Opomíjené, věčné

 

  
 Mezi pouští a mořskou hlubinou.
 Mezi prachem a nejtvrdší horninou.
 Mezi vším, chtěným i nechtěným.
  
 S živým žít,
 s hmotou splynout.
 U všeho být,
 s láskou obejmout.
  
 Zachytit ten okamžik,
 jako největší z malířů,
 který v plátno život otisk,
 na věčnost, nebo do prvních dešťů.
  
 Však, nedmout se pýchou,
 s pokorou vedou kroky okolím,
 nepohrdnem ani šmouhou,
 nebo co se suché odrolí.
  
 Ó bláto,
 věčné, přítomné, opomíjené.
  
 Ó bláto,
 Vysmívané, smývané, zatracované.
  
 Jsi věčné.