Tomáš Fišer

„Tady se zase hlásí Tom Loďka, neboli Loďák. Zdravím všechny námořníky. Jenom jsem chtěl říct, blíží se doba oběda. Já myslím, že to dopoledne docela uběhlo a že už na nějakou další historku není moc místo. Pár jsme si jich už řekli, ať veselých, nebo i smutných. Teď je dobrý šáhnout do železných zásob a pokusit se něco, jak se říká, uklohnit. Ale nemám strach, že byste to nesvedli. Docela bych si to s vámi i vyměnil. Já tady koukám na tu papírovou stravenku na dnešek, co mi tady leží na stole a ani nevím, co dneska v kantýně máme. Včera byl hovězí plátek na smetaně a česneku s vařeným bramborem. Předevčírem karbanátek z mletýho a hranolky. Tak dneska to tipuju na těstovinu. Ale jedno vím jistě, žádný překvapení to nebude. Tady Tom Loďka, frekvence LW 225 kHz, Rádio Zamrzlá loď. Taky jenom Tom, nebo Tom Loďák, chcete – li.

Pokud je datum na konzervách z železné zásoby prošlý, vzniká velký problém. Požívat je by bylo nanejvýš nebezpečné. Je už jedno, kdo nese vinu. Je to fakt, s kterým se musíme smířit. V těch nejkritičtějších situacích lze požádat o pomoc nejbližší vojenskou posádku. Námořníci nemohou vyhladovět, ohrozit sami sebe a nechat tak zmizet celý jeden článek z řetězu. Práce pro radistu, který pomocí vysílačky vyhledá nejbližší vojenskou posádku a předá přesné souřadnice zamrzlé lodi. Nikdo se nesmí splést. Ani radista ani zaměřovač u děla. Navíc dráha vystřeleného projektilu musí být oblouková a ne plochá. Granát by se po ledové hladině sklouzl a napáchal by škody jinde. Některé vojenské posádky disponují bombardéry. Operace poněkud nákladnější, ale bezpečnější. Loď musí rozbitým ledem co nejrychleji doplout do blízkosti města, nebo jakékoliv jiné civilizace, kde se dá obstarat obživa.

Otvíráky na konzervy zařezávají své ostří do víček válcových zásobníků s potravou. Konzervy vydávají svá tajemství. Papírové obaly jsou mnohdy již nečitelné a mdlý pach vycházející z prvních malých otvorů od řezáku otvírače je nevábný. Nesměle prostupuje kajutou a vyvolává obavy z nechutenství. Ale hlad a ostré koření obavy zaženou. Na většině lodí už na pánvičkách prská olej v něm cibule, česnek a obsah konzervy.

Z reproduktorů stále hrála hudba. Tom Loďka si pochutnával ve své kantýně, námořníci ve svých kajutách. Pak se všichni natáhli na postel a trochu odpočívali. Námořníci mohli zamhouřit oči a vzpomínat třeba na svou ženu v přístavu. Nebo se na ni těšit. Kde má námořník svou milou, se pozná podle svetru. Ženy pletou svým milým svetry. Je to dávná tradice a každá plete podle sebe. Rolák, svetr ke krku, do véčka, pulovr, různé barvy, různá vlna, hladce, obrace. A vzory a motivy. Kostka proužek, kombinace. Jeleni, velbloudi, lišky, tuleni, pandy, krokodýly. Svetr z přístavu z rovníku se liší od svetru ze severního přístavu. Je to velká symbolická mapa světa, upletena a nošena na tělech těch největších cestovatelů a dobrodruhů – námořníků.

Námořníci pochrupovali na svých matracích a zdály se jim všelijaké sny. Někdy se stává, že člověk usne po dobrém obědě velmi tvrdě. A zdá se mu sen, který by vydal na dva celovečerní filmy nebo pořádnou knihu. Pak se ale podívá na hodinky a zjistí, že spal jenom dvacet minut. V říši snů běží čas jinak. Možná je to tím, že čas ve snu nejde měřit.

Kdybychom přestali měřit čas v bdělém stavu, tak bychom taky zjistili, že běží všelijak rychle. Třeba když se nudíme, tak čas neběží, ale stagnuje. Přímo ztuhne jak beton a nejde odvalit o kousek dál. V opačném případě, klouže jak mýdlo po mokré podlaze a všechno je tak rychlé a nepředvídatelné, že si nic nepamatujme.

„Tady Tom Loďka. Rádio Zamrzlá loď. Myslel jsem si, že se znovu ozvu a navážu na to, co jsem posledně načal, ale místo toho zívám. Tak to se mi moc nepovedlo. Jo, je to po tom obědě vždycky tak ospalý. Venku je jak v tom největším mrazáku na světě, ale my jsme schovaní v takových příjemných vytopených krabičkách. Asi se nebudete moc divit, když vám řeknu, že jsem se nespletl. Měli jsme těstovinu, jenom s nějakou zeleninou. No u nás v kantýně se překvapení nedějou. Moc rád bych věděl, co vyšlo na vás. Jaký na vás vypadly zásoby a co jste si z nich vytvořili. Námořník si musí umět poradit se vším, takže věřím, že i když to nebyly dobroty jako z restaurací těch nejdražších hotelů, jíst se to dalo. Co dalo, možná by po tom i v těch hotelích skočili!“

Tom Loďka se zase dostával do formy. Znáte všichni tu malou únavu po obědě a jak se pak člověk zase rozeběhne.

„Mám tady polední hlášení z Anchorage,“ pronesl už rychle Tom svým obvyklým hlasem. „A je to nastejno, jako včera. Žádnej posun dolů ani nahoru. Drží se to jak klíště. Musím jim napsat zpátky, ať zkontrolují, jestli jim taky nezmrzla ta rtuť.  Musejí vědět, že na dobrý zprávy čeká spousty námořníků, tak to nesmí podělat.“

„A víte co, když už jsme s tím dneska začali, já si naleju něco dobrýho do hrnku i teď odpoledne. Ať nám to utíká, a vy taky, samozřejmě. Přeci nebudu pít sám, to by bylo smutný. Tak do toho pánové námořníci, jako jeden chlap. Ahój.“

Tom se napil svého jamaiského rumu a spokojeně zapolykal. „Já vám řeknu, trochu vám závidím. Jednou ty ledy roztajou a vy se zase vydáte po svých cestách. Jó ty dálky. Obeplouvat mysy, poloostrovy. Vyhýbat se útesům, mělčinám, čelit vlnám, větru. Načerpat ropu v Kuvajtu, naložit suroviny ve Vladivostoku, dřevo v Indonésii, nebo Kanadě. Mít loď plnou japonskejch aut a vést je do Ameriky. A zpátky vzít motocykly Harley Davidson. Nebo v přístavu Le Havre naložit plnou loď Camembertem a objet s ní svět. Jó, to by se mi chtělo.“ Bylo slyšet, jak se Tom napil rumu ze svého hrnku.

„Tady Tom Loďka neboli Tom Loďák, nebo jenom jednoduše Tom. Rádio Zamrzlá loď, frekvence LW 225 kHz. Nebo přímo bejt námořníkem na výletní lodi. Vidět všechna města, památky, země. Poznat ten život. Tady na Antarktidě není špatnej život. Je tady teda krásnej čistej vzduch. O tom se někomu, kdo žije ve městě ani nezdá. Ten vůbec nemůže vědět, o co jde. To by musel přijet a vyzkoušet si to. Zkusit si, pár dní zadýchat ten nejzdravější vzduch, co je na zemi. Možná by si pak už někdo dobře rozmyslel, jestli se chce vrátit do toho svýho smogu.

Já chtěl bejt taky námořník, ale nevzali mě na Námořnickou akademii. Já jsem se tam teda úplně tak zas moc nehlásil, jen jsem myslel, že by bylo dobrý na tu školu jít. Nakonec jsem vzal tady to průvodcovství. Je to taky někdy dost zábavný a dobrodružný. No, jak kdy. Uvidíme letos, jaký bude přes rok počasí a jak to vlastně půjde.“

Tom se znovu napil z lahve. Bylo slyšet, že si obsah už nepřelévá do hrnku, ale pije přímo z ní.

„Tak se tady dívám, na tu lahvinku, co jsme si ráno načali a vona už bude skoro prázdná. To jste mi s tím chlapi pěkně pomohli. Cha. No, možná jsme na tom všichni stejně. Nezbývá než napsat na papír  vzkaz, dopít poslední hlt a dát ten vzkaz do prázdný lahve, pěkně zašpuntovat a poslat do světa. A každej ať si napíše, co sám chce. Do toho nikomu nebudu kecat. Tak jako tak, už jsem toho nakecal dneska dost. Zejtra ráno počasí a nový zprávy. Tady Tom Loďka, neboli Loďák, nebo jenom Tom, chceteli. Rádio Zamrzlá Loď, frekvence LW 225 kHz.“

Podle dochovaných záznamů, dokumentů a svědectví se po několika týdnech všichni námořníci vrátili do svých přístavů. Vzkazy v lahvích  nebyly doposud objeveny, nebo o nich není nic známo. Tom Loďka se po oblevě se svým Rádiem Zamrzlá loď odmlčel. Nadále se věnuje turistickému ruchu na Antarktidě. Pracuje jako průvodce a dechový terapeut.

O příběh zamrzlých lodí projevil zájem Hollywood. Zatím však zfilmován nebyl.

 

Více o zamrzlých lodí zde.

https://www.google.cz/search?q=antarktida&source=lnms&tbm=isch&sa=X&ved=0ahUKEwjpqLiR5_HcAhWOEVAKHXHVCrAQ_AUICigB&biw=1920&bih=943

https://www.123rf.com/photo_47459688_old-frozen-ships-in-the-port-of-olkhon-island-on-siberian-lake-baikal-at-winter-time.html

Plavidlo plovoucí po hladině řeky zastavil mráz. Voda kolem trupu plavidla ztuhla v nehybnou hmotu. Svět se zastavil, všude je ticho. Lodní šroub se netočí. Mráz udeřil v plné síle a ledoborce jsou daleko. Občas se to tak stane. Někdy jsou v létě nesnesitelná horka a sucha. Vody v řekách ubývá, z koryt se stávají mělčiny. Někdy jsou v zimě kruté mrazy a trvají celou věčnost. Jak dlouho budou trvat, nevíme. Veškerý chod na lodích se zklidní.  Dieselové agregáty běží na minimum, jen aby bylo v kajutách teplo a svítila světla. Vysílačky ladí frekvence jiných lodí, aby se navzájem informovaly.  Nikdo neví, jak dlouho budou mrazy trvat a jak je led silný a pevný. Opustit lodě nepřichází v úvahu.

Námořníci mají v těchto chvílích malou záchranu. Mohou si naladit na palubním rádiu Rádio Zamrzlá loď. Ladí se na dlouhých vlnách na tajné frekvenci LW 225 kHz. Tu zná každý námořník zpaměti a nikdy jí neprozradí tomu, kdo na lodi nemá co dělat. Rádio Zamrzlá loď je oporou pro všechny námořníky uvízlé v ledové krustě.  Námořníci tráví čas ve svých kajutách, nebo provádějí nezbytnou údržbu. Něco, na co nikdy není čas. Rádio Zamrzlá loďka informuje všechny o nejnovějších věcech. O výhledu počasí na příští dny. Pomáhá ukrátit dlouhé chvilky na lodích.

V kajutách je teplo, žárovky svítí, na stolku u postele je horký čaj a sušenky. Námořníci leží na postelích, mají na sobě pletené svetry, manšestrové kalhoty a na nohou kožené kotníkové boty. Co kdyby. Lodě, jinak chráněné vodním příkopem, jsou nyní ze souše lehce dostupné. Chmatáků všude dost. U dveří na klice pletená čepice. Studený mrazivý vichr je pokaždé nepříjemný. Námořníci jsou zvyklí na každé počasí, čepice je možná i ze zvyku.

Ticho v kajutách a sotva slyšitelné vrnění dieselových agregátů přerušilo chraptění z reproduktorů. Útržky slov, šumění, pískání a stěží rozpoznatelné melodie. Frekvence se nastavuje a brzy je naladěna. Z reproduktoru se ozval vlídný klidný hlas: „Vítám všechny dobré námořníky, všechny dobré duše. Vítám všechny posádky všech lodí uvízlých v ledovém sevření. Všichni dobře víme, že doba ledová je dávnou minulostí. Ten led, co je dneska kolem nás, jednoho dne roztaje. Jo, zase se promění ve vodu a poteče kolem našich lodí. Všechno bude, jak jsme zvyklí. Možná si ale i ta voda musí trochu odpočinout. Může trochu posečkat na místě. Nemusí pořád někam plynout, proudit řečištěm, převalovat se ve vlnách, omývat útesy a trpělivě pramenit. Může se čas od času zatřpytit jako průhledný kámen, může být stabilní pevnou hmotou, co drží tvar a umí zlomit paprsek slunce.“

Hlas z reproduktoru se na chvilku odmlčel. Bylo zase ticho. Ale jenom na chviličku. Asi si musel moderátor Rádia Zamrzlá loďka přesednout, nebo upravit mikrofon. Nebo něco podobného.  Všem námořníkům se vylepšila nálada. Spojení s okolním světem navázáno. Z reproduktoru se znovu ozval ten stejný příjemný hlas: „Připomínám všem, že všechny administrativní a správní budovy, informační servis pro zamrzlé lodě, stejně jako sídlo naší redakce je na Antarktidě. Kontakt je možný pouze přes dlouhovlnnou vysílačku s příslušnou frekvencí.  My vás budeme ale o všem informovat úplně včas. Vše se dozvíte jako první, a hned. A taky se postaráme, aby vám ten čas pěkně utíkal, abyste lehce zahnali nějaké ty chmury, kdyby se objevily. Občas umíme taky přidat nějaký ten vtípek, ale na to zatím dost času. Tak to jen tak na začátek. Ještě jednou vás zdravím, všechny námořníky, co jste uvízli. Tady je Rádio Zamrzlá loď, naladíte si nás na frekvenci LW 225 kHz. A málem bych zapomněl na jednu maličkost. I když si myslím, že mě spousta z vás zná. Já se jmenuji Tom Loďka a jsem moderátor Rádia Zamrzlá loď, frekvence LW 225 kHz. Takže ještě jednou, ahoj všem. Zdravím všechny chlapy v pletených svetrech, manšestrových kalhotách a kožených kotníkových botách. Jsem tu pro vás, pro všechny co jste uvězněni ve svých kajutách a kolem vás mlčí tuny mrazivého ledu, tvrdého jak skála.  Myslím, že teď je ten nejvhodnější okamžik pustit si nějaký ten song. A já vyberu něco, co musí potěšit každýho. A tady je!“

Z reproduktoru se rozezněla hudba. Tom Loďka se odmlčel. Námořníci naladěni na stejnou frekvenci a notu cítili totéž. Opuštěni ve svých kajutách, uvězněni na lodích, které svíral místy až metr silný led, si společně odříkávali: Nikdo není sám, ani v těchto těžkých chvílích. Je nás celá flotila! Všichni čekáme, až led povolí. Ale respektujeme ho. Žít v ledovém sevření je kruté, ale i to musíme ustát.

Song pomalu dohrál. V rádiu bylo ticho. Většině námořníků to nevadilo. Vařili si čaj nebo kafe. Každý měl ty nejlepší zásoby. Přímo z plantáží. To se ví, ta nejlepší kvalita – ta, co se nedá koupit v obchodě, ta, co se směňuje přímo v přístavech. Sotva by někdo našel ve spížích a zásobách námořníků nějakou poživatinu zakoupenou v běžném obchodě. Určitě ne ve spížích a kajutách. V nákladních prostorech ano. Kšeft je kšeft. Zpracovatelský a balící průmysl musí být sycen.

Sotva si námořníci připravili své oblíbené nápoje a postavili si je vonící na stolek vedle postele, znovu se ozval Tom Loďka: „Ahoj, námořníci. Tady je Tom Loďka a Rádio Zamrzlá loď. Hlásím se vám z frekvence LW 225 kHz. Song dozněl a jsem zase tu. Doufám, že vás neopouští dobrá nálada a trpělivost. Možná jste si, když hrála písnička, uvařili nějaký ten horký nápoj. To se hodí. Já tady koukám z našeho okna ze studia a venku sněží a mrzne. Obloha je úplně šedivá, skoro není nic vidět. Tak jsem si řekl, udělám si dobrý čaj. Zatímco jsem pustil písničku, uvařil jsem si v konvici vodu, šáhl do plechovky na poličce, trochu čaje odsypal do hrnku a zalil tou horkou vodou. Teď to tady voní, jak na čajový plantáži. Takže i když se dívám z toho okna a vidím, jak pořád mrzne, sněží a fouká, tak je mi docela dobře. No asi víte, o čem mluvím. Možná jste to udělali podobně. A teď taky koukáte z toho vašeho malýho kulatýho vokýnka z kajuty, jak venku sněží, fouká a mrzne.

Ale v ruce máte nějakej ten hrnek s něčím móc fajnovým. Ale nejsem tady od toho, abych jenom filozofoval. To by nám moc nepomohlo. Vy byste se nedozvěděli žádnou novinku ani výhled na příští dny a mě by vyhodili z práce. Ha, ha, já říkal, že i ten vtípek může občas přijít. Tak k věci. Nevypadá to dobře. Nevypadá. Ještě bude pár dní mrznout. Ale doba ledová se nevrací, to můžete bejt v klidu. Pár dní, možná týden. Uvidíme. Posloucháte Rádio Zamrzlá loď ,frekvence LW 225 kHz, já jsem Tom Loďka zvaný Loďák, nebo taky jenom Tom.“ Tom Loďka  zase pustil hudbu. Vypadalo to na nějakou klasickou věc. Velký orchestr, smyčce, žestě.

Výhodou mrazivého počasí je, že se zboží v nákladních prostorech nezkazí. Je jak ve velkém mrazáku. Námořníci ale nesmí myslet na přístavy. Tedy v tom smyslu, že zboží z jejich lodi nebude dodáno včas. Není to jejich vina. V přístavních skladech marně čekají obchodníci a speditéři. Prostě se ten jeden článek z mnoha v řetězci zadrhl. Dost velký zázrak už je to, že všechny články řetězce fungují a navazují: riziko pěstování plodin, sucha, povodně, škůdci, sklizeň a prvotní zpracování, nedostatek pracovních sil, nekvalifikovaná pracovní síla, stávky, přeprava do přístavů, překládka. Je správné zboží ve správné lodi? Dlouhá cesta světem do domovského přístavu. Znovu překládka, zpracovatelský závod, balírna, velkodistributoři, malodistributoři, lokální prodejce a spotřebitel. Obaly a zbytky na skládku.  Reklamované zboží, zase na cestu zpět. Pěkně dlouhý řetěz! Námořníci vědí, že se ten řetěz na chvíli u nich zastavil. Ale zastavila ho sama příroda.

Z reproduktorů stále hrála symfonie. Vhodná chvíle dolít si kafe nebo čaj. Nebo uvařit nové. Odskočit si, podívat se, kolik je v nádržích nafty. Té je tam dost. Žádný zkušený námořník nevyrazí na plavbu s poloprázdnými nádržemi. A agregáty běžící na minimální výkon mají zanedbatelnou spotřebu. Jde o ten pocit, že motory poběží pohodlně a s rezervou klidně až do jara.

Mnoho námořníků už začalo pomýšlet na něco k snědku. Čaj nebo káva s crackery jsou sice velkou pochoutkou, ale pro apetit námořnického naturelu nestačí.

Symfonie byla asi opravdu moc dlouhá. Námořníkům by mohla přijít i smutná. Tom Loďka to odhadl správně. Šoupátkem na svém pultíku symfonii pomalu ztlumil. „Možná by se hodilo dát do placu nějakou příhodu, nebo frk. Aby nám to trochu utíkalo. Možná je teď ta pravá chvilka. Co říkáte? Jó a jen tak mimochodem, já jsem ten svůj čaj už dopil a ještě jednou zalil horkou vodou. No, napodruhý to už nebylo moc vono. Tak mě napadlo si do toho dalšího čaje nebo kafíčka něco cmrndnout. Co říkáte?“

Tom Loďka se na chvilku odmlčel. Snad proto, aby se všichni sešli. Pro tu chvilku si nastavil mikrofon ve studiu tak, že bylo slyšet, jak si dává konvici s vodou na vařič, odsypává čaj a otvírá láhev s něčím moc dobrým a voňavým.

„Tak jsem zase tady, Tom Loďák, Rádio Zamrzlá loď, Frekvence LW 225 kHz.  Uvařil jsem si čerstvý čaj a mám tady jednu lahvinku rumu z Jamaiky. To je sakra kvalitní pití. Ale to dobře víte sami. Trochu si naleju z té lahve do toho hrnku s čajem, aby to mělo trochu říz. Můžete se přidat, jestli chcete. Rum do čaje, whisky do kafe. Jak komu přijde vhod. Nepochybuju, že každý z vás má to nejlepší zboží. Ať se nám ta historka nebo příhoda pěkně poslouchá.“

Co platí o čaji nebo o kávě, to platí i pro destiláty. Námořníci mají na palubách svých lodí to nejlepší pití, co můžete mít. Je to stará tradice. Jeřáby vyloží do doků náklad z lodi a pak naloží jiné zboží na loď. Námořníci mezi tím jdou na svá oblíbená místa. Ty znají už od nepaměti a vědí o nich stále. O malých obchůdcích na kraji přístavů, neoznačených sklepích, půdách v zastrčených uličkách. Tam dostanou to nejlepší z celého přístavu.

Většina námořníků sáhla za matraci, za poličku, pod stůl a vytáhla lahev s nějakou tou dobrotou. Nalili si do hrnku a pohodlně se usadili na židli nebo matraci své postele, aby si mohli pozorně poslechnout historku, co má Tom Loďka připravenou.

Tom pokračoval: „Takže jak jsme si řekli, možná je ta pravá chvilka na nějakou tu historku nebo vtípek. Já jsem od vás moc daleko, takže na vtípek asi nedojde. Myslím, že je nemožné abych navštívil nějakou vaší loď a třeba někomu z vás přestříhl gumu od trenýrek, ukradl tkaničky, schoval botu, nebo namazal kliku zubní pastou. Tak nám zbývá jenom ta historka. Tady Tom, Tom Loďka, nebo prostě Tom Loďák. Jak chcete. Frekvence 225 kHz, Rádio Zamrzlá loď. Jó, taky jsem ještě chtěl zmínit ještě pár věcí. Při normálním provozu, při tom každodenním zápřahu, co každý námořník má, je nějakej ten panáček něčeho vostřejšího povolenej. Ono se to při tý rachotě ztratí. Dneska ale pozor. Pohybu je málo a chvilka by mohla být dlouhá. Teď jde o to přečkat to ledový sevření, takže to musíme spolu vydržet a nic nepokazit. Možná není špatnej nápad, když si dáme něco dobrého do hrnku, jít se trochu projít nahoře na palubě. Zjistit, jestli se někdo zvenčí nedobývá na loď a nebrousí si zuby na náklad. Já vím, sice je všechno pod zámkem ale zloději jsou vynalézaví. A snaží se bejt pořád lepší a lepší.“

„Tady Tom Loďka, Rádio Zamrzlá loď. Posloucháte frekvenci LW 225 kHz, Rádio Zamrzlá loď.

Jdeme na tu historku! Já vám řeknu, není to jen tak jednoduchý něco vyprávět, nebo dávat k dobru nějakou historku. Nikdy nevíte, komu se co líbí a komu se co nelíbí. Chcete něco vyprávět a myslíte si, že se lidi umlátí smíchy –  a ono nic. Vyprávíte napínavou historku, třeba jak někdo loví v pralese nebezpečné a dravé zvíře a pak zjistíte, že to lidi zase tak moc nezajímá. A když je to skoro hodinový vyprávění a na konci všichni spí, je to pořádná lopota. Tak nevím, co bych zrovna teď vytáhl z rukávu, aby se to zalíbilo všem. Myslím, že dobrý jsou manželský historky. Jak se věčně hádají o nesmysly. To je dvojnásob srandovní pro vás námořníky. Většinou máte manželek víc a oni o sobě moc nevědí. Jen se nedělejte, já vím, jak to chodí. Kolik a v jakých přístavech. Ale taky nevím, jestli by vás to nakonec bavilo, když vlastně s nimi nejste. No jó, moře. To je obživa, námořník vlastně bydlí na moři. Moře je jeho domov.

Jednu pěknou historku jsem slyšel docela nedávno. Je o jednom speditérovi, co prohrál v kartách celej náklad, co vezl ve svejch kamiónech. Pěknejch  pár kontejnérů. Už ani nevím, co v nich bylo. Zboží samozřejmě nedodal, takže vznikla tý další straně škoda. Řetěz se přetrhnul, jestli rozumíte. No tak musel milej špeditér do basy. Pěkně si to vodsedět.

Ale teď mám pro vás jednu úplně čerstvou zprávu! Přišly výsledky měření nočních teplot na naší sesterské stanici na Aljašce ve městě Anchorage. Noční teplota klesla něco málo pod – 50°C. To je špatná zpráva pro nás pro všechny. Pro ty, co touto dobou nikdy nebyli v Anchorage, připomínám, že obvyklá teplota je – 40°C. Tak to nevypadá na oteplení a oblevu.

Hlásí se vám Tom Loďka, Rádio Zamrzlá loď, frekvence LW 225 kHz. Jsem tu s vámi, jsem tu pořád a je čas na několik pěkných songů.“

Pravda je, že karban je na lodích častá zábava. Hraje se o všechno možný. Jenom o ten náklad ne, protože vyložit se dá jenom v přístavech. Takže ani tahle historka se Tomovi Loďákovi moc nepovedla. Ale ten speditér má krušné časy. Vlastně taky je zavřenej, neboli uvězněnej, podobně jako námořníci ve svých lodích. Jenže sotva ledy povolí, námořníci budou zase volní. Takže to se Tomovi zase povedlo. Skrytá motivace. Nakonec má ten kluk za ušima.

Z reproduktorů hrála hudba a pomalu se blížil čas oběda. Pomalu je výstižné slovo, protože na zamrzlých lodích běží čas pomaleji než jinde. Tak oběd. Stačí sáhnout do boxu na palubě, vyndat prut, na háček navléct návnadu a nahodit. Oběd je za pár okamžiků obstarán. Pánvička, trochu oleje, plynový hořák. To ale asi tentokrát nepůjde. Prokopat se metrovou stěnou ledu je nemožné. Námořníci musí sáhnout do „železných zásob“. Konzervy! Fazole, cizrna, hrách, sardinka, sleď, šprot. Luncheon, šunka, párek a paštiky. Skříňka s železnou zásobou nabídne všelico. Po otevření dvířek se námořníci nestačí divit, co vše je k mání. Kromě pestrého výběru, je třeba utřít a vymést všechny pavučiny a prach. Každý námořník je uklízečka i kuchař.

Hudba dohrála a znovu se ozval Tom. Jeho historka se celkem povedla. Všichni věděli, že když led roztaje, budou zase svobodní jako vždy. Na rozdíl od jiných.

Od města Terst (Trieste) směrem na sever se zvedá pobřeží od moře do výše několika metrů. Nejprve pozvolna od vlakového nádraží až ke Grignanu. To jsou přibližně 3 kilometry. Pod Grignanem se nachází hrad Castello di Miramare se zámeckým parkem. Oáza klidu a krásy. Skleník, okrasné dřeviny, jezírka. A záhony květin. Stavba na první pohled velkolepá. Ale dokáže působit i skromně, nebo účelně. Zámky vždy překvapí. Dále na sever se zvedá pobřeží už poněkud příkřeji. Zpočátku různým porostem a křovím zarostlý svah, který postupně přechází ve skalní útes. U městeček  Aurisina a Sistiana už je téměř kolmý. Na několika místech nenechavci přeměnili tento útes v kamenný lom a porušili tak přirozenou celistvost pobřeží. Nezachrání ani tím, že ve vytěžených místech budují obytné resorty. O co lépe vypadají samostatné domky, vily a různá obydlí přirozeně roztroušena ve svahu a skále na celém pobřeží.                                                                                                                                                                                                                                                            Někde na cestě mezi Sistianou a Terstem prochází silnice SS14 malým skalnatým tunelem. U tunelu je i vyhlídka s posezením. Posezení s vyhlídkou na moře, a z útesu. Kdo by odolal. Při pohledu přímo dolů, pod útes vidíme, jak vlny omývají kamennou pláž a šedé balvany. Moře má krásnou barvu, stejně jako mořské dno, které je u břehu vidět.  Neodvratně se vkrádá úmysl, do té krásy skočit šipku, rovnou z útesu. 25 metrů výšky a 1 metr vody. To by nedopadlo dobře. Díky, rozume!  Statisticky viděno, nemůžu být jediný, kterého ta krása dole přitahuje. Zvlášť když je léto a v moři se dá koupat. Za malý okamžik jsem objevil úzkou krkolomnou pěšinu vedoucí až dolů na kamennou pláž. Pěšina to ale moc není. Spíše jakési přírodní schodiště. Je třeba větší obezřetnosti a trochu obratnosti, aby vycházka k pláži neskončila podvrknutým kotníkem nebo boulí na hlavě. Občas se přes větší schody musíme přichytávat kořenů stromů, které zde nahrazují zábradlí.

Jaké je koupání na kamenné pláži ví každý sám. Moře je ale stejně slané a mokré jako všude. Bonusem je vyhlídka na nákladní lodě, čekající v řadě na obzoru na vyložení. Je patrné, že jsou zcela naplněny zbožím z Číny až k prasknutí. Sám vlastním jedny pěkné čínské vietnamky neboli žabky. Jsou ještě docela neochozené, plastové řemínky nevypadají, že by mohly prasknout, nebo se přetrhnout. Alespoň letos ne. Určitě tam ale někde na jedné lodi je kontejner plný nových gumou vonících žabek. Nebo víc. Kontejnery s žabkami rozdistribuují do všech obchodů u známých letovisek. A možná tam, v útrobách těch lodí, jsou už teď žabky, které si já někde koupím příští rok. Nové žabky na léto! Tomu se říká globalizace. Vše potřebné je dostupné stále. Vše je zásobováno s předstihem. Trh, přesněji obchodní cesty,  nesmí nikdy vyschnout.

Cesta zpět k silnici a vyhlídce má jednu nevýhodu. Je velice strmá a náročná, stejně jako byl sestup. Prostě výšlap. K silnici se dostanete sice ne vyčerpaní nebo znavení, ale krásně propocení. A jak stoupáte po tom přírodním schodišti a občas si odpočinete, povšimnete si zajímavé věci. Na tom svahu, na tom útesu, byly dříve velké kamenné terasy. Na jedné z nich zrovna stojíte. Jedna terasa vysoká tak 2 – 3 metry, a jedna za druhou. Dlouhé nevíte jak, protože jsou zarostlé neprostupným křovím a plevelem. Dá se předpokládat, že jsou dlouhé jak celý útes. Kamenná zeď a před ní vodorovná terasa, tak 3 –  4 metry široká. Na první pohled se ty terasy takto nejeví. Zdi jsou pobořené a, jak jsem už zmínil, zarostlé. Když ale odhalíte strukturu, najednou vám dojde, že ten svah musel kdysi vypadat úplně jinak. Možná byl obydlen. Možná musel každý nový příchozí obyvatel vystavit svojí novou terasu. Vesnice na terasách. Nebo je to jenom zpevnění toho svahu?

Pozdě odpoledne jsme se s manželkou ubytovali v kempu Mare Pineta, který je hned vedle Sentiero Rilke – Rilkeho cesty, neboli malého přírodního parku se sítí stezek a pěšin. Park je na útesu, jak jinak. Zaparkovali jsme naši obytnou dodávku, roztáhli markýzu, rozložili stůl a křesílka a začali klohnit večeři. Při troše štěstí se dá zakempovat na místě s přímým výhledem na moře. V létě a u moře chutná ještě víc než jindy, zvlášť když je na talíři ryba. Na konci kempu jsou malá vrátka vedoucí přímo na Rilkeho cestu.

Nevyužít takové nabídky nelze. Šli jsme po stezce nějakou chvilku. Procházka je prý to nejzdravější, co může člověk dělat. Ale nesmí se na ní třeba muž s manželkou pohádat nebo naopak, žena s manželem.  Rozčílit se. Nebo se před procházkou přejíst k prasknutí a pak funět jak parní válec. Ani jedno, ani druhé jsme neudělali. Šli jsme stmívající se krajinou, drželi se za ruce, užívali výhledů a vítali chladný večerní vzduch, který střídal ten horký denní.  Skály mají zajímavou erozi. Usedli jsme na jednu z nich a snažili se ponořit do krajiny a splynout s ní.

  Ať jedenkrát na konci krutého pochopení                                                                vyzpívám vlídným andělům radost a slávu.                                                                        Ať kladívka srdce, jejich údery jasné                                                                        neselžou na měkkých, nedůvěřivých nebo                                                              ztrhaných strunách. Ať má slzící tvář vzkvete;                                                                      ať se rozradostní v nepředstíraném pláči.                                                                          Ó, jak budete mi potom milé, mé noci                                                                        bědné. Proč jsem vás, neutěšitelné sestry,                                                               nepřijal na kolenou, abych                                                                                                   se poddal do vašich volných rozpuštěných vlasů,                                                   uvolněn. Nejsme nežli marnotratníci strastí.                                                                   Jak je vyhlížíme, do dálky hledíme smutně,                                                                   jestli už neskončí jednou. Ale jsou to                                                                           trvalky naše, přečkají zimu v zeleni temné                                                               smyslu, jedna z dob v skrytém roce – , nejen doba -,                                                     jsou místem, sídlem, ležením, půdou, žijem v nich.

Rainer Maria Rilke Elegie z Duina z Desáté elegie

Promluvil k nám Básník Rilke. Pořád je na své cestě, Rilkeho cestě, a občas osloví kolemjdoucí, když o to stojí.

Díval jsem se do dálky na útes, po kterém jsme přijeli, do míst kde jsem objevil terasy. Padala tma, útes byl sotva rozpoznatelný. Pouze soustředěný pohled dokázal rozlišit hranici mezi mořem, útesem, nebem.

Uviděl jsem vodorovné terasy a na nich rybářské chýše. Malá políčka, na nich rajčata, česnek, fenykl, tymián, dokonce i olivovník. A vinná réva. Dole u břehu ukotvené rybářské loďky a u nich sítě. Schodiště spojovalo všechny terasy a vedlo až nahoru, kde se klikatila cesta. Po tom schodišti jsem asi šel. A pramen. Nad cestou je pramen a teče dřevěnými a kamennými korýtky skrze terasy až do moře. Pěkné místo.

Dole u loďky jsem uviděl Floriána. Florián byl dobrý rybář. Měl nejlepší úlovky ze všech rybářů kolem. To někdy vedlo k závisti, ale s tím se nedalo nic dělat. Každý chtěl ulovit co nejvíce a co nejlepších ryb. Pak je dobře prodat na trhu.

Florian spravoval sítě a připravoval loď na zítřejší ráno.                                    „Floriáne, Floriáne!“                                                                                                      Florián se podíval na třetí terasu od moře. Přes dřevěné zábradlí byla nahnuta Miriam. Černovlasá, kudrnatá, trochu silnější Miriam. Manželka Floriána. Třetí terasa byla akorát. Byla blízko k moři a k cestě nahoře to nebylo zase tak daleko.„Floriáne, už toho nech. Za chvilku bude večeře. Pojď už, ať na tebe nečekáme.“          Florian neodpověděl. Jen pokýval hlavou. Bylo toho dneska už dost. Brzy ráno na moře, pak honem na trh. Prodat ryby. Koupit mouku, olivový olej, slaninu, sušenou šunku. A melouny pro děti. Už jsou pěkně zralý. Doma čekala rajčatová polévka s opečenou slaninou a bílým chlebem.

Úlovek byl ten den dobrý, jako většinou. Florian dal ještě zbytek peněz Miriam a ta je ukryla do džbánku na polici vedle ohniště v kuchyni. Florian po obědě spokojeně ulehl do stínu na lavičku. Lavička byla těsně u zdi a zeď chladila. Nade zdí se pnula vinná réva a celé léto spolehlivě stínila. Miriam ještě donesla Florianovi misku s ovocem. To osvěží a Florian si zaslouží péči jako ten nejlepší muž.

Polední vánek ochlazený mořem jemně pofukoval po terasách. Proháněl se nahoru a dolů. Moře šumělo, odráželo sluneční paprsky. Ptáci létali před útesem, jako by věděli, že jsou sledováni a obdivováni. Mistři letu! Rychleji, výš, volným pádem, těsně nad hladinou, nejostřejší zatáčka. Soutěžní disciplíny. Pozorovatel, porotce, hodnotitel Florian usnul. Spokojeně pochrupoval na lavičce a užíval siesty.

Když si odpočinul, vzal malého Floriána a malou Miriam dolů k loďce. Ať se děti učí. V životě se hodí všechno. Jenže děti dlouho nevydrželi a za chvilku zase zmizeli na terasách. Houpačka byla lepší zábava, než látání sítí a čištění loďky. Florián strávil dole u břehu celé odpoledne. Občas prohodil pár slov se sousedy rybáři. Loď byla připravena, ale Florián uvažoval o tom, že zítra nevyrazí na ryby, ale půjde pro dřevo. Ryb nachytal poslední dobou víc než dost a dřevo je potřeba taky. Ale Miriam už ho volá, tak se rozhodne později.

Miriam připravila na pánvi lilek s ovčím sýrem. Florián si přinesl ze sklípku, který si vybudoval ve zdi terasy, džbánek vína. A tak seděli – velký Florián, malý Florián, Velká Miriam, malá Miriam u stolu, jedli, pili, dívali se na moře a byli celkem spokojení. Florián se ze svého výhledu snažil odhadnout, kde je v moři nejvíce ryb. Miriam dbala na to, aby byli všichni syti a tak jako každý večer se obávala, zda bude jídlo všem chutnat. Obávala se pokaždé zbytečně. Jídlo od Miriam chutnalo vždy a všem.                                                                                                                          Manželka do mne trochu strčila ramenem.                                                            „Začíná být už trochu zima. A fouká. To jsem si měla vzít svetřík.“                          „Vem si mojí mikinu.“                                                                                                      „Nebo už můžeme jít  domů. Stejnak už je tma.“                                                            „To můžeme, asi bych si dal ještě trochu sýrce, a možná i klobásky. Na dobrou noc. Jenom tak na chuť. A víno, ještě jsme tu láhev nedopili,“ odpověděl jsem manželce.

Zvedli jsme se z útesu a kráčeli po pěšině zpět do kempu.                                          „Co svět světem stojí, když zapadne slunce, jdou všichni spát. Tak to bylo, je a bude,“ pronesl jsem hlasem proroka.“                                                                                          „To jó. Akorát, že někdo jde spát a někdo jde chrápat,“ odpověděla s veselým posměškem na mou lidovou filosofii manželka.

  Míti v sobě to pokojné zvíře                                                                                                naše vědomí, jak nám běží vstříc                                                                                    v protisměru – mohlo by nás strhnout též,                                                                        čím je jiné. Leč jeho bytí je                                                                                                  Bez konce, nepojaté, nehledí                                                                                                    na svůj stav, je čisté jako jeho pohled.                                                                                     Kde my vzhlížíme příští, zří všechno                                                                                   a sebe všem, uzdraveno navždy.

 

Rainer Maria Rilke Elegie z Duina z Osmé elegie