Vydal jsem se na sever. Slunce už dávno zapadlo, začalo se pomalu stmívat. V domech u silnice se rozsvěcejí světla. Běžně si toho člověk ani nevšimne, když ale jede autem, tak to vidí hned. Taková směs: poslední, chabý zbytek dne a někde elektrická světla. V jednu chvíli je to půl na půl. Pak ale neony a žárovky převládnou. Začíná noc!
Jel jsem pryč z Denveru směrem na Fort Collins a pak dál. Čekala mě dlouhá cesta na celou noc. Můj Buick potřeboval natankovat a já si koupit něco málo na cestu. Hledal jsem benzínku, říkal jsem si, že na ni musím narazit každou chvilku. Benzínky na předměstích. Vždycky je jich jako kdyby je stavěli schválně jednu vedle druhý, a tady nic. Denver bude asi výjimka. Všude to nemusí být stejný, jenom mi vrtá hlavou, na co tady ta auta jezdí, když nemaj benzínky.
A támhle je jedna, dokonce osvětlená. U tankovacích stojanů se pohyboval vyzáblý mladík v ušmudlané kombinéze. Leštil nějaké plechovky na regálech vedle tankovacích stojanů. Zastavil jsem předkem svého zbrusu nového Buicku klučinovi přímo před nosem. Buick Super Riviera coupe s motorem Nailhead V8 5,3l. „Dollar Grinn“, dolarový škleb, tak se mu přezdívalo. To se mi líbilo. Každý takový hubeňour od pumpy by Dollar Grin bral všemi deseti. Sen, který se jim možná někdy splní. Uvidíme, zatím se musí snažit a snažit a jenom snažit. Nebo přestat dělat sluhu u pumpy a žít vlastní život, ne život těch, kterejm ta pumpa patří. Jen na to mít sílu a odvahu.
„Co pro vás mohu udělat, pane?“ zeptal se mne snaživě mladík.
„Postavit se na vlastní nohy a sloužit jen sám sobě. Ale dříve než to uděláš, tak mi nalej plnou, úplně po okraj, zkontroluj vzduch v pneumatikách, a okna vyčisti bez šmouh. A olej nekontroluj, ten tam je.“
Mladík na mne nechápavě koukal. Bylo to vždycky stejný. Tihle vyjukanci, když slyšeli, že se mají postavit na vlastní nohy, neslyšeli už zbytek věty. Tak jsem mu tu větu ještě jednou zopakoval, ale bez toho úvodu. To už pochopil a začal hledat otvor od nádrže. Ještě jsem dal do ruky čtvrťák a zmizel v obchodě.
Za kasou stál tlusťoch a mile se na mne usmál. Jenom pohnul rty k uším a vytvořil tak na svém obličeji přívětivý výraz. Pozdravil jsem a odpovědi se mi dostalo odkudsi zezadu. Za pult přišla tlisťochova dvojnice. Stáli tak vedle sebe a čekali, co si vyberu. Dvojnice měla na zástěře nápis Sam´s Snack a pohledem mne vedla k prosklenému pultu vedle.
„Nejlepší a nejčerstvější hotdogy ve městě, pane. Lívance a muffiny. Taky sendviče, vše vám i zabalím s sebou, nebo se u nás posaďte.“
Podíval jsem se do proskleného pultu. Nevypadalo to zle, možná byla ta kuželka i dobrá kuchařka, to se ale dozvím až později. Objednal jsem si sendviče a borůvkový muffin. Z regálu jsem vytáhl sixpack piva, pistácie, arašídy a cigára. Čekal jsem, až mi kuželka zabalí sendviče s muffinem a rozhlížel se kolem. Klučina venku dokončoval svoje úkoly a mužská kuželka za kasou ho sledovala. Vůbec se nehnul. Rty už v základní formaci, tedy úsporně sevřeny, bez výrazu. Jediné, čím ten tlusťoch pohyboval, byly oči. Klučina vběhnul do obchodu a nahlásil cenu. Tlusťoch konečně pohnul rukou a jedním prstem namarkoval cenu. Pak zrakem prohlédl zboží, co jsem vyrovnal na pult a zase jedním prstem vyťukával číslice na kase. Kuželka od pultu s hotdogy zavolala ke kase cenu za sendviče. Tlusťoch nečekaně zvedl druhou ruku a zamítl kuželčinu zprávu. Ruku nechal zvednutou, přičemž druhou stále vyťukával číslice na kase. Očima přejížděl zboží, které jsem vyložil na pult vedle. Doťukal poslední cenu z mého nákupu, a na chvilku se zastavil. Bylo ticho, jenom klučina zbrkle vydechoval. Všichni jsme čekali, co se bude dít. Tlusťoch plynule položil zvednutou ruku zpátky na pult. Kuželka automaticky zopakovala cenu sendvičů a tlusťoch pokračoval ve vyťukávání číslic. Dokonalá souhra. Mocným úderem dokončil účet a já zaplatil. Celkem mi ale nevěnoval mnoho pozornosti. Naštvaně se díval na kuželku, rty nesměřovaly k uším, ale k ramenům. Snad proto, že mu v nesprávný čas nadiktovala cenu sendvičů a mohla ho tak nepříjemně zmást. Kuželka tlusťochovi žádný pohled neopětovala a věnovala se čištění skla u svého pultu.
Sebral jsem drobné, nákup a vyrazil z obchodu. Mladík mi vzal můj sixpack piva z ruky a šel se mnou.
„Jak jste to myslel, pane, sloužit jen sám sobě? Nemám svojí pumpu ani nic. Tak co mám dělat?“
Podíval jsem se na mladíka a viděl jsem, jak mu moje první věta zůstala ležet v hlavě. To se mi vždycky líbilo. Takhle někoho vykolejit. Někdo se chytí, jiný zůstane u fňukání.
„Měj oči otevřený, vždycky někde na tebe něco dobrýho čeká. Na každýho někde něco čeká. I na tebe. Na to se spolehni, jenom si to musíš umět vzít. Pokoušej, zkoušej, hledej a neboj se. “
Složili jsme nákup na sedadlo spolujezdce a já usedl za volant. Zabouchl jsem dveře od svého Buicku, stáhl okénko a pohlédl na stále stojícího klučinu u mého vozu. Byl to sympaťák, možná z něj něco bude. Sáhl jsem do kapsy a vyndal zmuchlanou jednodolarovku. Natáhl jsem paži skrz okénko a nabídl jsem jí mladíkovi. Ten si jí nesměle vzal. Nastartoval jsem a zmizel. Ještě jsem klučinovi zamával a ve zpětném zrcátku jsem viděl, jak mi mává taky. Uvidíme, jestli bude hledat, nebo fňukat. To už se ale nedozvím.
Venku byla už jenom tma. Večer byl pryč, je noc. Viděl jsem jenom to, co osvítily reflektory mého Buicka. Večer je vlastně taková nedospělá tma, jako by večer neměl odvahu být tmou. Večer, se dlouho rozmýšlí a váhá. Čeká, jestli se rozhoduje správně, jestli ještě na chvilku nevrátit slunce. Ale tma má jasno a jde rovnou na věc! Rozplácne večer jako placku a rozprostře se všude. Jenom hvězdám a měsíci povolí trochu svitu a to jen někdy. Prostě být plný sám sebe! Jako tma, slunce, skála, moře. Zase mi to filosofuje. Ještě jsem jednou nohou v práci, musím se zklidnit.
Vyjel jsem z města, kolem mne už nebylo nic, jenom silnice a já. Motor mého Buicka spokojeně vrněl a těšil se na cestu. Plyn jsem měl jenom tak na třetinu. Cítil jsem, jak je Buick silný a že má na daleko víc. Sešlápl jsem plyn, abych tu sílu ucítil. Jako když se stiskne kůň do slabin. Buick vyrazil plynulou silou kupředu. 
Zvuk motoru připomínal šelmu a já držel plyn stále u podlahy. Nádhera! Držel jsem plyn u podlahy tak dlouho, jak to jen šlo. Řítil jsem se po silnici jak šílený. Když reflektory v dálce osvítili zatáčku, zvolnil jsem. Jenom jsem sundal nohu z plynu, motor ztichl, Buick zpomaloval. Nerad jsem brzdil, brzdy jsou dobrý leda tak do města na křižovatku, ne na silnici. Projel jsem zatáčku, byla ostřejší, než jsem čekal. Gumy pískaly, ale pořád lepší, než se zpomalit brzdou. Znovu jsem sešlápl plyn a Buick nabral nový dech. Motor se znovu ozval svojí silou a letěli jsme vpřed.
Brzy dojedu na Lincoln Highway, nově „osmdesátku“. Slabých šedesát mil. Zapálil jsem si cigaretu a otevřel pivo. To mne zklidní. Čekalo mne asi tak šest nebo osm hodin noční jízdy.
Po kázání jsem vždycky takhle potřeboval „vyklusat“. Měl jsem na starosti závěr. Kázání, zpěv, společné sliby, připravené srdcervoucí příběhy, Aleluja Bratrstva potřebných do úplnýho vyčerpání. To muselo být vždycky něco, jinak bych byl Bratrstvu k ničemu. Obyčejnýho kazatele si může najmout kdokoliv, ale já nejsem obyčejnej kazatel.
Dovedu to, co málokdo. Když vyjdu na pódium, před shromážděný dav, za deset minut mám všechny ve své moci. Není v sále dušičky, která by nepodlehla mému kouzlu. Jednu po druhé probudit, nadchnout, vtáhnout do společné věci. Jsem nejlepší kazatel, co kdy byl. A budu ještě lepší, protože všechno, co bude, bude lepší. Klid, klid, teď nekážu. Trčí mi to v hlavě, co bude, to bude, Que será, será, jak se říká. Ale nejlepší jsem, to zůstává.
