Jak je patrné jedno místo lze navštívit vícekrát a v jiném čase. Čas neplyne lineárně. Tentokrát jsem navštívil terasy u Terstu za vlády císaře Tibéria.
Došel jsem k pěšině, která vedla k útesu. Vlastně to byla cesta, mohli po ní pohodlně projet i koně s vozem. Trmácel jsem se už od rána, celé dopoledne, krok za krokem, pořád dál po pěšině. Kolena bolela, paty pálily, ramena otlačená od třmenu tlumoku. V nohách už jsem měl tolik dálek, že jsem si je ani nepamatoval. Den za dnem, pořád stejně. Ještěže jsem kreslil mapy a občas se zastavil, sedl si na kámen nebo spadlý strom a zakresloval. Nucený odpočinek, ale užitečný.
Když se slunce vyhouplo přímo nad hlavu, chůze začala být úmorná a namáhavá. Zalezl jsem do stínu pod malý keřík, posadil se na měkkou trávu, napil se trocha vody z hliněné karafy a pečlivě jí zase zašpuntoval. Na jídlo jsem neměl ani pomyšlení, jenom si zakreslit kousek mapy a odpočinout. Když jsem zakreslil poslední úsek, udělal si několik poznámek, odložil jsem brk a svitek, a ulehl. V mžiku jsem usnul. Nohy, i celá utrmácená kostra, si zasloužily odpočinek. Ve spánku jsem vnímal všechny vůně květů, keříků, stromů nebo jenom trávy. Hloh, levandule, citrusy, bouřec, yzop, čechřice, fenykl, tymián, oregano, směs vůní všeho, co kde roste. I když dny jsou stejné, vůně se mění. Podle vůní bych poznal místa, kde jsem kdy byl, a spal. Blahodárný úkryt ve stínu větví stromů a keřů před poledním sluncem. Ticho, jenom bzukot hmyzu. Hmyz by taky mohl mít siestu, jenom jak to hmyzu sdělit?
Na noc bylo vždy lepší vyhledat nocleh u náhodných lidí nebo v stavení, kam jsem zavítal. Skoro pokaždé jsem dorazil do pohostinných míst, k dobrým lidem. Někdy jsem potkal i spřízněné duše a byla radost posedět a popovídat. Jindy jsem se jen tak setkal s lidmi, prohodil pár slov, najedl se, popil a přespal. Ráno zaplatil pár assů, dokoupil chleba na celý den a šel zase dál. Každý den jinak, v jiném domě, s jinými lidmi, ale vlastně pořád stejně. To přinášela práce písaře ve výslužbě. Evidence obyvatel římského císařství. Nesměla uniknout jediná živá duše. Počet občanů, mužů, žen, rodin s dětmi, mužů schopných boje, vdov, tuláků. Starci a stařeny se neevidují. Vše pečlivě zaznamenat, zapsat, odevzdat na prefekturu. Výběr daní nesmí minout nikoho. Svitky se záznamy chránit jak oko v hlavě, jinak přijde celá práce vniveč. Nikdy nezmoknout, záznamy musí být stále v suchu!
Když jsem se probral, bylo slunce na své dráze oblohou o kus dál. Spal jsem tak akorát, abych si odpočinul, a ještě někam došel. Posadil jsem se a šáhl do kapsáře pro trochu sušeného masa. Ukrojil jsem si ostrou dýkou několik tenkých plátků a pomalu je žvýkal. Cítil jsem se odpočatý. Spánek je zázrak. Jako kdyby nás někdo uvnitř vyměnil, vyčistil, posílil. Neviditelné síly, božské síly!
Ještě jsem se napil vody z karafy, na záda hodil tlumok se svitky a vydal se dále po cestě. Zanedlouho jsem narazil na malou osadu. Začal jsem evidovat obyvatele. Jako vždy mi nejdříve nedůvěřovali a chvilku trvalo, než jsem si získal jejich přízeň. Měl jsem praxi. Nejlepší metodou byla vlídná řeč a ujištění, že jsem jenom úředník prefektury: Kdybych tady nebyl já, přišel by někdo jiný. To máte jedno, stejnak se tomu nevyhnete. Lepší, když se na chvilku posadíme a zapíšeme to. Všechno, jak má být. Pak už budete mít pokoj a nikdo sem nepřijde. Evidence je dneska nutná, bez ní by nikdo neměl přehled o ničem. Ale stejnak, než to všechno obejdu a donesu na prefekturu, tak kdoví, co zase bude. Třeba ani nedojdu konce, to byste nevěřili, jak je římské císařství veliké. A přibydou nové provincie, jsem si jist.
Byl jsem zkušený. Dostalo se mi všech jmen obyvatel osady, a navíc malého pohoštění. Pak jsem jako vždy byl vyptán, jak se žije v jiných krajích, zda je to všude stejné, nebo někde lepší. Zda není někde levněji, nebo lepší počasí a úroda. Všude něco. Někde kopce, jinde rovina. Ti, co bydlí v kopcích stěžují si na kopce. Ti, co v rovině, stěžují si na rovinu. Když se na polích neurodí, je to špatné všude. Jenom naslouchat bohům a prosit je, aby nám zachovali stálou přízeň.
Opustil jsem osadu v dobrém rozmaru. I osadníci byli mou návštěvou nakonec potěšeni. Kromě evidence jsem nic jiného nepožadoval, žádné poplatky, nepřinášel jsem žádná nařízení, nebo omezení. Navíc jsem se snažil být zábavný. Vždy jsem přidal nějakou veselou historku, aby byla dobrá nálada. Někdy jsem vyprávěl skutečné příběhy, co se staly, nebo co jsem slyšel, jak se staly. Jindy jsem si všechno vymyslel, jen tak, jak mne v tu chvíli napadlo. Nebo jak mne napadlo po cestě, když jsem šlapal sám. Ještě jsem se vyptal na další osady, vesnice a obydlí, které by mohly být směrem, kam jsem zamířil. Vesničané mi zdvořile odpověděli, že všichni dobří bohové mi sami ukážou cestu. Srdečně jsem jim poděkoval, popřál štěstí, přízeň božstva a vydal se dál.
Cesta se přiblížila k útesu a přede mnou se rozprostřela vyhlídka na moře. Pokračoval jsem a pomyslel si, že podle starých map by už tak za dva nebo tři dny cesty mohlo být město Tergeste. Tam bych měl předat na místní prefekturu svitky se záznamy a nové mapy, které jsem zakreslil. Pak pokračovat dále. Zastávka na prefektuře by přišla vhod. Svitků se záznamů jsem měl dost a byla škoda o ně přijít.
Osadníci zřejmě zaplašili všechno božstvo, protože jsem šel a nepotkal ani živáčka. Od moře začal foukat studený vítr a den se začal krátit. Nerad bych přespal někde sám v křoví, musím ještě najít nějaké obydlí.
Přede mnou se tyčila skála a před ní se cesta rozdvojovala. Skála byla vlastně stále ten stejný útes, po kterém jsem šel, jenže zde ještě vyšší než okolní krajina. Doleva za skálu, směrem do vnitrozemí, vedla cesta pohodlná, široká. Doprava, směrem k moři, pěšina, která mizela v útesu. Půjdu přes útes, rozhodl jsem se okamžitě. Cesta bude strmá, krkolomná, ale kratší. Vykročil jsem na pěšinu a za krátko se ocitl na úzké pěšině a strmém svahu. „Nikdy nepochybuj o cestě, kterou sis zvolil a po které kráčíš,“ opakoval jsem si starou moudrost, opatrně našlapoval a pokoušel se nedívat dolů ze srázu. Jenže to nešlo. Jako by mne tam dolů cosi přitahovalo. Zemská tíž všudypřítomná, zde ještě přítomnější. Snad odolám. Dívat se na nohy, sandál pevný být musí a noha v něm. Krok za krokem, pravidelně dýchat, nádech střídá výdech a zpívat si.
V legiích jsou meče ostré
ty nejostřejší co muži mají,
V legiích jsou štíty pevné
ty nejpevnější co svět zná.
V legiích tam jsou svaly neúnavné
ty nejsilnější co muži mají.
V legiích tam je odvaha stálá
ta největší co muži mají.
V legiích držíme spolu
jako jeden muž!
Nejhorší mám za sebou, božská Hekáte dobře vedla mé kroky. Dík Hekaté, že jsi nade mnou bděla. Pěšina se rozšiřovala, skála nad útesem klesala k okolní krajině, čekal mě ale ještě dobrý kus strmým srázem přede mnou. Čekal jsem, kdy se pěšina zase napojí na cestu, vlastně mě ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Jsem starý cesťák, vyznám se. Krok a krok, jen zase dál, vyhlížel jsem křižovatku. Místo na křižovatku, narazil jsem na pramen. Tryskal ze skály nad pěšinou. Studená, čistá, chladná voda. Dlaněmi jsem chytal vodu a pil jí. Osvěžující doušky čerstvé studené vody jsou pro poutníka to nejlepší, co ho může potkat. Sundal jsem sandály a omyl nohy v chladné vodě. Nespěchal jsem, dopřál jsem svým chodidlům důkladnou lázeň, kterou si zaslouží. Chodidla nesou celé moje tělo, neremcají, nestěžují si, jdou krok za krokem.
Za dalších pár kroků jsem narazil na ještě větší pramen, tentokrát svedený do dřevěného koryta. Zdá se, že jsem blízko obydlí, čeká mne ještě práce. I když, na tomto skalním útesu se to zdá být nepravděpodobné. Sledoval jsem dřevěné koryto a došel ke kamenitým schodům. Nahnul jsem se nad schody a objevil terasu, která byla snad vytesána, snad zbudována přímo do útesu. Byla dost široká, aby se na ní pohodlně vstoupilo. Sotva jsem sešel po schodech na terasu, objevily se další schody a další terasa. A další. Rozhlédl jsem se pořádně, a mezi křovím a porostem, který bujel na terasách, jsem objevil chýše a obydlí. Bohové jsou neomylní a ukázali mi správnou cestu.
Kdesi pode mnou se ozval šramot, funění a kroky. Najednou jsem se cítil jako vetřelec. Kdo zde sídlí, čí jsou kroky pode mnou? Chtěl jsem se vrátit po schodech zpět nahoru a vyčkat až osoba pode mnou vyjde nahoru na pěšinu a mine mne. Zůstal jsem na místě a asi jsem se rozhodoval příliš pomalu. Než jsem se rozmyslel, kam namířit své kroky, přede mnou se objevila mladá žena.
„Co zde ráčíte pohledávat?“ zeptala se mě ne příliš překvapeně. „Ryby už nejsou. Přijďte zítra dopoledne. Moment, zítra jde Floronio na dřevo, tak alespoň říkal. Takže pozítří. Zítra ryby nebudou.“
Žena nečekala na mou odpověď, ohlédla se dolů a čekala zřejmě další osoby. Objevily se dvě děti, a žena je popohnala: „Floronio, Mirto, pospěšte si, ať něco stihneme.“
„Tak co si račte přát jinýho? Ryby nejsou, tak co tu stojíte. Vyjádříte se, nebo s vámi mám zatřást?“ podívala se na mne zblízka.
„Jsem úředník z prefektury. Sčítám obyvatele. Kdybych tady nebyl já, přišel by někdo jiný. To máte jedno, stejnak se tomu nevyhnete…“
„Ještě dvoje schody dolů. Tam je dřevěná branka. Hned za ní je stará amfora s vodou, tu nepřehlídnete. Na brance je zvon, na ten zazvoňte. Přijde Floronio, můj muž, tak mu povězte, co máte na srdci. Já přijdu s dětmi zpátky za chvíli.“
Žena se vzdálila s dětmi po pěšině. Děti měly v rukou koše, pravděpodobně šly něco nasbírat. Sešel jsem dvoje schody a octl se před dřevěnou brankou, za níž stála amfora s vodou. Udeřil jsem kovovou koulí na malý zvon. Z dálky se ozvalo: „Co je zase, co jste si zapomněli.“
K vrátkům se kolíbal roztomilý mužík. Vysoký akorát, trochu vousatý, světlé vlasy. Měl režnou tuniku, usměvavý obličej, kulatou bradu a v dlouhých rukách držel loutnu.
„Ryby až pozítří. Takhle pozdě odpoledne pane, už jsou málokdy. Nemám nic, už ani pro nás ryba nezbyla. Všechno jsem prodal ráno na trhu. Je mi líto. Pozítří.“ Mužík se chtěl znovu vydat zpět od branky. Nechtělo se mu čekat na mou odpověď. Sklonil hlavu, uchopil loutnu do obou rukou a nad něčím přemýšlel. Pomalu se otáčel zpět, směrem, odkud přišel.
„Nejsem tu pro ryby ani pro nic jiného,“ odpověděl jsem co nejdůrazněji, neb muž nejevil nejmenší zájem se mnou ztrácet svůj čas.
„Aha,“ odpověděl muž a zadrnkal na strunu. Bylo ticho. Musel jsem postupovat obezřetně, protože jsem kromě svého úřadu potřeboval taky nocleh.
„Jsem tu z povinnosti, ale už je skoro večer, takže jdu spíš jen tak kolem, i když není to náhoda. Kdybych tady nebyl já, mohl by tu být někdo jiný. To máte jedno. Teď jsem tu prostě já a je lepší to vyřídit hned, není to nic, co by nějak bylo důležitý, ale úřad je úřad.“
Muž drnkal na loutnu a nebyl jsem si jist, zda mou řeč vůbec poslouchal. Alespoň se ke mně znovu otočil. „Tak povídejte, proč jste tady. Za chvilku se vrátí Mirta. Hned bude zpátky, šla něco s dětmi nasbírat. Já jsem Floronio. Tady bydlíme. Dáte si s námi večeři?“ Floronio otevřel vrátka a gestem mě vyzval, abych vstoupil.
„Jsem jenom úředník prefektury. Kdybych tady nebyl já, přišel by někdo jiný. To máte jedno, stejnak se tomu nevyhnete. Lepší, když se na chvilku posadíme a zapíšeme to. Všechno, jak má být. Pak už budete mít pokoj a nikdo sem nepřijde. Evidence je dneska…“
Floronio za sebou zavřel a tlačil mě před sebou. „Tudy, jděte dál. Projděte domem a dál je terasa a lavička. Tam si sedněte.“
Posadil jsem se na lavičku s výhledem na moře. Floronio se vrátil, pod paží měl loutnu a v ruce karafu s vínem a dva pohárky.
„Takže sčítání?“
Bylo mi trapně, že jsem se nepředstavil, ale tak nějak nebylo kdy.
„Jmenuji se Marcus. Jsem písař z prefektury. Sčítání lidu. Vás taky musím sečíst. Kdybych to nebyl já, byl by to někdo jiný. To máte jedno…“
„A teď jsi tady ty, Marcu!“ přerušil mne s úsměvem Floronio. „Tak proč by tady měl bejt někdo jinej? Takže já jsem Floronio. Moje žena se jmenuje Mirta a děti se jmenujou po nás, Floronio a Mirta. Tak si to zapiš Markusi, dva dospělí, muž a žena a dvě děti, a teď se napijeme vína.“
Floronio nečekal, až si něco zapíšu, nalil víno do pohárků, mrkl na mne. Oba jsme pozvedli a napili se.
„Tady se žije dobře Marcu. Ryb dost, nahoře na pevnině se dobře daří všemu. Je tu dobrý klima, jen v zimě to fouká a je zima. Ale od toho je to zima,“ zasmál se Floronio. „Jinak by se to jmenovalo léto,“ a zasmál se ještě jednou. Sousedi jsou dobří. Tady dole je Lustinus a Zosima a ti mají tři děti. Prostě děti od Lustina. Ani nevím, jak se jmenujou. Nad námi je Fabritius a Gaia. Ti mají taky tři děti, ale jedno už šlo asi po svých, už jsem ho dlouho neviděl, ani Mirta. To se budeš muset zeptat sám. Ale až zítra. Dneska tu s námi pobudeš.“
