše o poločase, když hrála anglická reprezentace v jeden
okamžik vyprázdnilo a spláchlo třeba 40 miliónů lidí. Tedy vodné a stočné. V Německu
to bude stejný a jinde taky.
Dalo se předpokládat, že to německá fotbalová mašina po
poločase rozbalí a my se začali obávat fotbalového karnevalu v kempu.
Rachejtle, tanec, mexické vlny, lidský had. Začali jsme pomalu balit, poslední
den, už to jenom někam naházet. Ráno jenom kafé a jedem. Cane corso se zase
vyplížil ze stanu, vylezl na jakousi stříšku, která chránila propanbutanové
láhve, a koukal naším směrem. Naštěstí zůstal přivázán. Lupo ho napodobil,
vlezl do naší dodávky na z otevřených dveří opětoval přes živý plot teritoriální
vzkazy.
Sice jsem v klidu poklízel naše harampádí, ale stále jsem čekal na ten výbuch nadšení německých fanoušků fotbalu, tedy celého kempu. Jako když někdo chodí po městě a čeká kde vybouchne nějaká bomba, o které neví. Možná jsem chodil i mírně přikrčen, jak to v takových situacích bývá. Při prvním náznaku výbuchu lehnout k zemi. Nic. To snad není možný, nakonec jsem měl s těma paťavcema pravdu. Měl jsem jim to říct, mohli by si ušetřit dvě hodiny trápení u televize. Místo toho mohli dělat něco užitečnýho, zkontrolovat, zda kolíky u stanu drží pevně, vyhnat komáry z ložnice. Asi opravdu nic. Na umývárku se začali trousit posmutnělé osoby. V ruce jenom ručníky, kartáček a zubní pastu. Hlavy sklopené, nikdo ani nepromluvil. Po kempu se rozprostřel smutek, jako kdyby z nebe spadl hustý smuteční pudink. Dalo se to krájet. Ty hory svalů, ti o hlavu větší chlapíci než já, ti muži, kteří se sotva něčeho zaleknou, byli naměkko. I ženy prožívaly tento těžký okamžik s neskrývaným smutkem a zármutkem. Místo veselého úsměvu tiskly rty k sobě. Pohledy směřovaly do neznáma. Kdybych napsal, že z některých karavanů, nebo stanů vylétly tortilly a skončily pošlapány a rozmočeny v trávě, to bych si už vymýšlel. Scheiße! Neodvažoval jsem se vkročit do společných prostor umývárky. Vidět tolik smutku pohromadě, tekoucí slzy přímo do umyvadel, jsem se neodvažoval. Musel jsem vyčkat až všichni usnou.
Mezitím jsem se šel projít s Lupem. I Lupo vycítil tu
atmosféru, šel jaksi schlíple. Občas jsem otevřenými dveřmi, nebo průzory ve
stanech viděl rozsvícené monitory televizorů. Elektronická tužka kreslila na
obrazovkách neuvěřitelný počet čar od hráčů k hráči, k míči, bráně,
zpět. Pak kroužek, šipka a ovál. Všechno mělo být jinak, zřejmě. Prostě někde
se ten dobře namazaný stroj zasekl.
Druhý den ráno byl kemp poloprázdný. Asi se konal noční úprk. A jako by to nestačilo. Ten, kdo zůstal, se balil k odjezdu také. Zřejmě se spěchalo do práce. I Cane corso spěchal. Páníček zapřáhl přívěs za SUV a rychle do rachoty. My jsme měli čas. Pomalu jsme si udělali kafé, něco k snídani, a něco k snědku do auta. Taky musíme vyrazit. Směr Krušné hory.
Použité zdroje:
Wikipedie, You Tube,
Velká encyklopedie psů – Esther J.J. Verhofer – Verhallen (REBO)
Rád
jsem přijal pozvání. Aby ne. Floronio byl veselý chlapík. Asi se potřeboval s někým
vypovídat a já jsem mu určitě padl do oka. Bavil se se mnou, jako by mě znal
odjakživa. To jsem vždycky chtěl – někoho potkat a začít se s ním bavit, jako
kdybych ho znal odjakživa. Myslím, že je to vzácné. Jako rybář byl asi Floronio většinou sám na
moři, nebo s Mirtou, tak mu moje návštěva zcela jistě přišla vhod. A já
měl taky radost, potkat tak veselýho a dobrýho chlápka jako je Floronio. To je
vždycky dobře. Musel jsem mu vyprávět,
kudy všude chodím, a co zažívám. Co jsem všechno viděl, jak to chodí jinde, a
tak všelijak dokola. Floronio vždycky něco dodal, a srovnával svoje živobytí
s ostatními. Bylo to příjemné, ani
jsem nečekal, že se dnešní den tak pěkně skončí. Ujišťoval jsem Floronia, a ani
jsem si nemusel moc vymýšlet, že jemu se žije moc dobře a hezky, a že by bylo hodně
lidí, co by mu jeho obydlí na terase a rybolov moc záviděli. Karafa s vínem byla za okamžik prázdná a Floronio
hned donesl další. Povídali jsme a povídali, ani chvilka pauzy, mlčení. Nedalo
mi, a musel jsem se zeptat na tu loutnu. Floronio jí našel asi před týdnem
pohozenou někde u cesty. Někdo ji ztratil. Tak si ji Floronio vzal a řekl si,
že se na ní naučí hrát, považoval to za dar a výzvu od samotného božského Apollóna.
„Samotnýmu mi to ale, Marcu, moc nejde. Mirta se mi směje, že si odeženu všechny ryby z moře. Že ty skřeky, co podle ní na loutnu vyluzuji, slyší ryby i pod vodou a odstěhují se do nějaké daleké hlubiny, aby měly pokoj a klid. Já si zase myslím, že se hru na loutnu naučím a budu loudit na strunách ladné tóny a ryby naopak připlují. A ve velkém množství.“
Zasmál
jsem se a přemýšlel, zda ryby v moři slyší, co se děje na břehu.
„A ty, Marcu, neumíš hrát na loutnu?“
Vzpomněl jsem si na službu v legii, kdy jsme sedávali u
ohňů, povídali si a zpívali. Někdo hrál i na loutnu a já se jeden čas snažil
něco naučit. Učil jsem se, ale věděl jsem, že Apollón myslí na jiné, než na mne.
Moje snaha byla sice upřímná, ale marná, hudec se ze mne nestal, ale poradit a
naučit základy jsem mohl.
„Kdysi
jsem se taky snažil o hru na loutnu, Floronio. Nešlo mi to. Ale možná si ještě
na něco vzpomenu.“ Vzal jsem loutnu z Floroniových rukou a snažil se na ní
vyloudit melodii, kterou jsem kdysi uměl. K mému údivu to docela šlo. Floronio
skákal nadšením.
Vtom se vrátila Mirta. „Co to vyvádíš, Floronio? Copak tě ta loutna nepustila? Ty jsi ní úplně posedlej. Apollóne, proč sis vybral právě nás? Můžete ho pane, prosím naučit na loutnu, ať máme s dětmi pokoj? Nebo snad raději si tu loutnu odneste. Dáme vám ji jako dar!“
„Mirto, to je Marcus, úředník z provinční prefektury. Bude nás sčítat. Je to jedno, zrovna je tady on. Kdyby tady nebyl on, bude tu někdo jinej. Tak je to jedno.“
„Ale
teď je tu on.“
„Jo, teď je tu on. Marcus se jmenuje.“
Mirta
přišla blíž ke mě, podala
mi ruku. „Mirta.“
„Marcus.“
Mirta
předstrčila před sebe děti a paží jako by je odpočítala. „Mirta a Floronio.“
„Marcus.“
„Tak to s námi povečeříte Marcu? A o nocleh se nestarejte. Pod přístřeškem je místa dost. Tam se spí krásně.“
Sedl
jsem si s Floroniem znovu na lavičku a pokračovali jsme s hrou na
loutnu. Floronio donesl další karafu s vínem a prozradil mi, že pracuje nejen
na hře na loutnu, ale že už skládá text písně. Je tak v půlce. Je o
rybáři, jenž svou písní umí přivolat ryby ke své loďce. Pak ale, když je
přivolá, zase je odežene, protože
si je vědom vábivé moci písně. Pochválil jsem Floroniovi jeho nápad a
dál mu předváděl základy hry na loutnu.
Dobrých
lidí všude dost. A co jsem jich poznal. Mirta a Floronio byli jedni
z nich. Povídali jsme si tak dlouho do noci, až hvězdy zhasly a zase
začalo svítat. Floronio byl rád, jak mu to vyšlo, protože nemusel brzy vstávat.
Na dřevo se vycházelo až před polednem, to Floronio za celý večer několikrát
zmínil. Mirta mi byla vděčná, že jsem Floronia naučil něco málo na loutnu.
Myslela už, že mu jí bude muset schovat, nebo rovnou hodit do moře. Já sám jsem
oběma děkoval za krásný večer s tím, že se ráno vyrovnáme za nocleh a
večeři. O tom Mirta a Floronio nechtěli ani slyšet. Naopak, musím zůstat na
oběd a klidně i navečer.
Probudil
jsem se na lavičce pod přístřeškem, kam jsem se za pozdní noci uložil. Mirta mi
připravila džbán s vodou a ovoce. Byla to ta dobrá a osvěžující voda
z pramene nahoře. Ach, jak dobře se spalo na té terase. Sedl jsem si na
lavičku, napil se vody a kochal se výhledem. Moře se třpytilo, vlnilo, houpalo,
barvilo do temně modré, šumělo, šplouchalo. Takový výhled a blízkost té velké
vody se dalo jen závidět, zvlášť když byl Floronio rybář. Mirta mohla
v dálce vidět jeho lodičku a těšit se, co přiveze za úlovek. Za chvilku si
ke mně přisedl malý Floronio a Mirta. Byli zvědaví, jak vypadá písař a co dělá.
Rozvázal jsem svitky a ukázal jim záznamy. Zatímco já byl již svými zápisky za
ta léta znuděn, děti se nemohly vynadívat. Děti zase nezajímal výhled na moře,
protože jim přišel všední, a já se nemohl vynadívat.
„To byste nám udělal velkou radost Marcu, kdybyste dětem ukázal, jak se zapisuje perem, inkoustem na svitek.“
„Já to
chci zkusit sám,“ žadonil malý Floronio.
„Já
taky,“ nechtěla Mirta zůstat pozadu. A o zábavu bylo postaráno. Obětoval jsem
jeden pomuchlaný svitek, který jsem spíše používal jako obal a kryt než
k záznamům. Učil jsem děti základní písmenka abecedy. Naposledy jsem něco
takového dělal se svými dětmi, a to už je pěkně dávno. Kdy jsem je viděl
naposledy? Už ani nevím. Snad je brzy zase potkám, jen co se vrátím.
Za
chvilku se vrátil Floronio a vyzval děti, ať mu pomůžou nosit dřevo zeshora po
schodech dolů na jejich terasu. Ó, těm se nechtělo. Psaní pro ně bylo novinkou
a zábavou. Kdyby toho popsaly tolik co já, už by šly raději nosit dřevo, jenže
já bych vyšel a sešel schody dvakrát, třikrát a musel bych si odpočinout. Mirta
rázně zasáhla a vyhnala děti pomoct Floroniovi. Zůstal jsem sám a znovu si
v duchu pochvaloval výhled na tu obrovskou modrou plochu a příjemný vánek,
který od ní vál. Co já se v životě natrmácel, co já všechno zažil a okusil,
pomyslel jsem si. Floroniovi stráví celý život na jednom místě, a ještě na tak
pěkným. K jídlu chytí rybku, pramen čisté vody po ruce a všude něco roste,
co se dá pozřít. To by se mi líbilo, ale nám s Reginou bylo a je taky
hezky. Už se těším, až se vrátím ze svého trmácení a zase budu s ní.
Floronio
se vrátil i s dětmi, ale zase je hned odehnal. „Práce není hotova! Ještě
dřevo srovnejte ke zdi! Pěkně zarovnat za kůly, ať o něj nikdo nezakopneme,
hlavně náš host Marcus. Přeci nechcete, aby zakopl a spadl dolů k Josephovi a Zurzuele.“
Děti
naštvaně zmizely a Floronio se vyptal, jak se mi spalo a jak se mám. Odvětil
jsem, že lépe už mi dlouho nebylo, a že jsem jejich velký dlužník. Floronio
mávl rukou, vstal a odešel směrem ke svému sklípku. Vrátil se a v ruce
držel dvě klobásky.
„Mirta je dobrá hostitelka Marcu, určitě ještě uvaří nějakou dobrotu pro všechny. Ona ráda pohostí a předvede, jak umí dobře vařit. Ale teď musíš ochutnat moje klobásky. Dělám je sám. Mám totiž recept, který jsem zdědil po svém otci. Je z naší rodiny Floroniů, je to náš rodinný recept. Není ale tajný, když ti budou klobásky chutnat, klidně ti ho prozradím. Však ty si ho zapíšeš,“ zasmál se Floronio. „Jenom jednu podmínku mám, vždycky musíš říkat, že to jsou Floroniovi klobásy a když ho předáš někomu dál, musíš mu zase říct, že to je podle receptu rodiny Floroniových nedaleko od Tergeste.“
Floronio
vzal nůž a začal krájet klobásky na tenké plátky. Když jich bylo tak akorát, co
by se vešlo do dlaně, vybídl mě, abych si nabral. Byly výtečné. Nešetřil jsem
chválou a bylo by chybou jí šetřit. Floronio věděl, že zachutnají. Ty musely
chutnat každému. Spokojeně se usmíval a přikrájel další tenká kolečka. Mirta
přišla z kuchyně k nám ke stolu. „Já to věděla. Tys zase vytáhnul ty
svoje klobásky a já peču cibulový koláč. Na co to peču, když se najíš sám a mě
nic neřekneš.“
Floronio
měl na všechno odpověď. „Máme hosta, moje milá, tak snad dáme přednost jemu.“
Mirta
naštvaně odešla, ale asi to nebylo tak zlé. Takové škádlení. Ještě chvilku jsem
seděl s Floroniem a povídali jsme si zase o všem možném. Pak na nás na oba
přišlo zívání. Siesta! Floronio poodešel na lavičku ve stínu u zdi a ulehl na
ni. Mě se spát nechtělo, to asi proto, že jsem se probudil až skoro před
polednem. Zase jsem koukal na ten výhled a polední vánek ochlazený mořem co jemně
pofukoval po terasách. Proháněl se nahoru a dolů. Moře šumělo, odráželo
sluneční paprsky. Na scénu se přidali ptáci. Létali před útesem, jako by
věděli, že jsou sledováni a obdivováni. Mistři letu! Rychleji, výš, volným
pádem, těsně nad hladinou, nejostřejší obrat. Kdo líp? Jejich stálý pozorovatel,
porotce, hodnotitel Floronio usnul. Spokojeně pochrupoval na lavičce a užíval
siesty. Já jsem jen nezkušený a náhodný pozorovatel ptačích obratů a
dovedností. U mě vyhrávají všichni.
Mirta
přinesla na podnosu cibulový koláč, pohlédla na Floronia. „Já to věděla, už
spí. Když koláč vychladne, tak už to není ono. Mamma mia.“
Mirta na mne pohlédla a očima
vyzvala, abych si zase sednul ke stolu. Moc se mi nechtělo, byl jsem syt klobáskou,
ale vůně mě lákala znovu ke stolu. Mirta vycítila moje váhání a došla pro
džbánek vína. Snad abych si polední hostinu nerozmyslel. Nedalo se odolat, Floronio
nelhal, Mirta byla znamenitá kuchařka. Už od pohledu i podle vůně se dala tušit
velká dobrota! Zakousl jsem odkrojený
kus koláče a vychutnával. Čerstvá cibule, fenykl, olivy, rajčata na moučné
placce. Jenom ten fenykl mi přišel trochu víc nahořklý než obvykle. Asi nějaký zdejší
silnější odrůda, nebo více odrostlý. Ale kuš, okřikl jsem se v duchu.
Taková dobrota a hledáš na ní mouchy. Pohlédl jsem na Mirtu
s nejspokojenějším výrazem, jaký jsem uměl na své tváři vykouzlit.
Zasloužila si to. Zapil jsem koláč vínem a Mirta mi hned nabídla další kus a
dolila vína. Snad bych už měl zdvořile odmítnout. Břich se mi plní samými
dobrotami a bude mi těžko.
A už je to tady! Nějak brzo, zase
tolik jsem toho nesnědl, ouvej taková křeč v břiše, a zase další. Jo
střídmost, ta je nade vše. Trochu se začínám potit a motá se mi hlava. I Mirtu
vidím nějak rozmazaně, tak možná nebyl ten fenykl úplně čerstvý, i když….
Praštil jsem sebou na zem a chvilku se svíjel v křečích. Mirta nade mnou
vyděšeně pištěla, asi probudila i Floronia. Toho jsem už ale nestihl. Nemohl
jsem se nadechnout a dál to nešlo. Má duše začala zvolna opouštět tělo. Pomalu
jsem se začal vytrácet z hmotného bytí, ale ještě jsem vnímal. Mirtě
došlo, že mne otrávila.
„Kdo se mi hrabal
v kuchyni!? Kdo se hrabal v té polici, kde je zakázáno šahat a brát věci?
U všech bohů, kdo se opovážil štrachat tam, kde nemá? Floronio, mluv, nebo tě
otrávím taky!“
Floronio
stál nad mým tělem a nechtěl uvěřit vlastním očím. Už je to jedno, kdo to
popletl. Některé věci prostě nejdou vzít zpátky. Byly to děti, prostě hledaly
něco nového, něco, co neznají a tajně přisypaly ten prášek v dóze z police
do koláče. Nebo Floronio hledal nějaké koření, nebo něco, po čem se mu bude
lépe hrát na loutnu. Vždyť Mirta měla všude schované všelijaké koření, nebo
zázračné medikamenty. V té době se
jedem nešetřilo, byl dobrou výbavou, každé hospodyně, každé domácnosti.
Chamtiví příbuzní, vlezlí přátelé, otravní nepřátelé, závistivci, nepřející,
udavači, mizerové. Ne, že by se trávilo každý den, ale když pohár přetekl,
nedalo se nic dělat. Rychlé a elegantní řešení. V Římě byl i zvláštní soud
pro travičství, něco o tom vím! Mirta měla
jed lépe ukrýt, ale to se občas stane každému. Chvilka nepozornosti. Možná ho
potřebovala nedávno a zapomněla ukrýt dózu.
Moje duše netruchlí, žil jsem
dlouho a zažil jsem toho hodně. Možná si i ulevím, bylo toho dost, moje paty by
mohly vyprávět. Teď si jen musím počkat na další pobyt. Jenom mě mrzí, že jsem
si nenapsal ten Floroniův recept na ty klobásky. Klobásky od Floroniů od
Tergeste. Mňam, ještě teď cítím na jazyku tu lahodnou chuť. Tak kde mám ten brk
a svitek. Tam dole, hm, tam už nedosáhnu. No nic.
Duše se začala vzdalovat a letěla strmě nahoru. Viděl jsem celý ten záliv z výšky asi tak, jak ho viděli ti ptáci, co se předváděli před spícím Floroniem. To by byl pohled, kdybych vydržel. Vidět Floronia, jak sedí na terase a hraje na svou loutnu a zpívá. Ale pořád jsem se vzdaloval a vzdaloval. Odletěl jsem někam do dálky a duše se usadila nad velikým ostrovem. Krásné místo, klid a výhled. Z ostrova byla cítit historie, sálala z něj energie, příběhy. Bylo znát, že jím prošlo mnoho duší.
Jak je patrné jedno místo lze navštívit vícekrát a v jiném čase. Čas neplyne lineárně. Tentokrát jsem navštívil terasy u Terstu za vlády císaře Tibéria.
Došel jsem k pěšině, která vedla k útesu. Vlastně to byla cesta, mohli po ní pohodlně projet i koně s vozem. Trmácel jsem se už od rána, celé dopoledne, krok za krokem, pořád dál po pěšině. Kolena bolela, paty pálily, ramena otlačená od třmenu tlumoku. V nohách už jsem měl tolik dálek, že jsem si je ani nepamatoval. Den za dnem, pořád stejně. Ještěže jsem kreslil mapy a občas se zastavil, sedl si na kámen nebo spadlý strom a zakresloval. Nucený odpočinek, ale užitečný.
Když se
slunce vyhouplo přímo nad hlavu, chůze začala být úmorná a namáhavá. Zalezl
jsem do stínu pod malý keřík, posadil se na měkkou trávu, napil se trocha vody z hliněné
karafy a pečlivě jí zase zašpuntoval. Na jídlo jsem neměl ani pomyšlení, jenom
si zakreslit kousek mapy a odpočinout. Když jsem zakreslil poslední úsek,
udělal si několik poznámek, odložil jsem brk a svitek, a ulehl. V mžiku jsem usnul. Nohy, i celá utrmácená kostra,
si zasloužily odpočinek. Ve spánku jsem vnímal všechny vůně květů, keříků, stromů
nebo jenom trávy. Hloh, levandule, citrusy, bouřec, yzop, čechřice, fenykl,
tymián, oregano, směs vůní všeho, co kde roste. I když dny jsou stejné,
vůně se mění. Podle vůní bych poznal místa, kde jsem kdy byl, a spal. Blahodárný
úkryt ve stínu větví stromů a keřů před poledním sluncem. Ticho, jenom bzukot
hmyzu. Hmyz by taky mohl mít siestu, jenom jak to hmyzu sdělit?
Na noc
bylo vždy lepší vyhledat nocleh u náhodných lidí nebo v stavení, kam jsem
zavítal. Skoro pokaždé jsem dorazil do pohostinných míst, k dobrým lidem.
Někdy jsem potkal i spřízněné duše a byla radost posedět a popovídat. Jindy jsem
se jen tak setkal s lidmi, prohodil pár slov, najedl se, popil a přespal. Ráno
zaplatil pár assů, dokoupil chleba na celý den a šel zase dál. Každý den jinak,
v jiném domě, s jinými lidmi, ale vlastně pořád stejně. To přinášela
práce písaře ve výslužbě. Evidence obyvatel římského císařství. Nesměla
uniknout jediná živá duše. Počet občanů, mužů, žen, rodin s dětmi, mužů schopných
boje, vdov, tuláků. Starci a stařeny se neevidují. Vše pečlivě zaznamenat,
zapsat, odevzdat na prefekturu. Výběr daní nesmí minout nikoho. Svitky se
záznamy chránit jak oko v hlavě, jinak přijde celá práce vniveč. Nikdy nezmoknout,
záznamy musí být stále v suchu!
Když jsem se probral, bylo slunce
na své dráze oblohou o kus dál. Spal jsem tak akorát, abych si odpočinul, a
ještě někam došel. Posadil jsem se a šáhl do kapsáře pro trochu sušeného masa.
Ukrojil jsem si ostrou dýkou několik tenkých plátků a pomalu je žvýkal. Cítil
jsem se odpočatý. Spánek je zázrak. Jako kdyby nás někdo uvnitř vyměnil,
vyčistil, posílil. Neviditelné síly, božské síly!
Ještě jsem se napil vody
z karafy, na záda hodil tlumok se svitky a vydal se dále po cestě.
Zanedlouho jsem narazil na malou osadu. Začal jsem evidovat obyvatele. Jako
vždy mi nejdříve nedůvěřovali a chvilku trvalo, než jsem si získal jejich přízeň.
Měl jsem praxi. Nejlepší metodou byla vlídná řeč a ujištění, že jsem jenom
úředník prefektury: Kdybych tady nebyl
já, přišel by někdo jiný. To máte jedno, stejnak se tomu nevyhnete. Lepší, když
se na chvilku posadíme a zapíšeme to. Všechno, jak má být. Pak už budete mít
pokoj a nikdo sem nepřijde. Evidence je dneska nutná, bez ní by nikdo neměl
přehled o ničem. Ale stejnak, než to všechno obejdu a donesu na prefekturu, tak
kdoví, co zase bude. Třeba ani nedojdu konce, to byste nevěřili, jak je římské
císařství veliké. A přibydou nové provincie, jsem si jist.
Byl
jsem zkušený. Dostalo se mi všech jmen obyvatel osady, a navíc malého
pohoštění. Pak jsem jako vždy byl vyptán, jak se žije v jiných krajích,
zda je to všude stejné, nebo někde lepší. Zda není někde levněji, nebo lepší
počasí a úroda. Všude něco. Někde kopce,
jinde rovina. Ti, co bydlí v kopcích stěžují si na kopce. Ti, co
v rovině, stěžují si na rovinu. Když se na polích neurodí, je to špatné
všude. Jenom naslouchat bohům a prosit je, aby nám zachovali stálou přízeň.
Opustil jsem osadu v dobrém rozmaru. I osadníci byli mou návštěvou nakonec potěšeni. Kromě evidence jsem nic jiného nepožadoval, žádné poplatky, nepřinášel jsem žádná nařízení, nebo omezení. Navíc jsem se snažil být zábavný. Vždy jsem přidal nějakou veselou historku, aby byla dobrá nálada. Někdy jsem vyprávěl skutečné příběhy, co se staly, nebo co jsem slyšel, jak se staly. Jindy jsem si všechno vymyslel, jen tak, jak mne v tu chvíli napadlo. Nebo jak mne napadlo po cestě, když jsem šlapal sám. Ještě jsem se vyptal na další osady, vesnice a obydlí, které by mohly být směrem, kam jsem zamířil. Vesničané mi zdvořile odpověděli, že všichni dobří bohové mi sami ukážou cestu. Srdečně jsem jim poděkoval, popřál štěstí, přízeň božstva a vydal se dál.
Cesta
se přiblížila k útesu a přede mnou se rozprostřela vyhlídka na moře. Pokračoval
jsem a pomyslel si, že podle starých map by už tak za dva nebo tři dny cesty
mohlo být město Tergeste. Tam bych měl předat na místní prefekturu svitky se záznamy
a nové mapy, které jsem zakreslil. Pak pokračovat dále. Zastávka na prefektuře
by přišla vhod. Svitků se záznamů jsem měl dost a byla škoda o ně přijít.
Osadníci zřejmě zaplašili všechno božstvo, protože jsem šel a nepotkal ani živáčka. Od moře začal foukat studený vítr a den se začal krátit. Nerad bych přespal někde sám v křoví, musím ještě najít nějaké obydlí.
Přede mnou se tyčila skála a před ní se cesta rozdvojovala. Skála byla vlastně stále ten stejný útes, po kterém jsem šel, jenže zde ještě vyšší než okolní krajina. Doleva za skálu, směrem do vnitrozemí, vedla cesta pohodlná, široká. Doprava, směrem k moři, pěšina, která mizela v útesu. Půjdu přes útes, rozhodl jsem se okamžitě. Cesta bude strmá, krkolomná, ale kratší. Vykročil jsem na pěšinu a za krátko se ocitl na úzké pěšině a strmém svahu. „Nikdy nepochybuj o cestě, kterou sis zvolil a po které kráčíš,“ opakoval jsem si starou moudrost, opatrně našlapoval a pokoušel se nedívat dolů ze srázu. Jenže to nešlo. Jako by mne tam dolů cosi přitahovalo. Zemská tíž všudypřítomná, zde ještě přítomnější. Snad odolám. Dívat se na nohy, sandál pevný být musí a noha v něm. Krok za krokem, pravidelně dýchat, nádech střídá výdech a zpívat si.
V legiích jsou meče ostré
ty nejostřejší co muži mají,
V legiích jsou štíty pevné
ty nejpevnější co svět zná.
V legiích tam jsou svaly neúnavné
ty nejsilnější co muži mají.
V legiích tam je odvaha stálá
ta největší co muži mají.
V legiích držíme spolu
jako jeden muž!
Nejhorší
mám za sebou, božská Hekáte dobře vedla mé kroky. Dík Hekaté, že jsi nade mnou
bděla. Pěšina se rozšiřovala, skála nad útesem klesala k okolní krajině, čekal
mě ale ještě dobrý kus strmým srázem přede mnou. Čekal jsem, kdy se pěšina zase
napojí na cestu, vlastně mě ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Jsem starý
cesťák, vyznám se. Krok a krok, jen zase dál, vyhlížel jsem křižovatku. Místo
na křižovatku, narazil jsem na pramen. Tryskal ze skály nad pěšinou. Studená,
čistá, chladná voda. Dlaněmi jsem chytal vodu a pil jí. Osvěžující doušky
čerstvé studené vody jsou pro poutníka to nejlepší, co ho může potkat. Sundal
jsem sandály a omyl nohy v chladné vodě. Nespěchal jsem, dopřál jsem svým
chodidlům důkladnou lázeň, kterou si zaslouží. Chodidla nesou celé moje tělo,
neremcají, nestěžují si, jdou krok za krokem.
Za dalších
pár kroků jsem narazil na ještě větší pramen, tentokrát svedený do dřevěného
koryta. Zdá se, že jsem blízko obydlí, čeká mne ještě práce. I když, na tomto skalním
útesu se to zdá být nepravděpodobné. Sledoval jsem dřevěné koryto a došel ke
kamenitým schodům. Nahnul jsem se nad schody a objevil terasu, která byla snad
vytesána, snad zbudována přímo do útesu. Byla dost široká, aby se na ní
pohodlně vstoupilo. Sotva jsem sešel po schodech na terasu, objevily se další
schody a další terasa. A další. Rozhlédl jsem se pořádně, a mezi křovím a porostem,
který bujel na terasách, jsem objevil chýše a obydlí. Bohové jsou neomylní a
ukázali mi správnou cestu.
Kdesi pode mnou se ozval šramot,
funění a kroky. Najednou jsem se cítil jako vetřelec. Kdo zde sídlí, čí jsou
kroky pode mnou? Chtěl jsem se vrátit po schodech zpět nahoru a vyčkat až osoba
pode mnou vyjde nahoru na pěšinu a mine mne. Zůstal jsem na místě a asi jsem se
rozhodoval příliš pomalu. Než jsem se rozmyslel, kam namířit své kroky, přede
mnou se objevila mladá žena.
„Co zde ráčíte pohledávat?“ zeptala
se mě ne příliš překvapeně. „Ryby už nejsou. Přijďte zítra dopoledne. Moment,
zítra jde Floronio na dřevo, tak alespoň říkal. Takže pozítří. Zítra ryby nebudou.“
Žena nečekala na mou odpověď, ohlédla se dolů
a čekala zřejmě další osoby. Objevily se dvě děti, a žena je popohnala: „Floronio,
Mirto, pospěšte si, ať něco stihneme.“
„Tak co si račte přát jinýho?
Ryby nejsou, tak co tu stojíte. Vyjádříte se, nebo s vámi mám zatřást?“ podívala
se na mne zblízka.
„Jsem úředník z prefektury.
Sčítám obyvatele. Kdybych tady nebyl já,
přišel by někdo jiný. To máte jedno, stejnak se tomu nevyhnete…“
„Ještě dvoje schody dolů. Tam je dřevěná branka. Hned za ní je stará amfora s vodou, tu nepřehlídnete. Na brance je zvon, na ten zazvoňte. Přijde Floronio, můj muž, tak mu povězte, co máte na srdci. Já přijdu s dětmi zpátky za chvíli.“
Žena se
vzdálila s dětmi po pěšině. Děti měly v rukou koše, pravděpodobně šly
něco nasbírat. Sešel jsem dvoje schody a octl se před dřevěnou brankou, za níž
stála amfora s vodou. Udeřil jsem kovovou koulí na malý zvon. Z dálky
se ozvalo: „Co je zase, co jste si zapomněli.“
K vrátkům
se kolíbal roztomilý mužík. Vysoký akorát, trochu vousatý, světlé vlasy. Měl režnou
tuniku, usměvavý obličej, kulatou bradu a v dlouhých rukách držel loutnu.
„Ryby
až pozítří. Takhle pozdě odpoledne pane, už jsou málokdy. Nemám nic, už ani pro
nás ryba nezbyla. Všechno jsem prodal ráno na trhu. Je mi líto. Pozítří.“ Mužík
se chtěl znovu vydat zpět od branky. Nechtělo se mu čekat na mou odpověď.
Sklonil hlavu, uchopil loutnu do obou rukou a nad něčím přemýšlel. Pomalu se
otáčel zpět, směrem, odkud přišel.
„Nejsem
tu pro ryby ani pro nic jiného,“ odpověděl jsem co nejdůrazněji, neb muž nejevil
nejmenší zájem se mnou ztrácet svůj čas.
„Aha,“
odpověděl muž a zadrnkal na strunu. Bylo ticho. Musel jsem postupovat
obezřetně, protože jsem kromě svého úřadu potřeboval taky nocleh.
„Jsem
tu z povinnosti, ale už je skoro večer, takže jdu spíš jen tak kolem, i
když není to náhoda. Kdybych tady nebyl
já, mohl by tu být někdo jiný. To máte jedno. Teď jsem tu prostě já a je lepší
to vyřídit hned, není to nic, co by nějak bylo důležitý, ale úřad je úřad.“
Muž
drnkal na loutnu a nebyl jsem si jist, zda mou řeč vůbec poslouchal. Alespoň se
ke mně znovu otočil. „Tak povídejte, proč jste tady. Za chvilku se vrátí Mirta.
Hned bude zpátky, šla něco s dětmi nasbírat. Já jsem Floronio. Tady
bydlíme. Dáte si s námi večeři?“ Floronio otevřel vrátka a gestem mě
vyzval, abych vstoupil.
„Jsem
jenom úředník prefektury. Kdybych tady
nebyl já, přišel by někdo jiný. To máte jedno, stejnak se tomu nevyhnete.
Lepší, když se na chvilku posadíme a zapíšeme to. Všechno, jak má být. Pak už
budete mít pokoj a nikdo sem nepřijde. Evidence je dneska…“
Floronio
za sebou zavřel a tlačil mě před sebou. „Tudy, jděte dál. Projděte domem a dál
je terasa a lavička. Tam si sedněte.“
Posadil jsem se na lavičku
s výhledem na moře. Floronio se vrátil, pod paží měl loutnu a v ruce
karafu s vínem a dva pohárky.
„Takže sčítání?“
Bylo mi trapně, že jsem se
nepředstavil, ale tak nějak nebylo kdy.
„Jmenuji se Marcus. Jsem písař z prefektury. Sčítání lidu. Vás taky musím sečíst. Kdybych tonebyl já, byl by to někdo jiný. To máte jedno…“
„A teď jsi tady ty, Marcu!“ přerušil mne s úsměvem Floronio. „Tak proč by tady měl bejt někdo jinej? Takže já jsem Floronio. Moje žena se jmenuje Mirta a děti se jmenujou po nás, Floronio a Mirta. Tak si to zapiš Markusi, dva dospělí, muž a žena a dvě děti, a teď se napijeme vína.“
Floronio
nečekal, až si něco zapíšu, nalil víno do pohárků, mrkl na mne. Oba jsme
pozvedli a napili se.
„Tady se žije dobře Marcu. Ryb dost, nahoře na pevnině se dobře daří všemu. Je tu dobrý klima, jen v zimě to fouká a je zima. Ale od toho je to zima,“ zasmál se Floronio. „Jinak by se to jmenovalo léto,“ a zasmál se ještě jednou. Sousedi jsou dobří. Tady dole je Lustinus a Zosima a ti mají tři děti. Prostě děti od Lustina. Ani nevím, jak se jmenujou. Nad námi je Fabritius a Gaia. Ti mají taky tři děti, ale jedno už šlo asi po svých, už jsem ho dlouho neviděl, ani Mirta. To se budeš muset zeptat sám. Ale až zítra. Dneska tu s námi pobudeš.“
Z temného nebe
měsíc tmu sňal.
Nad lesem – hle
kyne frgál!
Sto věží štrúdlů
do pískovce vytesané,
hejno trdelníků
v povozy spřažené.
Náš kraj plodný
v srdcích bytostí dlí
medem lid stmelený
své sny o hojnosti sní.
Pod klenbou vlčí
spí sytý muž
strachu nevěří
pod hlavu složil kuš.
Poznámka: Jakožto moderní básník, rezonuji s dobou. Všechny suroviny použité v baladě jsou vypěstovány v kvalitě bio, šetrně a ekologicky. Jsou od místních pěstitelů a farmářů. Rovněž tak použité recepty jsou od našich babiček.
