Eliáš

Kdysi jsem chodil nakupovat k Eliášovi. Měl svoje doupě přímo pod vyšehradskou skálou. No, byla to docela zábava. Vždycky to dopadlo jinak, než jsem si představoval.  Jestli si to všechno správně pamatuji, bylo to tak kolem roku 1555.

Přiblížil jsem se k vyšehradské skále a zamířil k obydlí přilepenému rovnou k ní. Stálo blízko řeky. Malý kamenný domek a stodola, přilepené ke skále. Vše obehnáno hradbou z dřevěných kůlů. Lepší místo pro kupce není. Co se přiveze na voru po proudu a vyloží na břeh, má Eliáš přímo pod nosem. Stačí ukázat a hned mu zboží odnosí do jeho doupěte. Koupí za pár facek, prodá za groše. To je život! Možná lepší než kovářské řemeslo, obchod, kšeft. Vyžírka jeden, kšeftař. Určitě se toliko nenadře jako my z ostatních cechů. Pijavice čeká, co ostatní vyrobí, nebo přinesou a pak se přiživí, mezek jeden. Než jsem došel k Eliášovu domku, zašel jsem znovu až ke břehu řeky. U břehu byly do náhodných řad přivázané vory. Nádeníci je postupně vykládali a pak rozebírali. Pátral jsem, zda neuvidím nějaký vor s nákladem pytlů s uhlím, abych ho nemusel kupovat od toho šizuňka Eliáše. Nikde nic. Nádeníci do mě vráželi a pokřikovali, že překážím. Neměli to rádi, když se zjevil takový čumil jako já. My s Jaškem to taky nemáme rádi, když nás někdo v kovárně okukuje.

„Uhni, překážíš, balvane. Zmiz, nebo ti něco zpřeráží haksny, vokouněj si jinde!“ Voraři znali svoje řemeslo.  Stačí začít nahlas nadávat a zvědavec se klidí. Taky jsem se klidil, znám to.

Vešel jsem do otevřených vrat Eliášova příbytku, ucítil známý pach. Kočičina, zatuchlina a mechovina. I když co já vím, Eliáš kočky nemá. Má ty svoje psiska. Ale má i osla, tak to bude oslovina.  Eliáš vzácně neseděl na lavici u svého stolu, ale cosi štrachal v haldě pytlů složených přímo u vrat.

„Zdař Bůh, Prokope. Co ti bude třeba, bratře?“ pozdravil mě Eliáš jako první. Ani jsem na jeho pozdrav nestačil odpovědět a zezadu se ke mně rozeběhla dvě štěkající psiska. Psi byli tak velcí, že měli tlamy až u mého pasu. Srst měli hnědočernou, jenom konce pacek hnědé. Zastavila přímo přede mnou a tiše vrčela.

„Braves hundchen, brave Koniáš und Pasta. Platz!“

Psiska se odporoučela zpátky.

„Zdař bůh i tobě, Eliáši. Rád tě vidím. Jak se daří?“

„Jako kupci pod skálou u řeky, Prokope. Už jsem nic neprodal ani nepamatuji. Obchod stojí za dvě zlámaný podkovy. Možná bych se měl přestěhovat na lepší místo, ale kdo ví? Jak u vás, v kostele, nemáte tam něco volnýho? Místo by to bylo pěkný, jen co je pravda. Byl bych pěkně u všeho dění, u mostu. Co, Prokope?“

„To asi nepůjde. Kam by ses s tím tvým haraburdím vešel? Navíc, kdo by ti ho tam vozil?“

„To máš pravdu, Prokope, jak můžu vědět, že jinde je to lepší? Haraburdí si pro příště odpusť, nebo jdi jinam. Mám nejlepší tovar, široko daleko. Ale byly lepší roky, byly. Letos je to bída. Poslední dobou obzvlášť. Lepší roky byly. Snad vyjdu a nebudu muset na žebrotu nebo potulku. Ty se máš nejlíp, jako šmíd máš pořád práce a všeho dost. Ó hned bych si to s tebou vyměnil, jenže neumím to tvoje řemeslo.“

Eliáš spustil svůj obvyklý nářek na svoji živnost. Vždycky to bylo stejný. Nedalo se to poslouchat. Eliáš nebyl nejvyššího vzrůstu. Řekl bych, že by se hodil do lesa mezi houby. Byl bez vlasů, zato s dlouhým a smradlavým ryšavým vousem až na prsa. Pořádně jsem nikdy neviděl jeho obličej. Na hlavě měl většinou všelijak zamotaný zmuchlaný hadr, připomínající kdysi vyšívaný šátek. Eliáš mluvil rychle i chodil rychle, nebo naopak zůstal nehybné poloze a místo řeči jen tak vrněl, jako starý nespokojený kocour. Věděl, že jsem kališník, sám se také hlásil k přijímání pod obojím. Nevěřil jsem mu to ale opravdu. Tvrdil, že jeho předek bojoval po boku Jana Žižky. Kdo ví. Moc si nedovedu představit, že Eliáš měl vůbec nějaké předky. To mi moc nejde a myslím, že nejsem sám. Věděl, že máme domek s kovárnou v ruinách kostela, který Žižka se svým vojskem vyplenil a pobořil. Tvrdil, že jeho praděda byl u toho. Asi u toho plenění a rabování, to si dovedu představit. Ovšem představa někoho z rodu Eliášů na bitevním poli je lichá.  Snad jenom jako sudličník, nebo vozataj, aby mohl válečný lup odvézt do vlastního bezpečí. Pak zkšeftovat lup, tak bych to viděl. Možná si Eliáš svýho prapředka vymyslel kvůli mně, aby se z nás stali spojenci se společnou dávnou minulostí. Pak musejí bratři držet při sobě, hlavně já s Eliášem a kupovat od něj zboží.  Mohl bych se ho někdy zeptat, jak se jeho děd jmenoval a v kterých bitvách se vyznamenal.

„Počkej, možná mám tady něco i pro tebe, bratře Prokope. Nenabízím to všem. Počkej,“ zakňoural Eliáš a zmizel ve dveřích, vedoucích do jeho doupěte. Zůstal jsem v jeho kšeftu sám . Sám tak úplně ne. Koniáš i Pasta byli ve střehu. Leželi na místě a tvářili se ospale a nevšímavě. Tušil jsem, že ležící zvířata klamou. Pohnul jsem se směrem ke dveřím, kam zašel Eliáš. Sotva jsem udělal půl kroku, v mžiku psi zvedli hlavu a začali vrčet. Celkem nepříjemný pocit, být sám se dvěma vrčícími psi. Vrátil jsem nohu zpět a zůstal v klidu. Psi znovu položili hlavu na zem a předstírali nevšímavost. Doufám, že se Eliáš brzy vrátí. Zvířata jednou dostanou hlad.

Eliáš se vrátil za chvilku ze dveří, které ještě překryl jakýmsi přehozem z pytlů a kusů špinavého plátna. Psi se zvedli do sedu a mlsně na něj hleděli. Z tlam jim začaly téct sliny. Zřejmě očekávali nějakou dobrotu. Té se ale nedočkali.

„Koniáš, Pasta. Liegen blaieben,“ pronesl Eliáš ke psům, aniž by se na ně podíval. Psi zklamaně položili hlavy na zem. Očima stále kontrolovali situaci.

Eliáš v ruce držel malý plátěný sáček. Zamával mi s ním před obličejem, podíval se na mně a začal koulet kulatýma očkama. Zamířil k malému stolu s židlemi. Očima mne vyzval, abych si sednul naproti němu. Rozvázal pytlík a na stůl vysypal několik zelených kamínků. Sklonil hlavu těsně nad kamínky, chvilku se na ně díval, jako by je přepočítával, a aniž hlavu vzdálil od svého pokladu, obrátil obličej ke mně a kňouravým hlasem se mne zeptal: „Tak co ty na to, Prokope?“

Vzal jsem do ruky jeden z kamenů. Nebyl to tak docela kámen. Zelenou pevnou hmotou procházelo světlo. Takový zázrak.  Kameny to byly malé, ale vypadaly velmi neobvykle. Vyzařovaly něco zvláštního, jak to u vzácných věcí bývá. Nastavil jsem kámen proti obloze a podíval se skrze něj. Nádhera. Hra barevných odstínů a paprsků. Zřejmě se jednalo o dost vzácné a ceněné kameny. Drahokamy!

„Máš dýku, Prokope?“

„Dýku? Nemám. Já dýku nenosím.“

„Dýku, tu mojí dýku. Tvoje dýka mi je egal Prokope. Měl jsi mě přinést mojí dýku, upravenou dýku.“

„Tu mám, Eliáši. Jak jsme se dohodli.“

Díval jsem se stále na zelené kameny. Měly opravdu přitažlivou moc. Byly krásné, magické, božské. Pomalu jsem sundal z ramena sak, jež jsem si přibalil v kovárně, a po slepu v něm šátral pro dýku, oči stále upnuty na ty neuvěřitelné předměty.  Vylovil jsem ze saku dýku a podal jí Eliášovi.

Eliáš dýku uchopil, chvíli se na ní díval a přeměřoval ji očima. „Zdá se, že ses tentokrát trefil, Prokope. He.  Kratší a vyšší. Vypadá to dobře, echt. Uvidíme, zda jsi takový  kunstler, jak se děláš. Hned to vyzkoušíme.“

„Kolik za kámen?“ vyhrkl jsem, aniž bych si byl vědom toho, že se chci opravdu zeptat. Drahokamy mě nikdy nezajímaly, to je pro jiný, než jsem já.

„Na to zapomeň, Prokope, nejsou na prodej.“

Eliáš si prohlížel dýku a já zase drahokamy. Chvilku jsme mlčeli. Když si Eliáš všimnul, že stále hledím na kameny vycítil příležitost,

„Leda za zvláštních podmínek,“ zakňoural.

„A ty jsou jaký?“

Proč se na to vlastně ptám? Co je mi do toho? Ať si Eliáš se svými kameny dělá, co chce.

„To zatím nevím, něco vymyslím.  Co bys dal ty, Prokope? Musí to být prospěšný, jako každý kšeft.“

Eliáš vstal od stolu a v ruce potěžkával dýku. Udělal pár kroků směrem ke dveřím vedoucím ven z jeho doupěte. Oba psi současně zvedli hlavy a sledovali svého pána. Eliáš uchopil dýku do své pravice a mocně s ní mrštil směrem ke kmenu vzrostlého dubu. Bylo to tak deset nebo patnáct sáhů. Dýka se zabodla přesně doprostřed kmenu. Psi okamžitě vyskočili a běželi k místu, kam se zabodla dýka. Ostrým štěkotem dali jasně najevo, že pokud by přeci jenom Eliáš minul, postarali by se sami.

„Nevím, jestli mám zájem Eliáši.“

Eliáš šel pomalu ke stromu se zabodnutou dýkou.

„Máš čas, Prokope. Můžeš rozmýšlet.“ Vytrhl dýku z kmene a potěžkal v ruce. „To bude ono. Ještě to párkrát vyzkouším.“

Eliáš házel dýkou do kmene dubu z různých vzdáleností a úhlů. Pečlivě hodnotil vzdálenost a dopad. Já jsem se stále díval na zelené kameny. Bral jsem jeden po druhém a mnul je v dlani. Určitě v nich byla ukryta tajemná síla a moc. Kameny mají svoje příběhy, které nikdo nezná. Možná bych si mohl jeden nenápadně schovat do rukávu. Kámen, co by mě ochraňoval, talisman. Blbost! Ukrást se ale nedá, znamenalo by to neštěstí.

Eliáš došel naposledy pro zabodnutou dýku, vyrval jí z kmene a vrátil se zpátky ke stolu. Prohlížel si dýku ještě zblízka, až jsem měl strach, že si s ní vypíchne oko. Vyhrnul si rukáv od košile a na paži měl řemenem připevněnu koženou pochvu, do které zasunul dýku. Dýka krásně zajela do pochvy. Eliáš svěsil ruku i s rukávem. Dýka se krásně schovala.

„Hmm, myslím, že by to šlo. Jako šmíd jseš Prokope dobrej, dobrej, opravdu dobrej.“ Ostří přiblížil znovu k očím a pozorně si je prohlížel. Začal po něm přejíždět palcem. „Je krásně zakalená. Tak to bychom měli. Wunderbar,“ řekl spokojeně. „Ještě si jí dobrousím, ať je pořádně ostrá. To já umím. Ale čeká nás ještě poslední úprava, Prokope.“ Vyndal dýku, z kožené pochvy na předloktí a položil jí na stůl. „Na rukověť chci tyhle kameny.“

Začal vybírat vhodné zelené kameny, tvarem hodící se na rukověť. Zíral jsem na jeho počínání a raději jsem do ničeho nezasahoval. Vybral tři kameny, dva na jednu stranu, jeden na druhou. Pak mi začal vysvětlovat, jak je přikovat k rukověti. Nic snadného. Kameny sebral zpátky do sáčku a sáček položil před sebe. Do příště jsem měl připravit pro kameny lůžka. Eliáš si pak dýku znovu vyzkouší. Trochu se mi ulevilo, že mi nedal kameny s sebou. Přidělám je na místě u Eliáše. Pohybovat se po městě s takovou vzácností jsem chuť neměl, navíc různým pokušením se těžko odolává.

„Tak pro co jsi vlastně přišel, bratře Prokope?“ zeptal se mě, když mi vracel dýku a sáček s kameny si uschoval do kapes svých kalhot.

„Uhlí, dřevo. Tucet pytlů uhlí a dřeva jednu fůru. Jako minule.“

„Tak se podíváme, jak jsme na tom, bratře,“ pronesl Eliáš, vstal, poodešel ke vchodu do stodoly a z horního obložení dveřního otvoru sundal malou knihu, kterou začal listovat. Slinil palec, kterým obracel stránky a přitom vrněl.

„Ještě je tady něco málo od minule, Prokope. Pár grošů, žádná hrůza, malý cifry. Mám ti to přičíst, nebo to zaplatíš?“

„To škrtni, máš upravenou dýku, bratře Eliáši“

„Nemám, ještě není hotova. Dýku máš zase ty. A je tady úrok. Dlužná částka se taky úročí, Prokope. Od jaktěživa, bohužel, je to tak. Já už s tím nic neudělám.“

„Kameny na rukojeť jsou navíc. Jsme vyrovnáni, Eliáši. Nečaruj v tý svý knize, nebo ti jí seberu a hodím do řeky.“

„Co tě nemá, bratře. To jsou jenom počty, numera. Musím v tom mít ordnung. Úroky jsou tam k tomu vždycky. Já ti to můžu ze starýho přátelství škrtnout. Ale prodělám, jako vždycky. To jsem celý já, dobrotisko dobrácký. Škrtnu to, když jinak nedáš, jenom si tam napíšu dýka. Až doneseš dýku, jsme si kvit.“

„A zaplatíš navíc za přidělání kamenů.“

„To je jasné. To jsem říkal, nebo né? “

„Neříkal.“

„A bez úroků!“

„Jako by se stalo. Vím, co stojí tvoje práce, bratře. Vím, jak jsi dobrý.  Neboj se, víš, že jsme se vždycky dohodli.“

To jsem přešel mlčením.

„Tak dneska to máme za celou kopu grošů, Prokope. Že jsi to ty.“

„Mám jenom čtyřicet. Minule to kopu nestálo, ty vydřiduchu.“

„Jó, je to trochu dražší. Taky jsem tý holotě na vorech říkal. Ale co s nimi, sotva jim začnu něco říkat, vůbec se se mnou nebavěj. Otočej se a jdou dál od břehu. Jsou to pěkní syčáci namyšlení, co naděláš, ani moji psi je nemůžou vystát.“

„To už jsi říkal minule, bratře Eliáši. Jako kališníci bychom měli držet víc pospolu. Zaplatím ti jako minule, nebo mě tady už neuvidíš.“

„Ach bože jediný, už tak jsem skoro žebrák. Dávám ti na dluh, když potřebuješ, Prokope. Musím taky z něčeho být živ. Vždyť prodám za míň, než jsem koupil. Už ani ti psiska nemaj co žrát. Podívej, jak jsou vyhublá.“

Podíval jsem se na ležící psi a nespatřil žádné známky podvýživy, naopak. Spatřil jsem pouze neklamné známky Eliášovy hamižnosti. Nic nového.

„Málem jsi mě rozbrečel, bratře Eliáši, tady je třicet pět. Záloha na zadělání kamenů je pět grošů.“

Bylo to vzájemně výhodné. Já dostal na dluh, Eliáš dýku.

„Dobře, bratře“ zaskučel Eliáš. „Čtyřicet. Pět připisuju do knihy. Ale dones dýku co nejdříve.“

„Jo, dýku dostaneš brzy, bratře, to se spolehni. Mezi námi se o poctivou dohodu bát nemusíš.“

„To já nemám angst, Prokope, s tebou ne.  Jenom aby, od mé dobroty, můj kšeftem nepřišel do potíží.“

„Dobrým lidem jenom dobré, Eliáši. Tak je na světě.“

Mírně nespokojeného Eliáše moje proroctví moc neuspokojilo. Začal zase uvnitř sebe vrnět, což byla známka toho, že už nemá dál chuť se semnou bavit.

Položil jsem na stůl mince a chystal se k odchodu. Už tak jsem se u toho mizery zdržel dýl, než jsem měl v plánu. Eliáš přepočítal mince a schoval si je kamsi do útrob svého oděvu. Zavolal svého sluhu Cyrila. Cyril přišel odkudsi ze zadní strany kůlového oplocení Eliášova doupěte. Byl rozespalý, ale plně ochotný plnit jakékoliv příkazy. Eliáš mu nakázal naložit na vůz uhlí a dřevo a zapřáhnout Miloše. Miloš byl oslík. Cyril tak učinil bez nejmenších známek odporu nebo jakékoliv jiné nespokojenosti.  Začal pomalým tempem nakládat na vozík, jako kdyby stále spal. Ještě jsem chvíli počkal a sledoval, jak Cyril nakládá náklad, přesvědčil jsem se, zda neusnul a připomněl mu místo určení.  Vstrčil jsem Cyrilovi do ruky pár haléřů, aby doručil náklad spolehlivě. Cyril ospale přitakal, ani se nepodíval na svou úplatu, vstrčil si jí do kapsy, pobídl oslíka Miloše a vydal se na cestu. Nebyl jsem si zcela jist, zda Cyril rozlišoval bdění a snění.

Při odchodu jsem zamával na Eliáše. Ten sehnut u čehosi u dveří své stodoly jen lomil rukou. Ani nezvedl hlavu. Ale co naplat.