La Rocca je poslední alpský kopec na východním pobřeží Laga di Garda směrem na jih. Jinak se Alpy samozřejmě vyvrásnily i jižněji. Třeba Alpi Marittime. To je ale zase až u Středozemního moře. La Rocca je vysoká 283 m. n m., takže jenom kopec, žádná dvou, tří tisícovka. Pobývali jsme ve stejnojmenném kempu mezi Bardolinem a Gardou. Výlet na La Rocca se přímo nabízel.
Vyrazil jsem s čtyřnohákem Lupem hned brzo ráno, abychom unikli polednímu slunci. Je moderní doba, použil jsem turistickou navigaci MAPY. CZ. v chytrém telefonu.
Vyrazili jsme po promenádě podél jezera směrem ke Gardě. Potkávali jsme jenom běžce a relaxační sportovce. Turisté a promenádní povaleči zatím ještě spali. Ani se běžcům nedivím, přes den je promenáda plná, hrozí hromadné srážky. I já jsem s Lupem na vodítku neuspořádaný moták, ale jakýmkoliv srážkám se sportovci jsme se vyhnuli.
Najít začátek stezky na La Rocca v městečku Garda je bez navigace skoro nemožné. Začíná přímo mezi domy, velmi, velmi, nenápadně značena. V jednu chvilku jsem měl pocit, že se objevím, místo na turistické stezce, přímo u někoho v kuchyni. 
Což by mně zase tak moc nevadilo. Lupovi asi taky moc ne, pokud by měli syrové maso. Nakonec se žádné milé ani nemilé překvapení nekonalo. Navigace se trochu snažila lhát, ale neumí lhát zase natolik, že by poutník zcela zabloudil, nebo ztratil směr a cíl.
Výstup z Gardy na La Rocca začíná po schodech. Schody nebyly zrovna nejpříjemnější na chůzi. Takové špatné proporce. Nízký schod a dlouhý nášlap. Jako kdyby někdo nechtěl, aby se po nich chodilo. Možná si spletli rozměry. Nebo se plánovalo, že svět budou obývat trpaslíci, či obři. Schodů bylo nekonečně a zdálo se, že povedou až na samý vrchol, což by mne naštvalo.
Po schodech můžu chodit ve městě. Stoupat na kopec po schodech je asi jako dívat se na televizi v kině, nebo v posilovně běhat po běžícím pásu. Po případě všechno najednou: posilovna, pás, televize s dokumentem o Alpách. K mé radosti, dále a výše od výchozího bodu stezky, se schodiště začalo drolit a rozpadat. Nejdříve nenápadně. S každým dalším schodem eroze přibývalo a nakonec zbyla jenom změť neschůdných rozdrolených kamenů. Sláva, schody do nebe se postavit nepodařilo. Kráčel jsem zase po běžné přírodní pěšině. Jak zábavné vybírat místo došlapu mezi náhodně vyčnívajícími kameny. Vyhýbat se kořenům, volně se povalujícím kamenům, sypkému podloží, kopřivám, broukům a protijdoucím. Za nějaký čas se stezka znovu změnila ve schodiště, ale tentokrát přírodní. Není nad přírodní schodiště! Schody patří do města! V přírodě si bohatě vystačíme s tím, co nám příroda sama darovala. Přírodní schody dozajista nikdo neplánoval, ani nezaměřoval. Jsou tu už od nepaměti a jsou tedy pro všechny. Pro srnky, medvědy, rysy, vlky, lišky, lidoopi… Každý si musí najít ten pravý schod pro svoji délku kroku, velikost chodidla, tlapy nebo kopýtka. Jsou dosti nepravidelné a, dalo by se říci, i záludné. Vodorovnost určitě nebyla brána na zřetel! Vzhledem k tomu, že tento fotoblog může být brán i jako určitý rádce, nebo průvodce výletem, rovnou říkám: Určitě to chce pevnou obuv. A na těch přírodních schodech opatrně, kdyby pršelo, nebo bylo po dešti, moc bych na ně nelez. Na kluzkých přírodních schodech bychom marně vzpomínali na ty městské, pravidelné, vodorovné, které nudily a mořily.
Výstup trval tak akorát. Nebyl moc dlouhý, aby vyčerpal a ani to nebyla jenom taková procházka, jak vedle do ulice pro noviny. Poutník se celkem zapotí, žízeň i hlad se dostaví. Hlad se ale dostaví vždycky, takže snídaně i svačina každý den a ve stejnou hodinu. Jedno kde. Pravou a nesmlouvavou odměnou každého výstupu je výhled.
Lago je velký.
La Rocca, přesněji vrchol tohoto posledního alpského kopce, nemá žádná zábradlí ani vyhlídkové terasy. Takže nutno dávat dobrý pozor. Níže pohled na Gardu.
Hovada žijí všude na světě. S tím se musíme smířit.
Krásné pocity a dojmy z výhledů na krajinu z La Rocca, vystřídá pár úvah nad důkladným trestem pro toto hovado.
Cesta zpět je veselá a jde se lehce. Vždyť bude celá z kopce a snad ještě potkáme nějaké výhledy.
Slunce už je na své dráze vysoko, začíná pěkný prosluněný den. Dole na promenádě už je určitě čilý ruch. Otevírají se bistra, není nad to posedět u kávy nebo sklenky něčeho dobrého u jezera a užívat atmosféry.
Cesta vede vinicemi a olivovými háji. Sice začínáme klesat zpět k jezeru, ale pozvolně. Sotva poznáme, že jdeme z kopce. To je dobře. Výhledy jsou stále dech beroucí. I zpětný pohled na La Rocca je úchvatný.
Dále vede cesta ulicí architekta Carla Scarpa. Zřejmě jsme již v Bardolinu. Žádnou významnou nebo zajímavou stavbu jsem ale nenalezl. Musím použít chytrý telefon. Ano, Wikipedie vede o Carlovi záznam. Pedagog, umělecký vedoucí designérské firmy. Sklo, vitráže, úzká spolupráce s řemeslníky! Byl v neustálém spojení s řemeslníky a podle jejich připomínek revidoval svoje návrhy. Tak to smekám, Carlo! Architekti moc nemají rádi připomínky od řemeslníků. Snažil se oživit řemeslo v moderní architektuře! Návrhy nábytku a malování obrazů v surrealistickém duchu. Rekonstrukce Muzea di Castelvecchio v Benátkách… Jsem potěšen, Carlo. Uvidíme, jestli na tebe a tvoje dílo ještě někdy příště v Itálii narazím. Doufám, že ano. Náhoda je náhoda.
Už je pomalu čas začít pomýšlet na něco vhodného k snědku k obědu. Výlet se blíží ke konci, výdej kilojoulů je patrný. Pár nakrájených koleček klobásy, sýr, bageta, nebo focaccia snad jako předkrm budou stačit. Salát s tuňákem nejde servírovat bez karafy vychlazeného růžového vína. A malé espresso rozhodně nezabrání poctivému spánku po obědě, tedy malé siestě. Ve stínu markýzy s lehkým větříkem vanoucím od jezera se zdají jen ty nejlepší sny.
