„Tady se zase hlásí Tom Loďka, neboli Loďák. Zdravím všechny námořníky. Jenom jsem chtěl říct, blíží se doba oběda. Já myslím, že to dopoledne docela uběhlo a že už na nějakou další historku není moc místo. Pár jsme si jich už řekli, ať veselých, nebo i smutných. Teď je dobrý šáhnout do železných zásob a pokusit se něco, jak se říká, uklohnit. Ale nemám strach, že byste to nesvedli. Docela bych si to s vámi i vyměnil. Já tady koukám na tu papírovou stravenku na dnešek, co mi tady leží na stole a ani nevím, co dneska v kantýně máme. Včera byl hovězí plátek na smetaně a česneku s vařeným bramborem. Předevčírem karbanátek z mletýho a hranolky. Tak dneska to tipuju na těstovinu. Ale jedno vím jistě, žádný překvapení to nebude. Tady Tom Loďka, frekvence LW 225 kHz, Rádio Zamrzlá loď. Taky jenom Tom, nebo Tom Loďák, chcete – li.
Pokud je datum na konzervách z železné zásoby prošlý, vzniká velký problém. Požívat je by bylo nanejvýš nebezpečné. Je už jedno, kdo nese vinu. Je to fakt, s kterým se musíme smířit. V těch nejkritičtějších situacích lze požádat o pomoc nejbližší vojenskou posádku. Námořníci nemohou vyhladovět, ohrozit sami sebe a nechat tak zmizet celý jeden článek z řetězu. Práce pro radistu, který pomocí vysílačky vyhledá nejbližší vojenskou posádku a předá přesné souřadnice zamrzlé lodi. Nikdo se nesmí splést. Ani radista ani zaměřovač u děla.
Navíc dráha vystřeleného projektilu musí být oblouková a ne plochá. Granát by se po ledové hladině sklouzl a napáchal by škody jinde. Některé vojenské posádky disponují bombardéry. Operace poněkud nákladnější, ale bezpečnější. Loď musí rozbitým ledem co nejrychleji doplout do blízkosti města, nebo jakékoliv jiné civilizace, kde se dá obstarat obživa.
Otvíráky na konzervy zařezávají své ostří do víček válcových zásobníků s potravou. Konzervy vydávají svá tajemství. Papírové obaly jsou mnohdy již nečitelné a mdlý pach vycházející z prvních malých otvorů od řezáku otvírače je nevábný. Nesměle prostupuje kajutou a vyvolává obavy z nechutenství. Ale hlad a ostré koření obavy zaženou. Na většině lodí už na pánvičkách prská olej v něm cibule, česnek a obsah konzervy.
Z reproduktorů stále hrála hudba. Tom Loďka si pochutnával ve své kantýně, námořníci ve svých kajutách. Pak se všichni natáhli na postel a trochu odpočívali. Námořníci mohli zamhouřit oči a vzpomínat třeba na svou ženu v přístavu. Nebo se na ni těšit. Kde má námořník svou milou, se pozná podle svetru. Ženy pletou svým milým svetry. Je to dávná tradice a každá plete podle sebe. Rolák, svetr ke krku, do véčka, pulovr, různé barvy, různá vlna, hladce, obrace. A vzory a motivy. Kostka proužek, kombinace. Jeleni, velbloudi, lišky, tuleni, pandy, krokodýly. Svetr z přístavu z rovníku se liší od svetru ze severního přístavu. Je to velká symbolická mapa světa, upletena a nošena na tělech těch největších cestovatelů a dobrodruhů – námořníků.
Námořníci pochrupovali na svých matracích a zdály se jim všelijaké sny. Někdy se stává, že člověk usne po dobrém obědě velmi tvrdě. A zdá se mu sen, který by vydal na dva celovečerní filmy nebo pořádnou knihu. Pak se ale podívá na hodinky a zjistí, že spal jenom dvacet minut. V říši snů běží čas jinak. Možná je to tím, že čas ve snu nejde měřit.
Kdybychom přestali měřit čas v bdělém stavu, tak bychom taky zjistili, že běží všelijak rychle. Třeba když se nudíme, tak čas neběží, ale stagnuje. Přímo ztuhne jak beton a nejde odvalit o kousek dál. V opačném případě, klouže jak mýdlo po mokré podlaze a všechno je tak rychlé a nepředvídatelné, že si nic nepamatujme.
„Tady Tom Loďka. Rádio Zamrzlá loď. Myslel jsem si, že se znovu ozvu a navážu na to, co jsem posledně načal, ale místo toho zívám. Tak to se mi moc nepovedlo. Jo, je to po tom obědě vždycky tak ospalý. Venku je jak v tom největším mrazáku na světě, ale my jsme schovaní v takových příjemných vytopených krabičkách. Asi se nebudete moc divit, když vám řeknu, že jsem se nespletl. Měli jsme těstovinu, jenom s nějakou zeleninou. No u nás v kantýně se překvapení nedějou. Moc rád bych věděl, co vyšlo na vás. Jaký na vás vypadly zásoby a co jste si z nich vytvořili. Námořník si musí umět poradit se vším, takže věřím, že i když to nebyly dobroty jako z restaurací těch nejdražších hotelů, jíst se to dalo. Co dalo, možná by po tom i v těch hotelích skočili!“
Tom Loďka se zase dostával do formy. Znáte všichni tu malou únavu po obědě a jak se pak člověk zase rozeběhne.
„Mám tady polední hlášení z Anchorage,“ pronesl už rychle Tom svým obvyklým hlasem. „A je to nastejno, jako včera. Žádnej posun dolů ani nahoru. Drží se to jak klíště. Musím jim napsat zpátky, ať zkontrolují, jestli jim taky nezmrzla ta rtuť. Musejí vědět, že na dobrý zprávy čeká spousty námořníků, tak to nesmí podělat.“
„A víte co, když už jsme s tím dneska začali, já si naleju něco dobrýho do hrnku i teď odpoledne. Ať nám to utíká, a vy taky, samozřejmě. Přeci nebudu pít sám, to by bylo smutný. Tak do toho pánové námořníci, jako jeden chlap. Ahój.“
Tom se napil svého jamaiského rumu a spokojeně zapolykal. „Já vám řeknu, trochu vám závidím. Jednou ty ledy roztajou a vy se zase vydáte po svých cestách. Jó ty dálky.
Obeplouvat mysy, poloostrovy. Vyhýbat se útesům, mělčinám, čelit vlnám, větru. Načerpat ropu v Kuvajtu, naložit suroviny ve Vladivostoku, dřevo v Indonésii, nebo Kanadě. Mít loď plnou japonskejch aut a vést je do Ameriky. A zpátky vzít motocykly Harley Davidson. Nebo v přístavu Le Havre naložit plnou loď Camembertem a objet s ní svět. Jó, to by se mi chtělo.“ Bylo slyšet, jak se Tom napil rumu ze svého hrnku.
„Tady Tom Loďka neboli Tom Loďák, nebo jenom jednoduše Tom. Rádio Zamrzlá loď, frekvence LW 225 kHz. Nebo přímo bejt námořníkem na výletní lodi. Vidět všechna města, památky, země. Poznat ten život. Tady na Antarktidě není špatnej život. Je tady teda krásnej čistej vzduch. O tom se někomu, kdo žije ve městě ani nezdá. Ten vůbec nemůže vědět, o co jde. To by musel přijet a vyzkoušet si to. Zkusit si, pár dní zadýchat ten nejzdravější vzduch, co je na zemi. Možná by si pak už někdo dobře rozmyslel, jestli se chce vrátit do toho svýho smogu.
Já chtěl bejt taky námořník, ale nevzali mě na Námořnickou akademii. Já jsem se tam teda úplně tak zas moc nehlásil, jen jsem myslel, že by bylo dobrý na tu školu jít. Nakonec jsem vzal tady to průvodcovství. Je to taky někdy dost zábavný a dobrodružný. No, jak kdy. Uvidíme letos, jaký bude přes rok počasí a jak to vlastně půjde.“
Tom se znovu napil z lahve. Bylo slyšet, že si obsah už nepřelévá do hrnku, ale pije přímo z ní.
„Tak se tady dívám, na tu lahvinku, co jsme si ráno načali a vona už bude skoro prázdná. To jste mi s tím chlapi pěkně pomohli. Cha. No, možná jsme na tom všichni stejně. Nezbývá než napsat na papír vzkaz, dopít poslední hlt a dát ten vzkaz do prázdný lahve, pěkně zašpuntovat a poslat do světa. A každej ať si napíše, co sám chce. Do toho nikomu nebudu kecat. Tak jako tak, už jsem toho nakecal dneska dost. Zejtra ráno počasí a nový zprávy. Tady Tom Loďka, neboli Loďák, nebo jenom Tom, chceteli. Rádio Zamrzlá Loď, frekvence LW 225 kHz.“
Podle dochovaných záznamů, dokumentů a svědectví se po několika týdnech všichni námořníci vrátili do svých přístavů. Vzkazy v lahvích nebyly doposud objeveny, nebo o nich není nic známo. Tom Loďka se po oblevě se svým Rádiem Zamrzlá loď odmlčel. Nadále se věnuje turistickému ruchu na Antarktidě. Pracuje jako průvodce a dechový terapeut.
O příběh zamrzlých lodí projevil zájem Hollywood. Zatím však zfilmován nebyl.
Více o zamrzlých lodí zde.
Dar vyprávění a vypravěčství, který Tomáš Fišer má, je obdivuhodný. Jeho příběhy v sobě snoubí jednoduchou epiku, jejímž prostřednictvím má čtenář možnost konfrontovat čtené a prožívané se střepy mozaiky vlastního žití a zkušeností. Současně jsou cesty a cestičky v jeho příbězích v paralele s vyprávěním skutečnosti často snové, lyrické, s nádechem impresionismu. Vtahují mě dovnitř sebe podobně jako krajiny, zahrady a Dívka na houpačce od Claude Moneta: s takřka identickým tělovým pocitem toho, kdo se smí dívat/číst, kdo je autorem přizván stát se součástí jeho křehkého světa v prolínání reality a fantazie.