Přišla zima, kterou provázely deště a nepohoda. My jsme ale byli dobře připraveni. Měli jsme nanošených plno větví a dřeva do krbu v kuchyni. Ten krásně hřál a teplo sálalo i do dalších místností. Když topili vespod Antoniovi i vedle Manilia, celý dům si soustavně udržoval teplo. Ani špetka stesku po slunci a modré obloze. Když se zšeřilo, zapálili jsme svíčky. Nad stolem a v každém koutě. Všichni jsme seděli u stolu a povídali si. Děti byly střídavě u nás nebo u Manilie. Takže jsme byli buď sami, nebo rovnou s dětskou školkou. V tu chvíli jsem musel vymýšlet různé hry, příběhy a odpovídat na spoustu otázek. Bavilo mě děti trochu plést. Schválně jsem si vymýšlel historky těžko uvěřitelné a sledoval, zda děti uvěří, nebo ne.
Potkal medvěd kozla a zeptal se ho, zda by se na něm mohl naučit jezdit. Že prý je starý a už mu nohy moc neslouží. Kozel se podíval na medvěda a zalekl se. Vždyť si tak třikrát větší než já, medvěde, a určitě i třikrát tolik vážíš. Navíc já na světě nejsem od toho, aby na mě někdo jezdil. Od toho jsou na světě koně nebo oslíci. A prý taky velbloudi. Hm, zamyslel se medvěd, možná máš pravdu, kozle. Mohl bych se zeptat nějakého koně, nebo osla. Jenže tu žádného nevidím, v tom to je. A ještě něco ti řeknu, my medvědi taky nejsme stvoření, abychom na někom jezdili.
To se mi to vymýšlelo. Někdy medvěd potkal kozla, někdy veverka ježka, někdy liška mravence. Pokaždý něco. Děti čekaly, jak to vlastně dopadne a to já nikdy předem nevěděl.
….nó a ten kozel se nad tím zamyslel a řekl: tak to máme alespoň něco společnýho, medvěde. My kozlové a vy medvědi. Na nikom nejezdíme a nikoho nevozíme. My kozlové se spíš paseme a jinak vlastně nevím, co jiného děláme. Hm, to my medvědi se taky vlastně jenom paseme. Sem tam taky ale sníme něco lepšího. Třeba ukradneme včelám med a ten sníme. Kradete taky vy kozlové včelám med? Víte, jak je sladký? To nevíme, medvěde. My máme takový trpký jazyk, med by nám nechutnal.
Tak už by mě mohlo konečně napadnout, jak to s tím medvědem skončit. Pohlédl jsem na Filumenu, zda by mi nepomohla. Filumena myla a uklízela nádobí od večeře a zdála se být stejně pobavena a zaujata jako děti. Takže musím příběh dokončit sám, ostatně jako vždycky.
…nó a ten medvěd to tomu kozlovi moc nevěřil. Med přece musí chutnat každému, taková dobrota. Když se někde objeví med, hned se všichni seběhnou. Mravenci, berušky, ptáci, ryby, kočky, psi, medvědi i lidi.
„Marcu, jak jedí ryby med?“ zeptala se Filumena podle. Děti po ní otázku zopakovaly. Ha, to mi teda moc nepomohla.
„To vědí jen medvědi. Je to tajemství. Medvědi vědí, kdo jí med, proto se tak jmenují Med-věd.“
Děti se začaly tvářit nevěřícně, a to se líbilo zase mně.
No, a nakonec to tomu medvědovi přišlo s tím kozlem už trochu dlouhé. Řeči na nic. Taky věděl, že ho kozel nechce povozit a že se jenom vymlouvá. Medvědi vědí všechno a málokdo je na světě s něčím převeze. Tak se zničehonic rozeběhl a naskočil si na kozla. A ejhle, kozel se pod medvědem úplně rozplácl. V tom měl kozel zase pravdu, že medvěd je moc velký a těžký. A z kozla byla úplná placička, sotva dýchal. A medvěd si řekl, že to zas tak zlé není, protože když už to s kozlem tak špatně dopadlo, tak ho může sníst.
Děti na mne koukaly s otevřenou pusou. To jsem měl rád. Filumena se tiše smála. Příště vymyslím něco, jak si medvěd napsal na prefekturu o rychlejší tlapky. Než se děti zmohly na otázky, odvolala je Manilia. Stejnak jsem pak musel dost dlouho zdůvodňovat, proč medvědi chtějí jezdit na kozlech, jak se ryby dostanou k medu, a tak podobně. Trochu starostí to přinášelo i se starými Antoniovými, protože děti si u nich nabyté vědomosti ověřovaly. To byl trochu problém. Sotva jsem si výukou písma trochu vylepšil postavení ve famílii, záhy bylo pošramoceno. Sám velký Antonius mi osobně pohrozil, že jestli budu dětem motat hlavu, dá mě vláčet svázaného za koňmi po poli. Dost mě vystrašil. Okamžitě jsem se svěřil Filumeně a ta mne uklidnila, že starý Antonius sice umí vyhrožovat, ale nikdy nikomu nic neprovedl. Nevím, zda mne to úplně uklidnilo, ale pohádky jsem vyprávěl dál. Všichni je chtěli, děti, Filumena i Manilia. Zřejmě jsem svými nesmysly zaměstnal dětské mozečky a fantazii natolik, že méně zlobily. Kdybych se náhodou octnul svázán za koněm a tažen po zmrzlé oranici, sotva by mi Filumena a děti přispěchaly na pomoc. Život je ale plný nebezpečí a nástrah. To se nedá nic dělat.
