Kdysi jsem napsal divadelní hru. Bohužel, žádný z divadelních souborů ji ve svém repertoáru neuvedl. Proto její částečný přepis uvádím zde. Snad dramaturgové zdejších scén pochopí, že udělali chybu.
Opona se otevřela úplně. Po jevišti chodil houslista sem a tam a hrál jakousi melodii. Sem tam vstoupil do světla reflektoru, sem tam byl ve tmě nebo pološeru. Scéna se rozsvítila úplně. Uprostřed byla lavička, situovaná v parku. Za lavičkou byl strom, docela vypadal jako opravdový. Na jeviště vešla postarší dvojice, muž a žena. Asi Slavíčková a Zábranský. Drželi se za ruce, chvíli chodili dokola, předstírali, že se kochají krásami parku a pak usedli na lavičku.
„Tak konečně jaro. Dnes je takové pěkné prosluněné jaro, kdy můžeme usednout na lavičku a dívat se z ní na přírodu, jak čaruje. Podívej, Darino, i hmyz už vylétl ze svých zimních skrýší. Zimnímu spánku je konec. Ptáci svým zpěvem dávají o sobě už také pěkně vědět. Ta rána, kdy ptáci zpívají a slunce vychází na obzor, to je dar kterého si někdy tak málo vážíme.“
„Pravda, také to tak cítím, Radku. Tráva je už krásně zelená, listí na stromech je jako nový život. Teď už všechno jenom pokvete.“
Houslista stál vzadu v polostínu a hrál romantickou melodii.
„Kolik takových jar jsme už zažili, Darino, ani si to neuvědomujeme. Čas letí jak vítr, který se nikde nezastaví.“
„Hmm, vítr,“ řekla zasněně Darina. „Vítr, víme o něm stejně málo jako o životě. Někdy je, někdy není. Umí osvěžit, jako teď na jaře. Přinést vůni života, svěží vůni života! Ale i bouřku a déšť. Jako život sám. Radku, musíme Fanny odpustit.“
„Fanny není co odpouštět, Darino. Strýc Jeremiáš jí zamotal hlavu. Chudák holka.“
„Nepoplet Radku, chladnokrevně nás okradl. Zachoval se k nám, jako kdybychom ani nebyli jeho rodina. Jeho chamtivost nezná mezí. Je to, ehm, byl to ohavný tvor.“
„To víš, celý život se pachtil za něčím, po čem toužil a nakonec všechno zmizelo. Smrt a je konec. Jako vítr, když ustane.“
„Všechno ale nezmizelo. Jeremiáš ať odpočívá v klidu, přejme mu to. Proč na nás ale nemyslel ve své dědické závěti, je záhada. To Fanny ho popletla a teď lituje. Dva činžovní domy, co by s nimi dělala? Je to mladá nezkušená holka, prostě je přepíše na nás, tak jak to má správně být a ostatní si může nechat. Teda kromě ostatního Jeremiášova majetku. Může si nechat to, s čím k němu přišla. Pak jí odpustíme Radku a budeme jí mít rádi tak, jako dříve.“
„Svatá pravda Darino. Okrádat se nenecháme.“
Oba se zahleděli do dálky. Houslista pomalu přišel za dvojici sedící na lavičce. Hrál tesknou melodii. Když dohrál, zůstal nehybně stát. Z reproduktoru se ozvalo šumění deště. Radek rozevřel deštník, dal ho nad sebe i nad Darinu.
„Prší, Darino, takový jarní déšť, snad nám přinese štěstí.“
„Tak pojď Radku, doma máme králíka na smetaně. Už máš určitě taky hlad.“
Oba se zvedli a odešli. Opona se zatáhla a podle zvuků za ní, se přestavovala scéna. Houslista využil této chvilky, předstoupil před oponu a zahrál veselou písničku. Ta netrvala ani minutu a opona se znovu otevřela. Na scéně byl interiér krejčovského salonu. Na stěně nápis Lada Klomínková, krejčovský salon. Stoly s šicími stroji, regál s rolemi pláten, stůl na stříhání, figuríny na zkoušení obleků. Houslista zašel s houslemi k jednomu ze stolů s šicím strojem a usedl. Na houslích se potom snažil loudit rytmus šicího stroje a navodit tak dokonalou atmosféru krejčovské dílny.
Na scénu vešla žena, zřejmě sama Klomínková. Začala cosi křídou kreslit na stole na stříhání látky. Ke třem zbývajícím stolům se šicími stroji přišly další ženy. Klomínková si začala trochu prozpěvovat, ostatní se k ní přidaly. „Neviditelný“ houslista zpěv podbarvil. Když dozpívaly, daly se do práce a klábosení.
„To jsem zvědava, jestli sem ten fešák přijde znovu.“
„To víš, že přijde, má před sebou nejmíň ještě dvě zkoušky.“
„Tady na Majdu dělal voči. A Majda na něj. Já si toho moc všimla.“
„Jen jestli se nelíbil víc tobě Bětule.“
„Já na takový nejsem. Já mám radši, když je mužskej vyšší a trochu kudrnatej, s těma bejvá větší sranda.“
„A jak víš, Bětule, že s tím naším fešákem je menší sranda?“
„To nevím Majdo, to bychom museli vyzkoušet.“
„Neklábosit a pracovat. Kdo se nesoustředí na práci, kazí! Okřikla svoji pracovní četu Klomínková. „Za chvilku začnu stříhat šaty, pro tu madam z Vinohrad. Jestli to pokazím, tak za to můžete vy, protože tady není chvilka klidu. Víte kolik stojí metr téhle látky, co si z nich objednala šaty? Tak klid, nebo když to zkazím, tak přijdeme na mizinu.“
Zvonek uvedl všechny ve strnutí. „Copak, někdo si popletl hodiny? Na zkoušení se teď nechodí. Nebo neumí číst ceduli na dveřích?“ Podivovala se Klomínková. „Ať si přijde pěkně jak ostatní až po čtvrté, teď se pracuje,“ ozvala se rozhodně Majda.
„Já tam jdu,“ oznámila Klomínková, „vy dělejte dál.“
Klomínková se vrátila zpět a s ní vysoký chlápek v saku s orlím nosem a brýlemi. Sympaťák to zrovna nebyl, ani děvčata ho neobdarovala milým pohledem.
„Tak pane Potužák, co si přejete za zvláštnost. Byl jste tu minulý týden, vesta k obleku vám seděla pěkně, ještě můžeme, až bude před dokončením, naplánovat další zkoušku. Rozhodněte se, jak vám libo, ale považte, že máme taky napilno.“
„Rád bych si objednal ještě jednu tu samou, madam Klomínková.“
„To je od vás pěkné, že nám zachováváte přízeň, jenom bych vás s dovolením upozornila, že jste ještě nezaplatil zálohu na ušití první vesty.“
„No dovolte, dostala jste šek.“
„Ale ten mi v bance odmítli proplatit.“
„Jak je to možné?“
„To bych se měla snad zeptat já vás, pane Potužák.“
„Doktor Potužák, jsem doktor. Doktor práv, madam.“
„Omlouvám se vám, doktore Potužáku, to jsem nevěděla. Tak, jako tak šek byl odmítnut. Zkoušela jsem to ve dvouch bankách.“
„To bude nějaké nedorozumění, ihned dám vše do pořádku. Chci si nechat u vás ušít druhou vestu. Uvidím, zda bude úplně stejná jako ta první. Když ano, tak se tak tím přesvědčím, že opravdu umíte šít a nechám si ušít celý oblek.“
Klomínková trochu nechápavě pohlédla na Potužáka. Dívky byly sehnuty nad stroji ani nedutaly. Houslista vrzal na struny houslí.
„Jak ráčíte, doktore Potužáku. Až příště přijdete, tak zde budete mít připraveny dvě vesty na zkoušku. Chcete si vybrat látku na ten druhý kousek, nebo bude úplně stejná? Míry brát děvčata nemusí, nebo neráčil přibrat nebo zhubnout?“ zkusila s trochou humoru urovnat nepříjemnou situaci Klomínková.
„To jistě ne, madam Klomínková. Dodržuji celkem tuhou životosprávu. Přesto bych byl radši, kdybyste mi vzali míry ještě jednou. Uvidíme pak, jaké budou výsledky, když je porovnáme.“
„Bětule, vezmi panu doktorovi Potužákovi míry na vestičku. A pana doktora bych poprosila, příště v návštěvních hodinách pro zákaznictvo. A kdybyste ráčil zanechat platný šek s vypsanou zálohou na dvě vestičky. Nebo můžete rovnou zanechat místo šeku peníze. Tady slečna Kája je vším pověřena a vše s vámi vyřídí.“
„Jistě, madam. Myslím, že mě minule brala míry slečna Fanny. Byl bych raději, kdyby se o mne postarala právě ona.“
„Žádná Fanny tady nepracuje, ani nepracovala,“ odpověděla rázně Klomínková.
Právník se nechal oměřovat slečnou Bětou. Míry jsou stejné, jako minule ohlásila Běta, když porovnala zápisky na papíře s poznámky z minula, přepsané do velkého sešitu. Potužák jí koukal přes rameno.
„Váš první úspěšný krok k velké zakázce,“ zazubil se právník.
Klomínková se kousla do rtů, zhluboka se třikrát nadechla. Pak klidným hlasem pronesla: „Kájo, vyřiď prosím s doktorem Potužákem zálohu a další termín, v řádných hodinách pro zkoušky. Vám se doktore Potužáku, omlouvám. Já musím pokračovat tady na střihu. Vše potřebné s vámi vyřídí tady slečna Karla. Uvidíme se příště.“ Odešla ke stolu. Ke stříhacímu stolu se také přiloudal houslista a začal hrát svižnou melodii.
„Na brzkou viděnou madam,“ odpověděl Potužák a zmizel po boku Karly ze scény.
„Uff, oddychla si Klomínková. To je teda případ.“
Karla se vrátila na scénu. „Ještě dvakrát se mě zeptal, jestli tady nepracovala Fanny. Řekla jsem, že žádnou Fanny neznám.“
„Dobře jsi udělala děvče,“ pochválila Karlu Klomínková. Celý krejčovský salon začal znovu intenzivně pracovat. Houslista znovu začal hrát veselou melodii, děvčata se přidala zpěvem. V pauze mezi slokami všichni přeběhli k oknu.
„Prší! První jarní déšť,“ zvolali všichni společně. Opona se zatáhla.
Nova scéna překvapila. Malířský ateliér. Stojan, a v něm plátno. Před ním krásná mladá dívka, která ovšem vypadala zděšeně. V jedné ruce malířský štětec s paletou a v druhé lahev asi s vínem. Mocně z ní upíjela. Před plátnem jako model seděla dívka a muž v jakémsi antickém oděvu a poloze.
„Prostě z velkého zamilování mi zbyla rána v srdci. To bych snad ještě přežila, ale že mě ten sviňák donutí podepsat papír, podle kterého se chci dobrovolně vzdát dědictví po svém poručníkovi, to asi nepřežiju.“
„Je to hrozná situace Fanny, ale neboj, něco vymyslíme,“ chlácholila Fanny dívka model.
„A to měl Jeremiáš ještě synovce s jeho manželkou. O těch vůbec nikdy nemluvil. Jenom teda, když si chtěl zanadávat. Ty už se mu taky ozvali. Prej, že všechno patří jim.“
Ozval se muž model, který držel dívku model na rukou a kolenou. „Fanny, musíš si najmout ty nejlepší právníky v Praze. To bude stát spoustu peněz. Musíme je někde sehnat. Táta má dva kolotoče a střelnici. Možná by něco půjčil.“
„Kolotoč nevím, Jendo, střelnice by se hodila,“ uvažovala Fanny a znovu se napila z lahve.
„Tak jsem to nemyslel Fanny.“
„Já mám byt po rodičích na Vinohradech. Mohla bych ho zastavit, Fanny.“
„Jsi hodná Libuš, ale je to riskantní a navíc by to dlouho trvalo. Musíme vymyslet něco jiného.“
Chvíli bylo ticho. Fanny malovala štětcem cosi na plátno. Znova upíjela z lahve. Na scénu znovu přišel houslista hudlajíc nějakou melodii. Když šel kolem Fanny, tak ho Fanny praštila lahví od vína po hlavě. Houslista se skácel na zem. Napjatá atmosféra houstla.
Fanny odstoupila od plátna a šla ke svým modelům. „Už to mám. Jestli mi chcete pomoct, můžete. Ale bude to trochu jinak. Poslouchejte. Klíčem ke všemu je ten slizoun Potužák. Nejdřív mi zlomí srdce a pak mně obelstí podvrženou smlouvou. To se musí tomu zmetkovi vymstít. Nachystáme na něj past. Jestli mi pomůžete, tak si myslím, že to vyjde.“
„Jasně že pomůžeme Fanny!“ vykřikli skoro současně oba modelové.
Tak podobně hra pokračovala. Scéna střídala scénu. Fanny líčila pasti na právníka a příbuzné. Darina a Radek rovněž intrikovali, i právník se zoufale snažil dostat ke svému mamonu. Už jsem se nemohl dočkat přestávky. Scéna se znovu vrátila do krejčovského salonu Klomínkové. Právník Potužák se snažil vymámit na Klomínkové, kde se nachází Fanny. Poté, co Fanny podepsala podvržené smlouvy a uvědomila si to, zmizela. Touha po mamonu Potužáka přímo doháněla k šílenství. Začal Klomínkovou vydírat. Věděl totiž, že Klomínková občas zaměstnávala Fanny, jako „černou duši“.
„Takže vy tvrdíte, madam Klomínková, že o žádné Fanny nic nevíte.“
„Jste právník nebo fízl?“ nebrala si servítky Klomínková.
„Dejte si pozor na to, co říkáte, Klomínková.“
„Takže fízl.“
„Na první vestu mi brala míry jakási Fanny. Pak jsem se s ní několikrát soukromě sešel. Ha, co vy na to!“
„Doktore Potužáku, na doktora práv jste mimořádně natvrdlý. Žádná Fanny tady nikdy nepracovala, to vám potvrdí všechna moje děvčata. Raději se vás zeptám, kdy nám vystavíte platný šek na první a nakonec i druhou vestu. Pro krásu vašich očí můžeme udělat mnoho, ale šít zadarmo pro vás nebudeme.“
„Takže madam Klomínkové asi nebude vadit kontrola z finančního úřadu. To jsem zvědav, zda bude všechno souhlasit!?“
„Hle doktor Potužák, lidský ubožák,“ sykla nenávistně Klomínková.
„Řekněte mi tedy Klomínková, kde je teď Fanny a já vám dám pokoj.“
„Jste ubohý vyděrač, doktore Potužáku.“
„Takže víte kde je, teď jste to přiznala.“
„Ne, to nevím, nechovejte se jako otravný škvor, doktore Potužáku. My zde šijeme a navrhujeme šatstvo. Vám ušijem dvě vesty, pokud zaplatíte zálohu. To je celé.“
„Zřejmě jste tedy připravena na kontrolu vašeho účetnictví. Bude zcela bezchybné, odhaduji.“
„Také bych vás chtěla na něco upozornit, doktore Potužáku. Všiml jste si dole ve dvoře našeho Azora. Azor umí poslouchat a má rád lidi. Ale na některé lidi vrčí. A na vás vrčel pěkně, to jste si určitě všimnul.“
„To ano, možná byste ho měli dát utratit, když je takto zničehonic agresivní.“
„Jak říkám, on vrčí jenom na někoho. Do psí duše nevidíte. Azor ale pozná, kdo má dobry úmysl a kdo má temnou duši.“
„Co tím chcete říct?“
„Azor vás nemá rád.“
„Vy mi Klomínková řeknete, kde najdu Fanny, a bude mezi námi všechno dobrý.“
„Manžel někdy zapomene zasunout zámek od výběhu pro Azora. Já mu to pořád říkám, Arnošte, dávej pozor, když zavíráš Azora. Zandávej ten zámek pořádně. Víš jak je chytrý, psisko jeden, umí si otevřít sám, když není zamčeno. Víš, že by nikomu neublížil, ale sem tam mu někdo nevoní a pak nikdy nevíš.“
„Vy mě vyhrožujete fyzickou likvidací Klomínková? Víte, že za to můžete jít do vězení.“
„To ne, špatně jste to pochopil, doktore Potužáku. Vždyť se jen tak bavíme o životě, a já vám zrovinka říkám, že můj Arnošt je pěkný popleta. Tak až půjdete příště na zkoušku vašich vestiček, abyste si zkontroloval tu závoru u Azora. Jestli je řádně zaklaplá. Ale on stejnak hodným lidem nic neudělá, tak se nemáte čeho bát.“
Potužák vztekle bouchl pěstí do desky stříhacího stolu, až nadletěly nůžky, křídy i pravítko.
„Ještě se uvidí!“ zakřičel a odešel.
„Fanny bych nikdy nezradila, je to moc hodná holka,“ řekla mile Klomínková.
Vyrazili jsme po promenádě podél jezera směrem ke Gardě. Potkávali jsme jenom běžce a relaxační sportovce. Turisté a promenádní povaleči zatím ještě spali. Ani se běžcům nedivím, přes den je promenáda plná, hrozí hromadné srážky. I já jsem s Lupem na vodítku neuspořádaný moták, ale jakýmkoliv srážkám se sportovci jsme se vyhnuli.
Najít začátek stezky na La Rocca v městečku Garda je bez navigace skoro nemožné. Začíná přímo mezi domy, velmi, velmi, nenápadně značena. V jednu chvilku jsem měl pocit, že se objevím, místo na turistické stezce, přímo u někoho v kuchyni. 
Což by mně zase tak moc nevadilo. Lupovi asi taky moc ne, pokud by měli syrové maso. Nakonec se žádné milé ani nemilé překvapení nekonalo. Navigace se trochu snažila lhát, ale neumí lhát zase natolik, že by poutník zcela zabloudil, nebo ztratil směr a cíl.
Po schodech můžu chodit ve městě. Stoupat na kopec po schodech je asi jako dívat se na televizi v kině, nebo v posilovně běhat po běžícím pásu. Po případě všechno najednou: posilovna, pás, televize s dokumentem o Alpách. K mé radosti, dále a výše od výchozího bodu stezky, se schodiště začalo drolit a rozpadat. Nejdříve nenápadně. S každým dalším schodem eroze přibývalo a nakonec zbyla jenom změť neschůdných rozdrolených kamenů. Sláva, schody do nebe se postavit nepodařilo. Kráčel jsem zase po běžné přírodní pěšině. Jak zábavné vybírat místo došlapu mezi náhodně vyčnívajícími kameny. Vyhýbat se kořenům, volně se povalujícím kamenům, sypkému podloží, kopřivám, broukům a protijdoucím. Za nějaký čas se stezka znovu změnila ve schodiště, ale tentokrát přírodní. Není nad přírodní schodiště! Schody patří do města! V přírodě si bohatě vystačíme s tím, co nám příroda sama darovala. Přírodní schody dozajista nikdo neplánoval, ani nezaměřoval. Jsou tu už od nepaměti a jsou tedy pro všechny. Pro srnky, medvědy, rysy, vlky, lišky, lidoopi… Každý si musí najít ten pravý schod pro svoji délku kroku, velikost chodidla, tlapy nebo kopýtka. Jsou dosti nepravidelné a, dalo by se říci, i záludné. Vodorovnost určitě nebyla brána na zřetel! Vzhledem k tomu, že tento fotoblog může být brán i jako určitý rádce, nebo průvodce výletem, rovnou říkám: Určitě to chce pevnou obuv. A na těch přírodních schodech opatrně, kdyby pršelo, nebo bylo po dešti, moc bych na ně nelez. Na kluzkých přírodních schodech bychom marně vzpomínali na ty městské, pravidelné, vodorovné, které nudily a mořily.
Hovada žijí všude na světě. S tím se musíme smířit.
Krásné pocity a dojmy z výhledů na krajinu z La Rocca, vystřídá pár úvah nad důkladným trestem pro toto hovado.
Dále vede cesta ulicí architekta Carla Scarpa. Zřejmě jsme již v Bardolinu. Žádnou významnou nebo zajímavou stavbu jsem ale nenalezl. Musím použít chytrý telefon. Ano, Wikipedie vede o Carlovi záznam. Pedagog, umělecký vedoucí designérské firmy. Sklo, vitráže, úzká spolupráce s řemeslníky! Byl v neustálém spojení s řemeslníky a podle jejich připomínek revidoval svoje návrhy. Tak to smekám, Carlo! Architekti moc nemají rádi připomínky od řemeslníků. Snažil se oživit řemeslo v moderní architektuře! Návrhy nábytku a malování obrazů v surrealistickém duchu. Rekonstrukce Muzea di Castelvecchio v Benátkách… Jsem potěšen, Carlo. Uvidíme, jestli na tebe a tvoje dílo ještě někdy příště v Itálii narazím. Doufám, že ano. Náhoda je náhoda.
