Ještě jedna rovná a ne moc dlouhá ulice, a jsem tam. Chodník lemovaly zaparkovaná auta a z druhé strany výlohy obchodů v přízemí. Vyhýbal jsem se chodcům jdoucím proti mně, vrážel jsem do těch, co se zastavili a koukali do výloh. Ještě chvilku, už tam budu. Červená na přechodu, nic nejde snadno. Ale už přes ulici vidím zeleň, už cítím čerstvý závan větru, už nejsem tolik obklopen vydýchaným a upoceným vzduchem. Smogem z aut jsem obklopen taky, to už ale člověku městskému ani nepřijde. Zelená! Pár kroků přes ulici a jsem v parku. Míjím jeden, dva, tři, čtyři proudy nastartovaných aut čekajících na zelené světlo. Na zebru nesmí, teď je naše. Nás chodců, městských živočichů, neúnavných pěšáků, maratonců. Jen co zasvítí na signalizačním stožáru zelené světlo, bude zebra opět jejich.
Uff, a jsem v parku. Cihlo-omítková džungle za mnou. Sklobetonové peklo v dálce. Benzíno-naftová monstra za demarkační čarou. Park je azyl pro všechny městské živočichy.
Vesele jsem vykročil po vyštěrkované pěšině a vydal se vstříc útrobám parku. Ty zvuky! Křik ptáků, šumění větví stromů, všude čerstvý vzduch, prostor, zeleň a tráva. Z dálky se ozývá dunění nějaké mičudy. Hra v parku! Relax, pohyb, odreagování. A křik nemluvněte. Nemluvně křikem určitě chválí tu pohodu. Lepší než v bytě za zavřeným oknem. Ani balkón nenahradí park. Pod balkonem většinou prochází rušná silnice, nebo sousedi v nižších patrech čistí koberce a letité deky od prachu.
A vibrace strun. Kytary a osvědčený repertoár Brouků se do parku výtečně hodí. Prostě všechno ladí a atmosféra se dá užívat plnými doušky. Oáza! Jako když dorazí vysílený velbloud po dlouhé cestě vyprahlou pouští do oázy. Občerstvení, odpočinek, stín, zeleň a svěží vzduch. Nejdříve uhasit první žízeň a pak načerpat vodu do svých hrbů. Připadal jsem si stejně. Jenom jsem nemusel hasit žízeň, ani se nějak nadměrně zásobit tekutinou, jenom se zcela oddat působení přírody. Načerpat přírodní sílu! Brát si dosyta z té nevyčerpatelné, stále se obnovující, pozitivní energie. Z té neúnavné léčitelky lidské duše, z té všeobjímající krásy.
Usedl jsem na lavičku, a těžko by někdo v té chvíli hledal spokojenější bytost. Tichá vzájemná modlitba s přírodou. Já přírodě, příroda mně. Vnímal jsem paprsky slunce na svém čele i tvářích. Hřály tak akorát. Paprsky se daly vnímat jednotlivě, protože mě srandovně lechtaly. Když jsem si představil, z jaké to dálky vlastně letěly, a jak se musely prodírat tím chladným vesmírným vakuem, musel jsem jim poděkovat a být jim vděčný, že si našly právě mě. Většina z těch paprsků se rozptýlí a letí do nedozírných dálek. Snad mají ty paprsky alespoň to štěstí, je někdo nebo něco vidí coby záření hvězdy na nočním nebi.
Ale není moc dobré vymýšlet co kdyby, jak jinak a jinde. Jsem v parku, slunce svítí, obloha bez mráčků a je mi moc dobře. Musím si užít svůj odpočinek, relax, pauzu na oběd, únik z pracovního nasazení, nebo jak to nazvat. Jsem posel, vykonavatel, prostředník ambiciózních projektů svých nadřízených a chlebodárců. Musím přispět svou troškou, svým mravenčím snažením, tak jako další mně podobní ke zdárnému výsledku. K ambicióznímu záměru. Teď jsem ale v oáze, takže žádná práce, žádná ambice.
Ještě chvilku jsem pátral po cestách slunečních paprsků, a když jsem se snažil domyslet, do jaké strašlivé dálky letí, málem jsem upadl do bezvědomí. Člověk si to úplně představit neumí, na to není vybaven. Musíme se spokojit se světem, který známe. A ten je pěkně velký a pestrý. No co, už je čas, půjdu zase plnit svoje úkoly. Coby součást toho soukolí. Pochvala od šéfa sice nezahřeje a nepotěší tak, jako sluneční paprsek na tváři, ale úplně k zahození taky není.
Čerstvé síly načerpány, už zase mohu táhnout dál, jak velbloud s karavanou. Snad je příští oáza nedaleko. Hbitě jsem vstal z lavičky a vydal se směrem ven z parku. Sotva jsem učinil pár kroků, cosi mě zarazilo. Nešlo jít dál. Nemohl jsem udělat další krok. Noha neposlouchala, ani jedna, ani druhá. Navíc jsem měl dojem, že je přede mnou neproniknutelná neviditelná stěna. Máchnul jsem rukou před sebe a ruka narazila na neviditelno hmotu.
„Co, je, co se děje?“
Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nic jsem neviděl. Nezdá se mi to jenom? Dlouho jsem měl zavřené oči, asi ještě ve mně zbylo trochu mdloby. Další pokus, nohy zůstaly přilepené na zemi, ruce narazily do stěny. Co teď? Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nikdo se v mé blízkosti nevyskytoval. Ani v širším okolí.
„Kdo, nebo co jsi?“ odvážil jsem se otázat.
„Já? Ptáš se mě?“ uslyšel jsem odpověď
„No ano tebe, pokud seš to ty, co mě tady držíš.“
„Ano, to jsem já.“
„A kdo ale jsi.“
„Jo aha, ty mě nevidíš. Já jsem zbytečná otázka.“
„To je divný, jak můžeš být zbytečná otázka?“
„Můžu být zbytečná otázka. Proč ne.“
„No jo, proč ne,“ odpověděl jsem naštvaně. Na duchařské žerty teď rozhodně nemám náladu.
Dál bylo ticho. Snažil jsem se rozejít, ale zase to nešlo. Nohy přilepené, ruce narážely do neviditelné zdi.
„Tak o co jde, zbytečná otázko! Proč mě tady držíš? O co ti jde?“
„O nic. Jenom tady jsem.“
„Tak mě pusť!“
„To nejde, to neumím.“
„Já ale potřebuji projít a odejít.“
„To můžeš, ale nejdřív si mě polož.“
„Co?“
„Jsem zbytečná otázka, tak si mě polož. Když to dokážeš, tak máš cestu volnou.“
„U všech velbloudů na poušti i v oázách. Taková blbost. Dobře, tak rychle, například… Hm… Proč má velbloud hrb?“
„To není zbytečná otázka. Pro velblouda určitě ne. Ani pro lidi. Zkus to jinak.“
„Zbytečná, zbytečná, to může být cokoliv.“
„No tak to zkus.“
„Proč jsi tady?“
„Myslíš, že je to zbytečné, se na toto ptát? Neptej se tedy.“
„Hm, to bych pak asi neodešel, to nejde, to máš pravdu.“
Tak co bych tak vymyslel, aby to bylo zbytečné, uvažoval jsem v duchu. Najednou, jak na potvoru nic nejde vymyslet. Tak co třeba… Najednou mi přišlo, že nic není zbytečné. Ta mrcha si vždycky najde nějaký důvod, že to není zbytečné. Všechno se potřebuje, všechno má smysl.
„Jsi nespokojená?“
„Dík, za optání, jsem spokojená, to jsem si uvědomila právě když ses mě zeptal na moji nespokojenost. Takže docela důležitá otázka.“
Ach, jo. To bude na dlouho. To je jak pro nějakého mudrce, a to já nejsem. Asi si mě s někým spletla. Ocitl jsem se v pasti, a to se mi nelíbilo. Začal jsem být trochu vzteklý, porobu a útlak jsem rozhodně nevyhledával.
„A jak to mám asi vymyslet!“ zařval jsem vztekle před sebe.
„Výborně, zvládl jsi to. Zbytečná otázka je tady. Zbytečné vymýšlet, když tě to má napadnout! Jsi volný.“
Pokusil jsem se vykročit – a šlo to! Jeden krok další a další. Sláva! Už je na čase, musím se zapojit do projektu. Jsem jenom malý článek, ale důležitý.
Zbytečná otázka, to jsou teda setkání. Nevymýšlet – lepší je nápad. To jsou věci.
Všechny fotografie pořízeny v areálu Astronomického ústavu AV ČR Ondřejov
